Dnes se šlo po dvou krásných měsících znovu do školy. Je to tradice již letitá a tak i hrdinové z Odnikud nikam nastupovali prvního září do školy. Uvádím ukázku z jedné školní kapitoly, a i když je mi jasné, že se dětem dneska nechtělo ( a učitelkám také ne:-), je fakt, že bylo hůř:-)
ukázka z Odnikud nikam:
V téhle mizérii jsem v září devětačtyřicátého roku vypravila Vendu
do první třídy do Neveklova. Vedla jsem ho za ruku a přesvědčovala ho,
že školy prostě musí. Nechtěl a měl tisíc argumentů proti. Než jsme došli
z Ouštic do Neveklova, byl by mi vymluvil díru do hlavy. Stará školní
budova stála hned na kraji městečka. Trochu dojatě jsem ho usazovala
do odřené dřevěné lavice hned vedle kamen. Pamatovala jsem je ještě z dob
svojí školní docházky. Školník Tabulka každé ráno zatápěl a po vyučování
jsme mu ochotně chodili pomáhat s přípravou dříví.
Úhledné hraničky jsme stavěli přímo na podlahu.
To už teď asi nebude možné, v některých třídách se totiž objevily parkety
a vedle kamen krabice na dříví a uhláky.
Sotva Venda prokoukl mou nostalgickou slabou chvilku, naléhal,
ať ho radši vezmu domů, že se bude učit s dědečkem jako dosud.
„Určitě maminko. A budu pomáhat.“
„Jsi malý vyděrač,“ pohladila jsem ho po rozježených vlasech a nechala ho mezi ostatními prvňáčky napospas novému vzdělávacímu systému.
Starý ředitel Janovský nám byl určitou zárukou, že škola nebude hlásnou
troubou poúnorového režimu.
Jak moc jsme se mýlili, nám došlo v okamžiku, kdy nestraníka Janovského
nahradil soudruh Jiřička. Z pověření strany a vlády!
Žádné komentáře:
Okomentovat