Musela jsem

Musela jsem, či spíš chtěla, při dnešních podvečerních potulkách Prahou, zastavit u Divadla Radka Brzobohatého a položit květinu a uctít jeho památku. Nebývám snad patetická, ale jeho jsem měla ráda. A zjevně nejsem jediná, že? Možná by se dalo říct, že měl už svůj věk, což měl,takže by se možná jeho odchod dal očekávat. Asi dal, ale na druhou stranu....On prostě patřil k těm, o kterých si tak nějak myslíte, že tu budou navždy. Nebudou. Bohužel. To je život.   Takže jsem položila květ, chvíli nostalgicky postála a odploužila se pryč. Takový nostalgický podzimní podvečer. Jsou to smutné zprávy.

Daruj krev s Českým rozhlasem

Jde sice o mediální akci, ale jistě velmi záslužnou.  Nicméně, podobným atrakcím se účelově vyhýbám. Ne snad, že bych v tomto případě byla skeptikus,ale obávám se návalu a zvýšeného množství nejen darujících, ale i omdlévajících a dalších průvodních komponentů, proto s Českým rozhlasem ne. A jak to už bývá, odříkaného krajíce největší krajíc! Ve středu jsem byla dávat právě s ČR.  Ovšem zcela nevědomky. Šlo o běžný, čtyřicátý devátý odběr. Bohužel, lilo jako blázen, takže se celý den scvrknul na přesun tam a zpátky. Nic víc se zvládnout nedalo. Ale v nemocnici bylo překvapivě málo lidí. Byla jsem vyzvána i do jiné odběrné místnosti, a když jsem se podivila, došlo k odhalení toho, že dnes je právě den s ČR. Což mě zaskočilo, neb jsem o tom nikde v éteru neslyšela. Sestřička se také divila, že je málo lidí. Asi někde nastal komunikační blok a nikdo to nevěděl. Tudíž jsem se tam cítila trochu jako královna, byla jsem skoro sama. Takže jsem se nechala vysát a chystala se k odchodu. A najednou Ježíšek. Dostala jsem ovoce, stravenku (jednu) a poukázku do Alberta.

A ještě propisku. J

„Příště už to zase nebude“, uklidnila mě sestřička, jelikož jsem svoje překvapení netajila. „To je jen v rámci propagace s rozhlasem.“

Tak jsem na tom vlastně ještě vydělalaJ. Ovšem naprosto nečekaně, neb akce to byla opravdu velmi utajená, ani odpoledne, kdy jsem poctivě doplňovala červené krvinky dobrou FrankovkouJ, jsem o darování s ČR neslyšela ani slovo. Asi nějaký informační šum. Mně nevadil, ovšem možná jsme o nějaké potencipnální dárce přišli. Na druhou stranu, promo akce jim slibuje komfort, který není vždycky běžný. My jsme zvyklí, jestli ale i nováčci...

 Jsem zvědavá, co bude příštěJ

Sajme, sajme….

Škola volá:-)

             

René Kubelík

René Kubelík je skvělý houslista ze slavného rodu. Jeho pradědeček Jan Kubelík je vnímám jako jeden z největších hudebních géniů naší historie. A jelikož pocházel rodem z Neveklova (byť se narodil v Michli, kde dnes chátrá jeho rodný dům, což je hodně smutný příběh naší současnosti, ale o tom jindy) a jeho manželka ze Stranného, má i René k tomuto kraji silné vazby. Již několikrát v Neveklově hrál, jednou dokonce i tehdy, kdy se hovořilo o mé první knize o Janu HeřmanoviJ.   Tentokrát byl jeho koncert věnován jeho prababičce, Barboře Lochové, která se narodila na Neveklovsku. A samozřejmě byl součástí programu v rámci vzpomínání na vystěhování. Ostatně, Jan Kubelík měl svůj poslední koncert právě v Neveklově v roce 1940, který byl věnován též Barboře Lochové. A jistě i tehdy šlo o velký umělecký zážitek, navíc podbarvený dramatickou dobou. Dnešní sobota samozřejmě žádné drama nenabídla, ale krásný umělecký zážitek ano. V kouzelném kostelíku v Bělici hrál mistr Kubelík, který běžně vyprodává světové hudební sály, skoro hodinu a půl nádhernou hudbu. Samozřejmě, zážitkem pro mě byl i následný osobní rozhovor, potěšilo mě, že nezapomněl na naše poslední setkáníJ. Vlastním tedy další vlastnoručně podepsaný program a užila jsem si nádhernou hudbu. Víkend byl tentokrát kulturou takřka přetékající. Ale zase je dlouho z čeho čerpat.

                          

Eliška Horelová

Paní Horelová je velmi příjemná dáma zralého věku, která kdysi napsala krásnou knížku Kluci ze zabraného. Zachytila tam vystěhování Neveklovska pohledem dítěte a kniha byla natolik úspěšná, že získala hlavní cenu Hanse Christiana Andersena. Nyní je čestnou občankou města, a jelikož je pořád velmi vitální, účastní se i vzpomínkových akcí na vystěhování. Pro mě je její osoba spojena ještě s osobní reminiscencí, neb paní Horelová byla v podstatě první skutečnou spisovatelkou, se kterou jsem hovořila. Živě si pamatuji, když přijela k nám do školy na besedu a přátelsky s námi diskutovala. Kladla jsem jí zvídavé otázky a nemohla uvěřit, že je to opravdu opravdická spisovatelka, která tady s námi hovoří. Její kniha tehdy nebyla tak snadno k sehnání, knížky byly víc nedostatkové zboží, mnozí z nás pamatují ještě knižní čtvrtky, L kdy se stály fronty na novinky. Proto jsem si knihu vystřihovala jako četbu na pokračováníJ, věc dnes již zcela nemyslitelná. Nicméně, jsem ty výstřižky doma objevila a mám je zachovány, respektive archivovány, pro budoucí generace. Samozřejmě, i spolu s normální knihou. S paní Eliškou jsem se tedy o víkendu seznámila osobně, což byl (a je) pro mě velký zážitek, stejně jako to, že mi pochválila moji knihu. Ba dokonce si ji nechala podepsat, takže jsem si představila sebe, jako to dávné dítě, jak hledí na něco, co si tehdy rozhodně ani ve snu nedovedlo představit. Navíc máme domluvenou schůzku v Praze, nad kávou budeme debatovat o literatuře. Těším se, moc. A znovu si čtu Kluky ze zabraného, jako nostalgický návrat do dětství. Nicméně, kniha je to reálná, vystěhování mapuje velmi přesně. Stojí za přečtení i dnes.

                                               

Odnikud nikam

Odnikud nikam je moje kniha o vystěhování Neveklovska.

15. září tomu bude již celých sedmdesát let, co skončila první etapa vystěhování, aby vzápětí následovala druhá. O tomto víkendu proto proběhly v Neveklově vzpomínkové akce. Byla jsem pozvána a jednalo se o báječný zážitek. Vzhledem k tomu, že vyšlo i počasí, mohla část programu proběhnout na příjemně zrenovovaném náměstí. Spolu s připomenutím drsné doby se zde křtil Almanach Ohlédnutí, jehož autor Václav Šmerák si dal tu práci, že shromáždil dokumenty, fotografie i výpovědi pamětníků. Kniha symbolicky propojuje starší a mladší generaci, protože celá akce se nesla v duchu, že mladí lidé se snaží zachovat vzpomínky té odcházející generace, která ty hrůzy zažila na vlastní kůži. Jako vlastní bonus se mohu pochlubit, že v Almanachu se věnují i Odnikud nikam,J které zde dostalo docela velký prostor. Je to zajímavé i z toho hlediska, že šlo o vystěhování velké části středních Čech a třeba učebnice dějepisu o tom stále mlčí. Jakmile opustíte hranice Neveklovska a Sedlčanska, o vystěhování nikdo nic neví. Mluví se o Sudetech, o tomto kraji nikoli. Proto bylo pro mě velkým pozitivem, když jsem viděla, že zdejší mladí lidé se snaží i svou prací (zachycují výpovědi pamětníků do studentských filmů) povědomí o zdejší drsné historii zachovat i nadále. Protože všichni dobře víme, že kdo nezná svoji historii, je nucen si ji prožít znovu. A to bychom jistě nechtěli. Zajímavým účastníkem slavnosti byl senátor Tomáš Topfer, který zde zahajoval výstavu v synagoze, a samozřejmě Eliška Horelová, která napsala krásnou knížku Kluci ze zabraného, kde mapuje vystěhování očima dítěte. Proběhla i beseda s pamětníky a celý program korunoval koncert René Kubelíka, jehož dědeček Jan Kubelík z Neveklova pocházel. O tom ještě později, dnes chci jen připomenout knihu (je neděleJ), která může zájemcům o vystěhování mnohé osvětlit. Stejně jako Odnikud nikamJ. Ovšem Almanach Ohlédnutí je žhavá novinka! A určitě stojí za přečtení. Více informací lze objevit i zdeJ

                                                

U zubaře

Libovala jsem si nedávno, jak jsem byla spokojená u zubaře.  Přišla jsem objednaná, vzal mě na čas a celý zákrok byl proveden s vysvětlením každého úkonu, a co víc, bezbolestně.  Pravda, nebylo to nejlevnější, ale co by jeden neudělal pro zdravý chrup.

A také vlastní, samozřejmě.

Pojem bezbolestné vrtání konečně naplňuje skutečný význam slovního spojení, protože já pamatuji i doby, kdy vrtání do zubu poměrně živě připomínalo určitou formu tortury. Zajímalo mě, zda to tak vnímají i ostatní pacienti, protože tak i tak je kvílivý zvuk vrtačky minimálně v čekárně stále dost děsivý. Prý si ale většina lidí dopřává komfort injekce, který dnešní dentisté nabízejí takřka automaticky. Tu já (zatím) s díky odmítám,nechci se pak půl dne potácet po městě omámená, tudíž jsem odpovědi na své otázky nezískala.
Skoro jsem se nevěřícně pousmála při vtíravé vzpomínce na svoje dětské návštěvy v zubní ordinaci. Socialistická zubní péče byla pravidelná, nevyhnutelná, ale taky náležitě drsná. Pak mě napadlo, že kdo nezažil hluboké vrtání v době normalizačního zdravotnictví, nemůže si dnešní péči náležitě vychutnat.  Útulné prostředí, kvalitní nástroje, ochotný personál. Alespoň já to tak mám. 

    Kvalitní dentista je podle mě velmi důležitý. Nelpím sice na americky zářivě bílém úsměvu, ale vlastní zuby jsou vlastní zuby. Ne snad, že by mi hrozilo nějaké masivní vypadávání druhého chrupu, (i když jeden nikdy neví), ale je třeba stavět na kvalitním základě. Tedy pokud nehodlám v budoucnu investovat do klapavých protéz. Spousta lidí ale takové štěstí nemá. Jedna moje známá vždycky stráví v čekárně svého zubaře nekonečně dlouhé dopoledne, aby se pak dozvěděla, že pan doktor jde na oběd a ordinační hodiny budou pokračovat zase až zítra. Ráda by změnila lékaře, ale jelikož tento stále pracuje jen na pokladnu, nemění ho. Po čtyřikrát opakovaném zákroku na jednom zubu, kdy musela na revizi a revizi revize, si je celkem jistá, že teď už plomba bude držet.  Krom poplatku sice nic neplatila, ale strávila tam skoro půlku dovolené.  Tak nevím. Je to tím, že ji pan doktor chce donutit k placení nebo naopak, je pan doktor tak bídný, že by mu nikdo nezaplatil? Těžko říct.

Předpokládám, že kvalitní lékařská péče není o penězích vysázených cash přímo v ordinaci. K čemu by pak byly ty horentní částky, které mizí v systému pod sofistikovaným krycím názvem zdravotní pojištění? Tím samozřejmě nechci říct, že by se nic platit nemělo. Mě třeba konkrétně v zubařských službách zaujal ten rozptyl. Kromě již zmíněné známé mám i jiné, kteří také platí. Anebo také ne. Někteří platí mnohem víc než já, jiní zase jen symbolicky. A se spokojeností je to obdobné. I ti co neplatí nic, jsou někde spokojeni. Mnohde i víc než ti, co vysolí za obdobný zákrok sumu takřka horentní. Účtuje si takový dentista i lokalitu? Mládí či zkušenost? A pokud neexistuje jednotný ceník, co se považuje za běžnou cenu za opravu zubu?  Lze vypadlou plombu reklamovat? S něčím takovým jsem se ještě nesetkala, ale když už si něco platím tak bych určitou záruku asi dostat měla. Zatím mám jedinou jistotu v podobě injekce. Když dostanu strach, pan doktor mě otupí nějakým opiátem a pak si do mě může vrtat jak je mu libo. Tortury už se dávno nebojím. Horší to má moje peněženka, ta se klepe jako sulcJ