Dnes se ještě jednou vrátím ke svatebnímu tématu. Jednak proto, že mám plno krásných fotek ze svatby mých blízkých přátel na Slovensku a věřím, že jejich manželství opravdu nebude cestou Odnikud nikam.
A druhak proto, že i v knize Odnikud nikam je kapitola týkající se svateb. Jednu u roku 1942 jsem už uvedla, dnes to budou svatby normalizační. Jako ukázka z knihy a inspirace nejen pro svatbu, ale i třeba pro koupi knížky:-) Přičemž podotýkám, že přes net lze knihu koupit i na Slovensku:-)
Ukázka zde:25. Svatby
1976
Když ještě Fanoušek chodil do školy, jeho starší bratři cítili jako svoji povinnost
ho neustále ochraňovat, byl přeci jiný než ostatní. Postižení kyčlí,
jež způsobovalo jeho špatnou chůzi, se stalo i leitmotivem jeho hanlivé
přezdívky, kterou bytostně nesnášel. „Kačere“ – na něho pokřikovaly
děti, které dosud nepoznaly, co znamená bát se jeho starších bratrů.
Všimla jsem si, že v porozvodové krizi Fanda drží s Vendou, byl přesvědčen,
mu dluží oporu. Pohlížela jsem na ně v apatické beznaději, netušíc,
jak nejlépe svému nejstaršímu pomoci. Tím jsem nečekaně vykřesala ve Fanouškových očích jiskru veselí
Je to zanedbaný sex,“ popichoval mě vulgárně. Mluvil o bratrově situaci
jako bychom seděli v nějaké knajpě.
V příjemně vytopené kuchyni jsme seděli sami dva, František s Vendou
byli na zahradě.Neměl bys plácat nesmysly!“ zlobila jsem se.
O tom nechtěl můj nejmladší ani slyšet.„Nezapomeň, že nemluvíš se svými kumpány z mokré čtvrti,“ kázala
jsem nad hrnkem kouřící turecké kávy.
Jiskření v synových očích mi bůhvíproč připomínalo dobu mého vlastního
zamilování. Ještě nakonec přistoupím na jeho nesmyslné teorie. Syn
se rozesmál a pustil se do vypravování.
Když jsem poslouchala příběh jeho nové lásky, musela jsem se trochu
stydět. V návalu jiných starostí jsem na svého nejmladšího úplně zapomněla,
a přece i on má svůj život.
Líčil mi humorné seznámení s Hankou, která se právě vyučila prodavačkou.
Ani jsem neměla čas položit zásadní otázku a stejně jsem se dozvěděla,
odkud pochází. Rodina z druhého konce okresu, která vždycky
měla co do činění s obchodem.
Těšilo mě Fanouškovo štěstí, protože se zdálo být naprosto nekomplikované.
Požádala jsem ho, aby svému bratrovi nic neříkal. Pohlédl na mě
jako bych spadla z měsíce a shovívavě se mi díval do očí, přičemž mě
něžně pohladil po ruce.
„Právě naopak, maminko,“ vysvětloval polohlasně, protože z mého mlčení
sálala nechápavost. „Ona má sestru!“ dodal spiklenecky.
„Jestli si myslíš, že budu nápomocná při tvých hloupostech, tak se mýlíš,“
řekla jsem ledově, ačkoliv uvnitř to vřelo. A protože emoce musely ven,
vztekle jsem práskla do stolu, až jsem shodila památeční kafáč.
Okamžitě jsem se setkala s ironickým pohledem, jakoby okopírovaným
od mého tatínka.
Syn sebral střepy a hodil na zem hadr.
Ze dvora se ozvalo hartusení na rozdivočené slepice.
"Jak jsi na to přišel?“ kajícně jsem se přidala k úklidu.
Nějak jsem měla potřebu se omluvit.
„Nezlob se, Fanoušku, ale to přeci nejde!“
V synových očích poskakoval smích jako ďáblíčci v pekle. Sesbírali jsme
střepiny a nechala ho domluvit jeho teorii. Hanina sestra Zdena, která
pracuje jako učitelka, se zmínila, že Venda je docela fešák. „A my s Hankou
je dáme dohromady!“
Skepticky jsem pokývala hlavou. Z Fanouškových optimistických řečí
jsem vyzvěděla, že paní učitelka je starší než Hanka, ale to jí nikterak
neubírá na půvabu a zajímavosti.
Poznávala jsem syna z naprosto jiné stránky. Vůbec jsem netušila, že slova
půvab a zajímavost má ve svém slovníku. Přes mé protesty a Vendovu pochopitelnou
lhostejnost, byla obě děvčata pozvána na nedělní oběd. Hanina
krása mě ohromila, ani ve snu by mě nenapadlo, že taková krasavice
někdy projeví zájem o mého nejmladšího syna. Neopomněl se vedle ní
naparovat jako páv, i jeho kulhání jakoby se ztratilo.
Do jisté míry jsem se smířila s jeho dohazovačstvím. Bylo dojemným
zhmotněním jeho snahy bratrovi pomoci.
V úspěch celé akce jsem nevěřila. Venda nás častoval okázalým nezájmem,
jenž se mě hmatatelně dotýkal svými bolestivými chapadly stesku
po vnučkách.
Můj skepticismus neznamenal nic. Všechno je vždycky prostě jinak. Najednou
jsem s údivem pozorovala, že můj nejstarší odkládá alkohol, sledovala
jsem jeho dojemnou snahu o smysluplný spisovný dialog, který podle jeho mínění každá učitelka
očekává, ale taktéž tetřeví natřásání se před atraktivní ženou. A na druhé
straně spiklenecké pochichtávání se ze strany Fanouška a Haničky.
Paradoxy lidské zamilovanosti se tady setkávaly ve svých naprostých protichůdných
pólech, jež se dokonale přitahují.
„Jak to, že jsem to dřív neviděla?“ povzdychla jsem si ve Františkově
náručí, když jsme vstřebávali šokující novinku o dvojité svatbě našich
synů.
Nemyslela jsem to jako otázku, jen jsem přemýšlela nahlas.
František mi však zamyšleně odpověděl.
„Protože člověk vidí jen to, co chce!“
Odpověď mě rozladila a zabolela. Vnímala jsem ji jako výtku.
Nevidím snad starosti svých bližních?
▪ ▪
Obě naše nové snachy se nastěhovaly do našeho statku. Těšilo mě
oživení našeho domova. Zejména Hanka dokázala svým úsměvem rozhánět
veškeré naše chmury. Čerpala jsem z její mladistvé energie elán do
svých stárnoucích kostí a v duchu se modlila za nějaké vnouče. Mladinkánevěsta se záhadně usmívala, ale o mateřství nechtěla ani slyšet.
Vždycky, když do našeho stavení přicházela nějaká změna, signalizovalo
ji jakési emoční bezvětří, které nás mělo varovat.
Většinou jsme ho identifikovali až den poté. Číst z pocitů jsme neuměli.
Tentokrát jsme ale rozluštili veškeré emoční náznaky. Do statku se zase
vrací spokojenost.
Zdena byla stejně jako já trochu skeptická. Proto asi mezi ní a mnou rychle
vzniklo velmi silné pouto. Povídaly jsme si nad každodenní přípravou
večeří jako u zpovědnice. Se svojí novou kantorskou snachou jsem vedla
dlouhé a naprosto nečekané rozhovory. Dokonale jsme si porozuměly,
i když dosud jsem ke všem učitelkám chovala určitý odtažitý despekt.
Občas s námi překvapivě sedával i Venda. On z lásky ke své ženě, mě
uchvacoval její nadhled. Zdena mluvila jasně, srozumitelně, dokázala pojmenovat
dlouho tajená tabu v celé naší rodině.
Trauma z válečného vysídlení, Františkův bezdůvodný arest, bezmezná
adorace Jiřího, nepojmenované křivdy jeho bratrů…Snad jsem ani všechno nechtěla vědět.
Její vztah k Vendovi byl pro nás požehnáním.
Venkované uměli být necitelní, velmi brzy se nalezli dobráci, kteří ji srovnávali
s Helenou.
Připomenutí její vlastní bezdětnosti bylo úmyslně zákeřným bodnutím. Drobné útoky, jedovaté sliny, to vše jim bylo naprosto vlastní. V normalizačním dusnu se uchylovali k běžným teroristickým praktikám, jen je
pojmenovávali naprosto odlišně – jako péči o blaho jiných.
Zdena s tím bojovala.
K vesnické realitě přistupovala s poznáním, sama tam vyrostla, ale sžít
se s nimi nedokázala.
Zírala jsem na nastalou situaci s bezmocí nastupujícího stáří. Netušila
jsem, co zloby a zášti se skrývá mezi našimi sousedy, které jsem znala
od malinka.
Až dosud mi vždycky splývali s komickými figurkami z venkovského románu.
Netušila jsem, že jsou jiní a že umí být zlí.
Jinde než v Oušticích by byla Zdena na piedestalu místní elity. Tady evidentně
elitu představovala početná luza. Zdena trpěla. A Venda s ní, samozřejmě.
Mnoho myslivců zajícova smrt, a proto mnohdy není lepší řešení než
utéct.
Zdena nechtěla utíkat, ale často je nutné v životě vybírat ze dvou zel. Pro
ni bylo menší zlo odejít jinam.
Přijala to se stoickým klidem.
S omračujícím sebevědomím budoucí matky.
Svým těhotenstvím sebrala mnohým pomlouvačům vítr z plachet. Objevili
se ale další, kteří hlasitě pochybovali o Vendově otcovství. Nezbývalo,
než pohrdavě mlčet a přehlížet bodavé invektivy pramenící z jakési nečekané
závisti.
Marně jsem hledala ve své duši sílu, jež by pomohla vytvořit podobnou
oázu klidu a bezpečí, jak to dokázala moje snacha.
Zdenina slova vzácně souzněla s jejími činy. Nemluvila tolik, ale jednala.
Dováděla do konce činy, které si druzí jen nesměle rýsovali, nemajíce sílu
razantně měnit pohodlí zaběhnutého života.
Vesnicí proudily zprávy o stěhování našeho nejstaršího syna do Netvořic,
kde mu nabídli družstevní byt. Co tak asi bude dělat sedlák v bytě, že
jo?
Rozšířila se zvěst, že Venda určitě dostane nějakou funkci. Nebo snad ta
jeho? Že by jí udělali ředitelkou?
Narodil se malý Vašík. Vzápětí se v novinách objevila zpráva o podepsání jakési protistátní listiny.
Když jsem 12. ledna rozladěně četla v Rudém právu text „O ztroskotancích
a zaprodancích,“ vracela se Zdenka se synem z benešovské porodnice
Žádné komentáře:
Okomentovat