Nedávno jsem četla článek, který uváděl výbušný titulek o
tom, že v české škole učí bývalí šprti. Uvedlo mě to do stavu určitého
rozladění. Ne snad, že bych se styděla přiznat, že jsem i já byla šprt. Spíš
proto, že nevím. A navíc nepovažuji šprty za tak zvrácenou kategorii, aby
musela být hromadně dehonestována.
Dost jsem o tom přemýšlela. Konstatovat, že jsem nebyla
šprt, a nemám je ráda by znamenalo šprty degradovat, distancovat se od nich,
což rozhodně nechci a nehodlám. Nejsou všichni šprti jako Krhounek ze slavného
školního filmu. Slavného tedy asi jen pro starší generaci, nevím, nakolik je
v dnešní mladé generaci prototypem šprta právě mladík ztvárněný Františkem
Filipovským. Spíš bych asi měla hledat v Bradavicích či jiné fantasy sáze,
ale zamýšlím se nad kantory a tam si odskok do „Hlubin študákovy duše“ snad
mohu dovolit.“ Kromě toho si myslím, že představa šprta je poměrně neměnná
napříč generacemi, bez ohledu na jejich mobilitu a zběhlost v sociálních
sítích.
Mohu ale já s čistým svědomím říci, že jsem nebyla
šprt, když už řadu let učím a navíc, bože div se, učím ráda? Musela jsem o tom
promluvit s několika kolegy. Nikdo z nich neměl dojem, že byl
v době své vlastní školní docházky něco jako šprt. Několik jich dokonce
přiznalo, že byli vedeni jako problémoví žáci, zlobili a neměli samé jedničky.
Vybavovala jsem si, jestli jsem potkala šprty třeba při
studiu na PF. Tady musím konstatovat, že
moje vzpomínky byly spíše opačného charakteru. Všichni jsme věděli, že klasičtí
šprti nemají mezi námi šanci na existenci. Přesto se určité nálepkování
dostavilo. Chlapci se například neradi hlásili k vizi, že půjdou po škole
učit. To nepůsobilo příliš mužně. Mnohem mužnější (v době mých studií)
bývalo prohlášení, že jsou na škole hlavně proto, aby nemuseli na vojnu. Tedy
ne příliš šprtský úhel pohledu.
Ostatně, dnes asi bude situace podobná. Nehrozí sice vojna,
ale i tak může škola znamenat určité oddálení dospělého života. Přestože je to
úplně jin situace, lze tam hledat drobné paralely. Někteří jdou dokonce i tak
daleko, že školství nejenže vyzkoušejí, ale i vnesou tam určitý svěží vítr.
Když se nad tím jejich oponenti podiví, často argumentují tím, že nejsou žádní šprti,
aby respektovali nalajnované mantinely.
Zajímavé je pobavit se o tom, kdo je šprt, na rodičovském
fóru. Hodně tam přispívají ambiciózní matky, které by označení šprt u svého
miláčka rozhodně nesnesly. Ale běda, jakmile dítko nemá samé jedničky. Takže
klasické schizma, nebo hezky česky, prostě nevědí, co chtějí. Otázkou je, zda
tito jedničkáři budou učit? A budou to šprti nebo ti, co přinášejí onen svěží
vítr. Přiznám se, že nevím. A netroufám si, jako onen mladík v rozhovoru,
suverénně generalizovat, že v českých školách učí bývalí šprti.
Z určitého úhlu pohledu na tom jistě něco pravdy je. Když ale začnete
pátrat, kdo všechno učí, nenajdete jedno vodítko. Někdo tvrdí, že učí tzv.
národní buditelé, jako že z přesvědčení o tom, že vzdělání je třeba šířit,
i když to není zrovna populární. Což je jistě pravda, ne ovšem jediná. Ještě jsem nezažila sborovnu složenou ze
samých nadšených buditelů. Je třeba také platit složenky a ty se z pouhého
nadšení nezaplatí.
Možná by bylo načase přijít s nějakou smysluplnou
reformou, aby se konečně školství sešlo se skutečnou realitou. K tomu
laciná hesla, že dnes učí bývalí šprti, nijak nepomohou. Ale zase jsou líbivá a
na veřejnost dobře působí, to byl asi hlavní cíl toho popíchnutí, které vyšlo
někdy minulý týden v tisku. Ale třeba to něčemu napomůže. Třeba k oživení diskuse o tom, kdo dnes
vlastně učí. Já jsem totiž i slyšela názor, že za to, že si tam někdo celé
dopoledne hraje s dětmi, by snad ani neměl brát plat. V tomto
kontextu je tvrzení o šprtech před tabulí ještě v podstatě laskavost. Jen
nevím, zda je to vůbec k něčemu, když zásadní vizí budoucnosti je, že
učitel bude nějaký počítačový program. A tam je asi úplně jedno, jak ho
pojmenujeme, protože on bude prost všech emocí. Jestli je to cesta, kterou se
má naše školství ubírat, tak nevím nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat