„Bez protekce to tehdy nešlo,“ zdůrazňují kritici minulého
režimu, když chtějí vyzdvihnout dnešní pozitiva a zároveň expresivně podtrhnout
hrůzu socialistického zřízení, které se před devětadvaceti lety odebralo na
smetiště dějin. Tudíž je ale nasnadě, že i pamětníci oněch temných dob jsou již
trochu v letech. Nejsou ovšem sami,
kdo tvrdí, že spolu s vládou dělnické třídy zmizely mnohé, tehdy typické,
nešvary. Dnešní diplomaticky korektní
mluva totiž tvrdí, že protekce, bez které to tehdy nešlo, dnes již neexistuje. Nabízí se sarkastické konstatování, že zásadní
proměna je pouze v tom, že se tomu dnes říká jinak, či že podstata není
(jenom) ideologická, ale (hlavně) finanční. Nu, diskutovat se o situaci dá
z mnoha různých úhlů pohledu. Sama jsem nedávno o problému protekce ve
školství (a nejen tam)vedla poměrně zajímavou a výbušnou debatu. Když mi
oponenti tvrdili, že dnes je vše transparentně čisté a každé dítě se dostane na
školu čistě jenom na základě svých schopností, dovedností a vědomostí ( však proto máme přeci státní
přijímačky, státní maturity, státní inspekci a bůh ví co ještě státníhoJ), napadlo mě v marném
souboji s hmatatelnou navitou protivníka vypomoci si historickou
paralelou. „Dějiny se přeci opakují,“ pokusila jsem se přenést podstatu sporu
mimo současné politické spektrum a tak trochu na filozofickou půdu.
Bohužel, zjevně to na nikoho neudělalo velký dojem.
Odsoudili mě jako starou strukturu, která nevěří ve změny a zacykleně tvrdí, že
protekce (byť se třeba nazývá jinak) stále existuje. Ba možná ve větší míře,
než kdysi dávno. Vysvětlit jim jejich omyl nebylo vzhledem k jejich zanícení,
které bylo podmíněno mladistvým nadšením, vůbec reálné.
Mně osobně však přijde, že protekce dneska vesele kvete, a
na rozdíl od stranické podpory v době minulé má mnohem více bujících výhonků. Je taková variabilnější, ba i flexibilnější.
Může jít o finanční variantu, o politický nátlak, ekonomické vazby, osobní
zájmy či o klasické ruka ruku myje aneb já na bráchu, brácha na mě….
Je asi hezké věřit, že protekce umřela spolu se soudruhy,
ale na druhou stranu, i soudruzi u nás stále aktivně žijí, byť si tak už dávno
neříkají. Kulisy se změnily, obsah ovšem nikoli. Protekce prostě u nás stále
funguje. A daří se jí dobře.
Řekla bych, že třeba ve školách je méně okatá, než bývala
kdysi. Ale zase jí bude mnohem více, protože chapadla jejích možností se
výrazně rozmnožila.
Častěji důvěřuji
faktům než pocitům, ale v případě školní protekce lze úspěšně využít
oboje. Buď jasně víte, že dítě bylo přijato na školu hlavně proto, že jeho
movitý tatínek sponzoruje novou tělocvičnu, nebo prostě vycítíte, že tento
oblíbenec pana ředitele se určitě nehřeje v jeho přízni díky svým
nadstandardním vědomostem. S oběma fakty v podstatě nic nenaděláte.
Na můj vkus je současná
protekce poměrně rozbujelá a s klidem přijímaná. Asi proto, že nikdo neví,
kdy ji bude potřebovat sám. A tak všichni akceptují drobné ústupky, které vedou
k upřednostňování některých jedinců. Dříve se tomu říkalo protekce.
V politice třicátých let appeasement. Vždycky to byla cesta do pekel. Dneska
se vše schová za nějaké šikovné, diplomaticky korektní označení, protože
napálit někomu syrovou pravdu, že jde o protekci, může vést až k soudním
tahanicím. Přesto jde o věci mnohdy do očí bijící.
Vezměte si třeba osmiletá gymnázia. Je jich tolik, že
z logiky věci nelze předpokládat, že všechny děti, které zde studují, jsou
nadmíru nadané či mají nějaké nadstandardní schopnosti. Ale na to gymnázium se
dostali a těžko říci, zda šlo o protekci či špatně nastavené přijímačky nebo
cokoli jiného. Prostě tam je a minimálně do kvarty s tím nikdo nehne,
protože si zároveň plní i povinnou školní docházku. Návrat na základní školu,
který by se patrně odehrával formou vyloučení ze studia, zákon neumožňuje. Ne,
že bych si stěžovala. Popravdě řečeno, jediní, kdo si mohou stěžovat, jsou
učitelé základních škol, z jejichž náplně práce často vymizel prvek
vzdělávací, vytlačen jedinou povinností výchovnou (případně krotící).
Dobře vím, že je to dost nefér. Celý náš školský systém je
nastavený tak trochu nefér. Nefandí ani těm slabým, ani výrazně nadaným.
Trendem je průměrnost. A tím, jak je intenzivně ředěna protekcí a dalšími
efekty, mnohdy i vzletně nazvanými, není cesty ven. Leda byste měli nějakou
známost, neřku-li „tlačenku“, která vás z tohoto bludiště vyvede někam
jinam. Ale musíte mít hodně velkou protekciJ
Ano, souhlasím s vámi, trendem ve školství je průměrnost. Má - li dítě nadání nebo je li mu dáno do vínku něco navíc, je ho třeba ubít pitomostmi. Samostatné myšlení, kritické myšlení a odvozování se nenosí. Hodnotí se krátkodobé biflování na hodinu a za měsíc je v hlavě prázdno. Zdrví Iwka
OdpovědětVymazat