Prázdniny

Jarní prázdniny jsou v plném proudu. Kraje se střídají jak apoštolové na orloji. Horská střediska praskají ve švech. Kdo zaváhal, nelyžujeJ. Zaváhali jsme taktéž, přesto naděje umírá poslední. Tak jsme se během týdne vypravili na průzkum. Třeba někdo onemocněl, nemohl odjet, nějaké místo se třeba najde.  A když ne, alespoň bude výlet s denním lyžováním. A tak cestujeme. A všude odpověď jako přes kopírák: „Je plno, to víte, Pražáci ( Pražácí) mají prázdniny….“

Antagonismus mezi venkovem a Prahou v praxi. Že by totiž někde zmínili i nějaký jiný okres, že mají prázdniny, to ne. Zjevně všechno obsadili pražácííí…. Nu, zajímavé sdělení. Místo jsme prostě nenašli, byť jsme si i zalyžovali.

A ještě jeden zajímavý objev jsme učinili. V jednom hotelu, kde se ptáme na volné pokoje, dva měli. Hurá. Jsme na recepci, tak se tedy objednáme, alespoň část prázdnin tak získáme.

Ale nic není takové, jaké se to jeví.

„Musíte si to objednat přes formulář“ sděluji mi recepční, která mi před okamžikem oznámila, že místo mají.

„Prosím? Nevěřím vlastním uším. „Jsem tady osobně, to se nemohu objednat tady a teď!“

„Jedině přes formulář,“ krčí rameny recepční, zjevně zaskočena mým odporem.

Náš dialog trval ještě poměrně dlouho, leč k ničemu jsme nedospěly. Prostě musím přes ten internetový formulář, paní to jinak neumí.

Než jsme se vedle v hospodě připojili, bylo po volném místě. Prostě, žijeme ve virtuálnu, navzdory reálnu. Někdy něco prostě člověku rozum nebere. Jenže Pražáci mají prázdniny, takže viník je nasnaděJ

 letos                                                                                              loni