Příběh dušičkový

   Soudě podle křivky úmrtnosti, prožívají naše pohřební ústavy dobu konjunktury. Pozůstavší se tím logicky mohou cítit silně zaskočeni. Skutečnost samozřejmě není zdaleka tak drsná. Dokonce i potkávám lidí, kteří skon svého blízkého přivítali. S jedním jsem se nedávno setkala. Na otázku, jak se má, odpověděl radostně, že dobře, přestože zařizuje pohřeb.


Babičky.

„Určitě je jí teď lépe, strašně trpěla,“ vysvětloval v odpověď na můj nechápající obličej.

„Když byla ve všem závislá na naší pomoci, ztratila možnost žít plnohodnotný život!“

Bylo zjevné, že si květnatou argumentací trochu uklidňuje pošramocené sebevědomí, zvlášť když není pochyb, že babička do posledního okamžiku zcela jasně uvažovala.

Pohřbít někoho totiž vůbec není běžné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejen osamělých stařečků, ale třeba i lidí v nejužší rodině.

Uvědomila jsem si to při diskusi se studenty, kteří se dočetli, že jsou pohřby drahé a tudíž se dneska už nepohřbívá. Přesněji řečeno pohřbívá, ale bez obřadu. Zjevně je to trochu šokovalo, stejně jako mě, ač běžně tvrdím, že mě už nemůže překvapit vůbec nic. Evidentně může.

Uvědomila jsem si to už při návalu dušičkových návštěv, které pravidelně obrážejí hroby v naději, že utiší svoje výčitky svědomí.

Mívala jsem pocit, že jde o běžné formální příbuzenské návštěvy. Ve skutečnosti je určité procento z nich vypočítavých. Účastníci touží po slovu uznání, že se vláčí takový kraj světa, aby položili na hrob jeden předražený věneček. Chtějí pro sebe argumenty, že dělají co je v jejich silách, a z kontextu vyplývá, že se často snaží i verbálně.

Musela jsem občas vypadat jako citově chladná sfinga, protože jsem jenom apaticky zírala.

Napadlo mě, jestli to má vůbec smysl, tyhle hřbitovní nájezdy? A proč i já je dobrovolně a ráda absolvuji?

Nejspíš z určitého pocitu flagelantství. Abychom měli v ruce důkaz, že jsme natolik šlechetní, že na své mrtvé nezapomínáme? Když už jsme na ně zapomínali v životě. Nebo abychom měli jistotu, že ani náš hrob jednou v budoucnu nezaroste býlím a kopřivami?

Přitom ti, které jsme oddaně milovali, určitě zůstávají v našich srdcích i mimo Dušičky. Asi se uměli zapsat. Nebo to bylo dané určitým souzněním. Když nastane souznění, neplatí žádné další poučky.

Ti lidé se narodili jeden pro druhého.

Možná by bylo lepší začít u živých. Ačkoliv třeba o to někdy nestojí. V případě, že najednou nefungují úplně stejně jako my zdraví (což je samozřejmě pojem relativní, ale to je na další zamyšlení) mají jiné představy o souznění než dosud. Jde o to, umět je pochopit. Dokud žijí. Ne si to vynahrazovat drahými chryzantémami na hrobě.

Ovšem pokud bylo všemu učiněno zadost, jsou Dušičky krásný svátek. Setkání s milovanými lidmi, byť fiktivní, v sobě nese nádech magična a tajemna.

A magično je třeba i pro nás živé a já tímto s tajemnými hřbitovními historkami končím. Zároveň – to abych naladila optimistickou notu – srdečně vítám nové čtenáře a slibuji, že zítra budou jablka. Předrevoluční jablka.

Symbolicky v této době a během mých hřbitovních témat tiše zesnul a do věčných lovišť se odebral můj letitý televizor. Provázel mě věrně dlouhá léta, ale dneska to zabalil. Jestli ho unavily ty slátaniny, které tam tak často běží, nebo zda si svou daň vybralo stáří a rozhodlo se pro televizní euthanasii, nedovedu definovat. Jisté je, že mě opustil tiše a nečekaně, aniž by byl určen nějaký jeho zástupce. Nu, příběh dušičkový dvě.

Svátek zemřelých

     Jako dítě jsem moc nechápala, jak může být svátek zemřelých? Copak i mrtví dostávají dárky? Dostávají, dnes už to vím. Tím, že na ně myslíme a zapálíme pro ně svíčku. Ne, že bych na své zemřelé myslela povinně jen jeden den v roce, naopak. Nicméně druhý listopad je den, kdy dumám u hořící svíčky o poznání déle, více a nostalgičtěji. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby…

Kdyby moje teta Jaruška neodešla v jednačtyřiceti letech. Byla jsem desetileté dítě, když zemřela. Přestože se mi díky prizmatu dětského vnímání jistě stála dostatečně stará, ten den mám dodnes v živé paměti.
 A dodnes je mi to strašně líto.

A když se dnes podívám na její parte, ten věk je pro mě nepochopitelný. Vždyť byla tak mladá.

Jaruška

Jak bychom si rozuměly dnes? Co by říkala na můj život? Byla by šťastná? Četla by moje knížky?

To jsou otázky, které mi už bohužel nikdy nezodpoví, přesto si je pravidelně v listopadovém přítmí kladu. A doufám, že je tam někde spokojená se svým Františkem, který mě jako malou houpal na kolenou a hrál mi na harmoniku. Je to jako jiná dimenze. Někdy nemohu uvěřit, že jsem skutečně s nimi kus života kráčela bok po boku.

Jak bych dnes vycházela se svoji babičkou, kterou jsem v dětství neskutečně zlobila? Co děda, už bych byla trpělivá, při jeho vyprávění o minulosti? Vzhledem k tomu, s jakou posedlostí a jak obtížně se teď pídím po detailech rodokmenu, je mi jasné, že bych seděla, ani bych nedutala. A děda by měl radost, vyprávěl krásně a rád. Jenže povídejte to natvrdlé puberťačce, která si myslí, že svět začal až s ní a největší starostí pro ni je, co si vezme na sebe.

Je to velká daň za bezstarostné mládí, že ti, které bychom potřebovali mít po svém boku, tam v dospělosti už nejsou. Proto mám tolik ráda svátek Dušiček, kdy mohu dávat svým zemřelým ten dárek tiché sounáležitosti. Povídat si s nimi v naději, že se tam někde jednou setkáme. A potom všechny své omyly povrchního mládí stoprocentně napravím.
babička

dědeček

Ples nebožtíků

Dnes začíná listopad. Navzdory temným odpoledním a sychravému počasí mám ten měsíc ráda. Probouzí se v něm totiž moje morbidní sklony, a proto v listopadu běžně vyrážím na procházky do hřbitovního klidu. Jdu se prostě projít na hřbitov. Často bez Zachariáše, protože psi většinou mají mezi hroby vstup zapovězen. A pak, on na rozdíl ode mě, není z procházky mezi nebožtíky dvakrát nadšen. Tak chodím sama. Kdysi jsem na hřbitovech i randila, takže se zjevně jedná o moji dlouholetou úchylku. Dnes si tam chodím odpočinout. Nejradši mám samozřejmě Vyšehrad. Možná si v duchu naivně myslím, že bych tady jednou mohla mezi těmi velikány ležet. V podstatě bych neměla nic proti tomu mít po smrti za souseda Jana Nerudu či Boženu Němcovou. Dokonce tady leží i hrdina mé první knihy, Jan Heřman. Mohla bych se pak těšit na Ples nebožtíků, zatančit si dejme tomu s Antonínem Dvořákem nebo s Karlem Čapkem. A abych se udržela v kondici, chodila bych si zaběhat s Pepi Bicanem. To je jediný fotbalista, který mi nevadí (asi proto, že nehraje na Letné, ale na Slavíně:-). Určitě by to byl zážitek. Uvidíme, co bude. Zatím se tam procházím zcela živá a nechávám na sebe působit genius locci.

Start do listopadu jsem měla letos impozantní. Byla jsem na oslavě padesátých narozenin. Jaroslav Vrchlický (i s ním bych klidně šoupla dřevákem o parket) byl v den svých padesátin oslovován slovy:

„ Velebný kmete!“

Žena, na jejíž oslavě jsem se dnes výborně bavila, rozhodně jako kmet nevypadá. Vrchlický sám by jistě žasl, jaké jsou dnešní padesátnice. A zcela jistě by se o něco pokusil. Byl to proutník. Četla jsem o něm podobné věci. Pak se vlastně člověk může na ten ples nebožtíků úplně těšit. Nicméně dnes to bylo hodně živé a já věřím, že takový bude v podstatě i ten od základu nostalgický listopad.

Halloween

   Další z amerických svátků, který úspěšně pronikl mezi našince. Sama ho nijak neslavím, ale rozsvícené dýně se mi líbí. Evokují mi určité tajemno, klid a pohodu.

Už méně mě baví ten kolotoč kolem. Všude plno chytrých rad, jak vydlabat dýni, jak vyzdobit byt, jak sehnat nejlepší masku.

Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru jsme opět papežštější než papež. Nebo poturčenec horší Turka. Čeština má s podobnou asimilací již letité zkušenosti, o čemž svědčí i řada přísloví, které lze na danou situaci napasovat. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že by nikdo neprotestoval, kdyby se objevila tendence slavit třeba svátek Díkuvzdání či Den nezávislosti. U nás je možné všechno.

Někdy zapomenu, že komerčně zajímavé svátky jsou tak populární a dovolím si kritizovat. To se pak moje okolí – a mládež školou povinná zejména - tváří povýšeně (to asi že jsem ze staré školy)

a ve tváři se jím usadí výraz, jako že nemají zapotřebí se starou vykopávkou diskutovat. Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou věkovou kategorií Halloweenu je pokroková amerikanizující mládež (ta, co vystřídala sovětizující generaci). Možná bychom ale byli velmi překvapeni, kdybychom dělali statistický průzkum milovníků dýňovitých strašidel. Zdá se, že je jich mnohem víc, než se na první pohled zdá. V podstatě dneska večer dlabe kde kdo.

Zvážit by se mohla i otázka autorských práv. Jestli by nebylo lepší některé kreatury rovnou zpoplatnit jako hallowenské masky a peníze posílat na dobročinné akce. Třeba náš Parlament by byl dokonalým zdrojem zisku neziskových organizací. Nebo Letná, když se hraje fotbal. Třeba dnes, s Baníkem. To je dokonalý rej strašidel. Některá mají kratší ostravské zobaky, jiná pěkné dlouhé, pražské. Všechno dohromady jedna pakáž, díky níž vrtulník celé odpoledne ruší poklidné letenské obyvatelstvo.

(Vlka z označení pakáž samozřejmě vyjímám, to je zjevně ojedinělý slušný fanoušek)

Nutno konstatovat, že takové halloweenské strašidelné know how je docela odvážný patent a nelze ho v žádném případě uspěchat. Halloween se prostě ještě nějakou chvíli bude muset spokojit s kupovanými dýněmi, zatímco ty opravdové budou na své smysluplné využití ještě nějakou chvíli čekat. Ale třeba se dočkáme.

Já se zatím budu připravovat na Dušičky, které mám jako svátek mnohem raději.

(a navíc v pondělí zcela jistě nebude žádný fotbal)

Péče o tělo ( i o duši)

  Onehdy jsem odvezla auto do servisu, dnes jsem dala do servisu sama sebe. Staré součástky potřebují mnohem pečlivější péči, proto jsem si na dnešek naplánovala generální údržbu. S léty si člověk uvědomí, že spousta věcí nefunguje jaksi samozřejmě a musí proto místo pěkných šatiček investovat do dražších krémů a dalších nezbytných propriet. Rozhodně to nevyjde levněji než návštěva oblíbeného sekáče. Jen masáž stojí pěkné peníze a to nemluvím o kosmetice a vypínání vrásek, k čemuž mě už léta nenápadně přemlouvá kosmetička.
Nejzáludnější jsou kruhy pod očima. Mám je odjakživa, po ránu bych na nich mohla cvičit prostná. Proto mě zaujalo, když jsem během jedné z návštěv kosmetiky objevila leták propagující krém, který garantuje jejich odstranění. Zázrak se měl dostavit do měsíce. S rychlými zázraky nemám dobré zkušenosti. Už mnohokrát mi třeba nabízeli zázračné zhubnutí - většinou jako dárek za něco, protože sama bych si podobné pilulky nikdy nekoupila. I tak výsledek nestál za nic, a to i přes to, že darovanému koni na zuby nekoukám.
 Jenomže i krém mi přihodili jako pozornost za návštěvu salónu. Podobné pozornosti jsou pěkně záludné, člověk se namlsá a pak už mu nestačí peněženka. Nicméně jsem nepohrdla, kruhy jsou kruhy a ráda bych se jich zbavila. Mazala jsem se přesně podle cizojazyčného návodu. Žel, kruhy nezmizely, ba naopak, ztmavly. Ve finále jsem tedy vypadala jak zasažená jaterní nemocí.
Sotva jsem krém vysadila, rychle jsem se vrátila k původním kruhům. Nevím, jestli mi to někdo dokáže vysvětlit. Třeba se špatně mažu. Málo nebo naopak hodně. Sice není úplně nejvhodnější se v mém věku vyptávat, jak se správně namazat (pomiňme zjevnou dvojsmyslnost mého zoufalého výkřiku), ale ani kosmetička neznala správnou odpověď. Sdělila mi, že na někoho to prostě nezabírá. Vskutku výstižná odpověď. Tak jsem přestala pátrat po detailech a nechala se prostě opečovávat.
Kosmetika, pedikúra, masáž a na závěr kadeřnice, jako třešinka na dortu. Domů jsem dorazila paradoxně celkem unavená, ta péče o tělo dá zabrat. Samozřejmě, že jsem měla drobné kazy na jinak příjemných procedurách. To bych ani nebyla já. Kosmetička totiž chtěla depilovat můj neexistující knír. Neurazila jsem se jen proto, že předpokládám, že v době krize se každý živí jak umí. A peníze za knírek by se jistě šikly. Pedikérka mi pak v návalu obrušování nohou skalpelem uřízla kus paty, takže jsem domů trochu pokulhávala. Ale masáž a kadeřnice neměly chybu. Když jsem tedy celá zrelaxovaná dokulhala domů, odmítla jsem jakékoliv domácí práce, a v křesle s knihou jsem nechávala doznít účinky dnešní terapie. Uvidíme, jaké ten celodenní servis přinese výsledky. Vzhledem k tomu, že to stál víc než autoservis, tak předpokládám, že bych měla jezdit jako fretka minimálně do adventu. Ale stálo to za to, nechat se takhle oprašovat. Pěkný den to byl:-)

Demontáž

Státní svátek mám v podstatě až dnes.  Takový malý. Ráno, když mě jako už celé dlouhé dva měsíce probudili dělníci, kteří zateplují vedlejší dům, jsem se v depresích dopotácela k oknu, kde se mi naskytl toužebně očekávaný pohled. Dnešní rambajs je způsoben demontáží lešení. Hurá! Práce je hotova


a dělnická třída snad půjde terorizovat lidi o dům dál. Doufám jen, že z doslechu mých týraných uší.

Zdá se tedy, že kolem zavládne opět relativní ticho, ukrajinští dělníci mi přestanou nakukovat do oken a já tímto budu moci sundat improvizované trvalé zatemnění. Samozřejmě vím, že člověk se nesmí radovat moc, neb vzápětí přijde další úder. Nevím, zda v podobě souseda zuřivě vrtajícího do zdi či koncertu na domovní chodbě. To je zdejší věčné dobrodružství. Ale malinkou radost si dovolím mít. Že by mě snad čekal Halloween bez strašidel v montérkách či Dušičky v klidu potřebném pro nostalgické rozjímání? Doufám …

Pláč za monarchií

Dnes je státní svátek. V podstatě nejsem příznivec oslavy vzniku už dávno neexistujícího státu, ale na druhou stranu státní svátek znamená volný den a toho si cením. Obzvlášť v poslední době, kdy se potýkám se syndromem vyhoření, je každý den bez školy vskutku dnem svátečním.


Když ale jdu do detailů, je to pro mě trochu zvrácenost. Nemohu, jako člověk vyznávající monarchii, slavit svátek republiky. Obzvlášť té současné, i když ta vlastně s tou první nemá vůbec nic společného. Bohužel.

Vždycky když někde slyším nebo čtu, jak úchvatná byla první republika, vzpomenu si na dědečka.

I on často mluvil o první republice, jenomže o jiné. Zatímco dneska se první demokratické dvacetiletí v našich dějinách bezmyšlenkovitě adoruje, on o něm mluvil jen jako o době svého mládí. A to je vždycky hezké. Já sama prožila mládí za komunismu a bylo skvělé. Což samozřejmě nehodlám tvrdit o komunismu, který já osobně stavím na roveň fašismu. Ale kdo by takové otázky všehomira řešil v době puberty, kdy je zcela zásadně nejdůležitější, který fešák se na vás usměje a pozve vás na rande?

Pamatuji se, jak mne dědeček vždycky po příchodu ze školy, když jsem svou brašnu odhazovala v dál, školil v jakési noblese. Tehdy to pro mě bylo absolutně cizí slovo.

Nebyla jsem zrovna poklidné dítě a dědeček zcela zákonitě nabyl dojmu, že v době první republiky by se něco podobného přihodit nemohlo.

Nechtěl srovnávat nesrovnatelné. Chtěl mě jen prostě slušně vychovat.

To vědomí mi trochu dělá starosti. Taky totiž chceme děti jen prostě slušně vychovat. Také na nás proto koukají jako na mimozemšťany. Přitom zrovna naše generace, prošlá komunistickou výchovou, může mít zkreslené představy o slušnosti…

Pevně doufám, že ne. Když o tom ale začnu hlouběji přemýšlet, musím se ptát, proč zrovna první republika je tím vzorem? Kdo vlastně rozhodl, že tehdy byla morálka na pro nás nedosažitelné úrovni? Napadá mě jediné vysvětlení, je to v módě.

Jenomže móda je, jak známo, věc pomíjivá. Jen co si pamatuji já, vystřídalo se tolik módních trendů, že by potřebovaly abecední katalogový seznam.

Možná by proto brzy mohla přijít do kurzu monarchie. Čím nás před desítkami let iritovali Habsburkové, dneska s naprostou samozřejmostí lehkoživků překonávají naši volení politici. Bez oné noblesy, kterou monarchové disponují stejně přirozeně jako dýcháním.

Napadlo mě už dávno, že by bylo pěkné mít krále nebo královnu (genderová vyváženost musí být všude). A začala jsem svůj názor šířit.

Královská rodina by se o zemi starala z podstaty vlastnictví majetku. Nešlo by jí o to, urvat za pár let u moci co se dá.

Buranství by nebylo povýšeno na zákon, jak se děje v našem parlamentu. A podle vzoru, že ryba smrdí od hlavy, všude kolem nás.

Noblesa by nebyla cizí slovo.

Na první pohled nezpochybnitelná věc, ta osvícená monarchie.

Ale je to opravdu tak? Ve svém okolí se s moc velkým pochopením nesetkávám. Většinou se odpor redukuje na protestní větu, že nechtějí být ničí poddaní. Nu, komunistická výchova sklízí své ovoce. Přitom monarchie je adekvátní varianta naší stávající situaci. Jestli ale raději preferujeme Paroubka a jemu podobné, nemůžeme se divit krizi, ve které se plácáme už léta. A nejde jen o současnou mediální finanční krizi, mluvím spíš o krizi morálních hodnot a vztahu k budoucím generacím.

Ještě jsem ani neodklikla dnešní blogový příspěvek a pochyby se na mě valí kosmickou rychlostí. Co když znevažuji státní svátek? Co když je tady republikánství pevně zakořeněné a já jen ze zvyku rýpu?

Jako můj dědeček. Když se oprostil od nostalgie nad ztraceným mládím, byl ochoten přiznat, že monarchie měla hodně co do sebe.

Když pak během svého dlouhého života zažil nespočet republikových variant, oblíbil si rčení, že tohle by se za císařpána stát nemohlo. Neumím si představit, co by asi říkal dnes.

Možná by stálo za to si na čas královskou nadvládu vyzkoušet. Jenomže je tady nebezpečí, jak jednou zkusíte něco lepšího, zpátky do marastu se vám nechce.

Z toho (alespoň pro mě) vyplývá, že i oslava vzniku republiky, která už dávno neexistuje, se jednou přežije. A nastane doba návratu králů.:-) Těším se.

A do té doby mi nezbývá nic jiného, než slavit vznik republiky:-(