DOD

Tajemná zkratka v názvu znamená docela prozaický den otevřených dveří. Moderní školní tradice. U nás v tomto školním roce již druhý. První završoval projektový týden a zahajoval adventní čas. Tento dnešní nezahajuje ani neukončuje nic, prostě jen zve rodiče, budoucí i minulé žáky či veřejnost k návštěvě školy. Dveře máme otevřené obrazně i reálně. Někdy tedy trochu profukuje, přeci jen únor bílý, pole sílí:-) a na chodbě je pořád trochu chladno. Ale zase díky hostům může klidně vzniknout dost horko. Třeba, když někdo telefonuje při vašem výkladu. To se pak těžko dětem vysvětluje, že to není úplně vhodné. Děti rády napodobují. Nebo když se děti nedají ukočírovat, protože je děsně zajímá, kdo sedí vzadu, a musí se za každou cenu nějak předvádět. Děti rády exhibují. Nebo naopak, když svázány studem či trémou ze sebe nevypraví slovo, protože to před tak širokým publikem prostě nedovedou. Děti rády překvapují. Ale nutno konstatovat, že letos žádné horké okamžiky nenastaly, celkem v pohodě jsme svoje vystoupení zvládli a den otevřených dveří snad skončil úspěšně. Zda nám nalákal nějaké budoucí studenty nevíme. Uvidíme o přijímačkách. A otvírat dveře dokořán budeme zase za rok. Do té doby učíme pěkně v závětří:-)

Hovory o historii

Únorové setkání se kvapem blíží. Náš další osmičkový korálek na šňůře letošních osmičkových výročí

Do první třídy

Už dlouho jsme doma nikoho nevypravovali, tudíž je mi problematika přijetí do prvních tříd poněkud vzdálená. Předpokládala jsem starou dobrou klasiku, vyberu si školu, dojdu s dítětem k zápisu, ten trvá cca čtvrt hodiny, maximálně půl, a jde se domů. A v září do školy. Vyberu si logicky školu, kterou chci, to je, předpokládám, již porevoluční samozřejmost.

Ó, jak naivní představy to mám. Účastnila jsem se nedávno jako pasivní posluchač dialogu matek několika budoucích prvňáčků a to jsem tedy valila oči. Nic si dávno nevyberu, svoboda ve výběru školy kdysi dávno zmizela v propadlišti času. Systémem vládnou spádové školy, a tedy aktuálním hitem je trvalé bydliště. Tudíž se děti, co chtějí být školou povinné, v jakési škole, která si nese pečeť školy kvalitní, houfně stěhují k příbuzným méně či více vzdáleným, ba i nepříbuzní nabízejí svoje adresy k trvalému pobytu. Když už trvalou adresu pro potomka máte, rozhodně nemáte vyhráno. Do úvahy přichází možnost, že stále bude hodně dětí. Škola tedy neotevře dvě třídy, jak by se dalo čekat. Buď by tím přišla o svou exkluzivitu, nebo jí to nějaký nadřízený (zde nevím, zda město či ministerstvo) prostě nedovolí. V takovém případě se losuje. Kdo není vylosován, šup šup do jiné školy. Anabáze se změnou bydliště byla tedy zbytečná.

Pak je tu zápis samotný. Mnohde se už ani zápis nenazývá, jde o přijímací zkoušky do první třídy. Trvají prý hodinu i déle…

No, nechápala jsem. Ale asi tomu tak je, nevím, proč by si ony matky vymýšlely. Já si naopak domýšlím důsledky. Toho stresu pro ty děti. Proč nemůžou docela normálně do první třídy….?

Asi někde i mohou, předpokládám, že ilustruji trochu výjimečný případ, leč případ existující. A pak mě napadá. Jak je možné, že malé, nezletilé dítě, může mít jinou adresu než rodiče? Nebydlí ani s jedním z rodičů, aby se dostalo do jakési obskurní první třídy? Nechápu. Ale zjevně jde o tak běžné praktiky, že se nad nimi nikdo nepozastavuje. Jen já. Jsem zvědavá, za tři roky, až bude aktuální první třída pro Haničku? Třeba také takhle zblbneme….:-)

Prázdniny

Jarní prázdniny jsou v plném proudu. Kraje se střídají jak apoštolové na orloji. Horská střediska praskají ve švech. Kdo zaváhal, nelyžujeJ. Zaváhali jsme taktéž, přesto naděje umírá poslední. Tak jsme se během týdne vypravili na průzkum. Třeba někdo onemocněl, nemohl odjet, nějaké místo se třeba najde.  A když ne, alespoň bude výlet s denním lyžováním. A tak cestujeme. A všude odpověď jako přes kopírák: „Je plno, to víte, Pražáci ( Pražácí) mají prázdniny….“

Antagonismus mezi venkovem a Prahou v praxi. Že by totiž někde zmínili i nějaký jiný okres, že mají prázdniny, to ne. Zjevně všechno obsadili pražácííí…. Nu, zajímavé sdělení. Místo jsme prostě nenašli, byť jsme si i zalyžovali.

A ještě jeden zajímavý objev jsme učinili. V jednom hotelu, kde se ptáme na volné pokoje, dva měli. Hurá. Jsme na recepci, tak se tedy objednáme, alespoň část prázdnin tak získáme.

Ale nic není takové, jaké se to jeví.

„Musíte si to objednat přes formulář“ sděluji mi recepční, která mi před okamžikem oznámila, že místo mají.

„Prosím? Nevěřím vlastním uším. „Jsem tady osobně, to se nemohu objednat tady a teď!“

„Jedině přes formulář,“ krčí rameny recepční, zjevně zaskočena mým odporem.

Náš dialog trval ještě poměrně dlouho, leč k ničemu jsme nedospěly. Prostě musím přes ten internetový formulář, paní to jinak neumí.

Než jsme se vedle v hospodě připojili, bylo po volném místě. Prostě, žijeme ve virtuálnu, navzdory reálnu. Někdy něco prostě člověku rozum nebere. Jenže Pražáci mají prázdniny, takže viník je nasnaděJ

 letos                                                                                              loni

Sedmnáctého

Vnímám dost osobně. Hodně mně milých lidí tento den zemřelo. Takže to tak nějak v sobě mám a dnes v podstatě nostalgicky vzpomínám. ....

Protekce

„Bez protekce to tehdy nešlo,“ zdůrazňují kritici minulého režimu, když chtějí vyzdvihnout dnešní pozitiva a zároveň expresivně podtrhnout hrůzu socialistického zřízení, které se před devětadvaceti lety odebralo na smetiště dějin. Tudíž je ale nasnadě, že i pamětníci oněch temných dob jsou již trochu v letech.  Nejsou ovšem sami, kdo tvrdí, že spolu s vládou dělnické třídy zmizely mnohé, tehdy typické, nešvary.  Dnešní diplomaticky korektní mluva totiž tvrdí, že protekce, bez které to tehdy nešlo, dnes již neexistuje.  Nabízí se sarkastické konstatování, že zásadní proměna je pouze v tom, že se tomu dnes říká jinak, či že podstata není (jenom) ideologická, ale (hlavně) finanční. Nu, diskutovat se o situaci dá z mnoha různých úhlů pohledu. Sama jsem nedávno o problému protekce ve školství (a nejen tam)vedla poměrně zajímavou a výbušnou debatu. Když mi oponenti tvrdili, že dnes je vše transparentně čisté a každé dítě se dostane na školu čistě jenom na základě svých schopností, dovedností a  vědomostí ( však proto máme přeci státní přijímačky, státní maturity, státní inspekci a bůh ví co ještě státníhoJ), napadlo mě v marném  souboji s hmatatelnou navitou protivníka vypomoci si historickou paralelou. „Dějiny se přeci opakují,“ pokusila jsem se přenést podstatu sporu mimo současné politické spektrum a tak trochu na filozofickou půdu.

Bohužel, zjevně to na nikoho neudělalo velký dojem. Odsoudili mě jako starou strukturu, která nevěří ve změny a zacykleně tvrdí, že protekce (byť se třeba nazývá jinak) stále existuje. Ba možná ve větší míře, než kdysi dávno. Vysvětlit jim jejich omyl nebylo vzhledem k jejich zanícení, které bylo podmíněno mladistvým nadšením, vůbec reálné.

Mně osobně však přijde, že protekce dneska vesele kvete, a na rozdíl od stranické podpory v době minulé má mnohem více bujících výhonků.  Je taková variabilnější, ba i flexibilnější. Může jít o finanční variantu, o politický nátlak, ekonomické vazby, osobní zájmy či o klasické ruka ruku myje aneb já na bráchu, brácha na mě….

Je asi hezké věřit, že protekce umřela spolu se soudruhy, ale na druhou stranu, i soudruzi u nás stále aktivně žijí, byť si tak už dávno neříkají. Kulisy se změnily, obsah ovšem nikoli. Protekce prostě u nás stále funguje. A daří se jí dobře.

Řekla bych, že třeba ve školách je méně okatá, než bývala kdysi. Ale zase jí bude mnohem více, protože chapadla jejích možností se výrazně rozmnožila.

   Častěji důvěřuji faktům než pocitům, ale v případě školní protekce lze úspěšně využít oboje. Buď jasně víte, že dítě bylo přijato na školu hlavně proto, že jeho movitý tatínek sponzoruje novou tělocvičnu, nebo prostě vycítíte, že tento oblíbenec pana ředitele se určitě nehřeje v jeho přízni díky svým nadstandardním vědomostem. S oběma fakty v podstatě nic nenaděláte.

 Na můj vkus je současná protekce poměrně rozbujelá a s klidem přijímaná. Asi proto, že nikdo neví, kdy ji bude potřebovat sám. A tak všichni akceptují drobné ústupky, které vedou k upřednostňování některých jedinců. Dříve se tomu říkalo protekce. V politice třicátých let appeasement. Vždycky to byla cesta do pekel. Dneska se vše schová za nějaké šikovné, diplomaticky korektní označení, protože napálit někomu syrovou pravdu, že jde o protekci, může vést až k soudním tahanicím. Přesto jde o věci mnohdy do očí bijící.

Vezměte si třeba osmiletá gymnázia. Je jich tolik, že z logiky věci nelze předpokládat, že všechny děti, které zde studují, jsou nadmíru nadané či mají nějaké nadstandardní schopnosti. Ale na to gymnázium se dostali a těžko říci, zda šlo o protekci či špatně nastavené přijímačky nebo cokoli jiného. Prostě tam je a minimálně do kvarty s tím nikdo nehne, protože si zároveň plní i povinnou školní docházku. Návrat na základní školu, který by se patrně odehrával formou vyloučení ze studia, zákon neumožňuje. Ne, že bych si stěžovala. Popravdě řečeno, jediní, kdo si mohou stěžovat, jsou učitelé základních škol, z jejichž náplně práce často vymizel prvek vzdělávací, vytlačen jedinou povinností výchovnou (případně krotící).

Dobře vím, že je to dost nefér. Celý náš školský systém je nastavený tak trochu nefér. Nefandí ani těm slabým, ani výrazně nadaným. Trendem je průměrnost. A tím, jak je intenzivně ředěna protekcí a dalšími efekty, mnohdy i vzletně nazvanými, není cesty ven. Leda byste měli nějakou známost, neřku-li „tlačenku“, která vás z tohoto bludiště vyvede někam jinam. Ale musíte mít hodně velkou protekciJ

Šprti před tabulí

Nedávno jsem četla článek, který uváděl výbušný titulek o tom, že v české škole učí bývalí šprti. Uvedlo mě to do stavu určitého rozladění. Ne snad, že bych se styděla přiznat, že jsem i já byla šprt. Spíš proto, že nevím. A navíc nepovažuji šprty za tak zvrácenou kategorii, aby musela být hromadně dehonestována.

Dost jsem o tom přemýšlela. Konstatovat, že jsem nebyla šprt, a nemám je ráda by znamenalo šprty degradovat, distancovat se od nich, což rozhodně nechci a nehodlám. Nejsou všichni šprti jako Krhounek ze slavného školního filmu. Slavného tedy asi jen pro starší generaci, nevím, nakolik je v dnešní mladé generaci prototypem šprta právě mladík ztvárněný Františkem Filipovským. Spíš bych asi měla hledat v Bradavicích či jiné fantasy sáze, ale zamýšlím se nad kantory a tam si odskok do „Hlubin študákovy duše“ snad mohu dovolit.“ Kromě toho si myslím, že představa šprta je poměrně neměnná napříč generacemi, bez ohledu na jejich mobilitu a zběhlost v sociálních sítích.

Mohu ale já s čistým svědomím říci, že jsem nebyla šprt, když už řadu let učím a navíc, bože div se, učím ráda? Musela jsem o tom promluvit s několika kolegy. Nikdo z nich neměl dojem, že byl v době své vlastní školní docházky něco jako šprt. Několik jich dokonce přiznalo, že byli vedeni jako problémoví žáci, zlobili a neměli samé jedničky.

Vybavovala jsem si, jestli jsem potkala šprty třeba při studiu na PF.  Tady musím konstatovat, že moje vzpomínky byly spíše opačného charakteru. Všichni jsme věděli, že klasičtí šprti nemají mezi námi šanci na existenci. Přesto se určité nálepkování dostavilo. Chlapci se například neradi hlásili k vizi, že půjdou po škole učit. To nepůsobilo příliš mužně. Mnohem mužnější (v době mých studií) bývalo prohlášení, že jsou na škole hlavně proto, aby nemuseli na vojnu. Tedy ne příliš šprtský úhel pohledu.

Ostatně, dnes asi bude situace podobná. Nehrozí sice vojna, ale i tak může škola znamenat určité oddálení dospělého života. Přestože je to úplně jin situace, lze tam hledat drobné paralely. Někteří jdou dokonce i tak daleko, že školství nejenže vyzkoušejí, ale i vnesou tam určitý svěží vítr. Když se nad tím jejich oponenti podiví, často argumentují tím, že nejsou žádní šprti, aby respektovali nalajnované mantinely.

Zajímavé je pobavit se o tom, kdo je šprt, na rodičovském fóru. Hodně tam přispívají ambiciózní matky, které by označení šprt u svého miláčka rozhodně nesnesly. Ale běda, jakmile dítko nemá samé jedničky. Takže klasické schizma, nebo hezky česky, prostě nevědí, co chtějí. Otázkou je, zda tito jedničkáři budou učit? A budou to šprti nebo ti, co přinášejí onen svěží vítr. Přiznám se, že nevím. A netroufám si, jako onen mladík v rozhovoru, suverénně generalizovat, že v českých školách učí bývalí šprti. Z určitého úhlu pohledu na tom jistě něco pravdy je. Když ale začnete pátrat, kdo všechno učí, nenajdete jedno vodítko. Někdo tvrdí, že učí tzv. národní buditelé, jako že z přesvědčení o tom, že vzdělání je třeba šířit, i když to není zrovna populární. Což je jistě pravda, ne ovšem jediná.  Ještě jsem nezažila sborovnu složenou ze samých nadšených buditelů. Je třeba také platit složenky a ty se z pouhého nadšení nezaplatí.

Možná by bylo načase přijít s nějakou smysluplnou reformou, aby se konečně školství sešlo se skutečnou realitou. K tomu laciná hesla, že dnes učí bývalí šprti, nijak nepomohou. Ale zase jsou líbivá a na veřejnost dobře působí, to byl asi hlavní cíl toho popíchnutí, které vyšlo někdy minulý týden v tisku. Ale třeba to něčemu napomůže.  Třeba k oživení diskuse o tom, kdo dnes vlastně učí. Já jsem totiž i slyšela názor, že za to, že si tam někdo celé dopoledne hraje s dětmi, by snad ani neměl brát plat. V tomto kontextu je tvrzení o šprtech před tabulí ještě v podstatě laskavost. Jen nevím, zda je to vůbec k něčemu, když zásadní vizí budoucnosti je, že učitel bude nějaký počítačový program. A tam je asi úplně jedno, jak ho pojmenujeme, protože on bude prost všech emocí. Jestli je to cesta, kterou se má naše školství ubírat, tak nevím nevím.