Tloskov Fiction

 Tloskov je ústav pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením. V Neveklově.  

A minulý týden se dostal až na Letnou. 

Zdejší kulturní centrum, Salon. byl místem, kde se promítal jejich filmový snímek Tloskov Fiction. 

Přítomni byli i hlavní aktéři. A také pan ředitel celého zařízení, pan Matěj Lipský, vnuk Oldřicha Lipského. 

Hlavní tloskovští hrdinové jsou prý fyzicky podobní slavným americkým hercům z kultovního snímku. 

A to bylo impulsem k natočení daného filmu. 

Po filmu následovala beseda...

Oba tloskovští aktéři se na ni upřímně těšili a s radostí vyzývali posluchače, ať se ptají.

 A pak rázně odpovídali. 

 Publikum stejně rázně tleskalo. 

Takové pulp fiction to bylo.

Úplně asi neumím rozklíčovat své pocity. Diváci, co přišli, asi moc ponětí o tom ústavním světě nemají. Působili na mě jako obdivovatelé -spíš tedy obdivovatelky- pana ředitele. Takový fan klub. 

Hezká prezentace to byla.

Každodennost ale zůstala skrytá, ta není tolik mediálně zajímavá. Nemyslím to v žádném případě jako kritiku, akce to byla krásná. Spíš jen pocit. Že baroko pro oko je často víc ceněné než cokoliv jiného. 

Suchý únor

 Únor, ač nejkratší měsíc v roce, má řadu zajímavých přívlastků. Krátký, bílý, přestupný…

V poslední době se hodně skloňuje právě suchý únor.

Cynicky mě napadá, že suchý je možná právě proto, že je nejkratší. Protože vydržet bez alkoholu celý měsíc je pro mnohé z nás tak velká výzva, že hledáme ten nejkratší měsíc.

Jenže nechci shazovat dobrou myšlenku, proto se od veškerého cynismu oprostím a naopak, kladu otázky. Proč suchý únor? Respektive suchej únor, abych nebyla tak korektně pravopisně správná. A ctila oficiálně registrovaný název celé akce

  Jde o českou záležitost, únorový boj s alkoholismem.

Začalo to někdy před deseti lety jako mužská záležitost. Pak se přidaly ženy, protože alkoholismus je závislost nezávislá na pohlaví.

 A dneska jde o celkem známou, populární, a snad i úspěšnou, únorovou záležitost. Když někde sdělíte, že držíte suchej únor, většinou všichni pochopí o co se pokoušíte. Vydržet měsíc bez jediné kapky alkoholu.

 Překvapivě to není úplně snadné ani pro běžné konzumenty, natož pak pro lidi, co mají k alkoholu blíž.

 Ale svůj účel, hlavně upozornit, to myslím plní poměrně dobře.

Ostatně, alkoholismus má v Čechách podmínky naprosto ideální. Alkohol jako takový je snadno dostupný, všichni jsou k němu tolerantní, však ne nadarmo se říká, že první sklenku většina dostane z rukou svých rodičů. Oblíbená mantra, že je lepší, aby se děti poprvé opily pod dohledem rodičů.  

    Když si ve společnosti nechcete dát alkohol, někteří to berou jako divné. Je přeci normálka, dát si sklenku nebo panáka. O pivu ani nemluvím, to mnozí ani neřadí mezi alkohol a dvě tři pivka vnímají jako běžné penzum pro pitný režim.

 Navíc, což je tedy velká anomálie, často bývá nealkoholické pití dražší než jedno pivo. Tak proč si nedat, jedno na zdraví…

Statistiky hovoří dost jasně, čísla lidí závislých na alkoholu jsou rok od roku vyšší a vyšší.

Proto je akce suchý únor minimálně skvělá myšlenka.

Tak tedy připijme si na zdraví. V únoru si ovšem ovocnou šťávou.

Držíte také suchý únor?

Teror skřivanů

 

Onehdá jsem poslouchala rozhlasový pořad o geniálním skladateli Karlu Svobodovi. A ten, mimo jiné, prý říkal, že jsme jako společnost jakousi „obětí skřivanů, kteří tyranizují nás sovy. A že se stalo většinovým zvykem, že všichni pracují od časného rána a vstávání v šest není výstřednost či rozmařilost, ale nutnost. A sovy, které jsou zvyklé pracovat v noci a ráno si přispat, jsou považovány za divné. A všelijak se jim komplikuje běžný život, tudíž nakonec podlehnou a svůj rytmus přizpůsobí.“ 

Něco na tom jistě bude, sama se cítím být sovou a vstávání v brzkou ranní hodinu mě deptá a vyčerpává. Navzdory nevyžádaným radám všech kolem, kteří mi od malička tvrdí, že si na vstávání za tmy prostě zvyknu.

No, nezvykla jsem si nikdy. 

A jakmile to jde, tak se okamžitě vracím do sovího rytmu. Tedy dlouho do noci pracovat, ovšem pořádně si přispat.

   Skřivani ale mají logicky v mnohém náskok, možná proto, že prý ranní ptáče dál doskáče / sice toho zase víc sežere a dřív chcípne, ale tento cynický dovětek mého tatínka docela kazí původní pointu/. 

  Zůstávám tedy u toho, že ranní ptáče dál doskáče. Skřivani totiž skáčou už od února. Protože podle všeho by si na Hromnice měl skřivan vrznout i kdyby měl zmrznout. O sovách se nic podobného netraduje. Sova totiž spokojeně poklidně podřimuje.

  Nicméně, v tomto únorovém případě beru skřivany na milost, protože dávné pořekadlo v překladu dneška neznamená nic jiného než nadějeplné oznamování příchodu blížícího se jara. Vzhledem k poměrně netradiční mixáži ročních období to sice trochu ztrácí na významu, nezažíváme žádné drtivé mrazy a jarní počasí nás provází takřka celou zimu, přesto se na to opravdové a skutečné jaro většinou všichni těšíme. A klidně už od února. Můžou za to skřivani.  A je asi jen na nás, zda to v tomto případě budeme vnímat jako teror či logický vývoj věcí, který je takový, jaký má být. 

Užijme si tedy nadějeplný únor, bez ohledu na to, zda jste skřivan nebo sova.

Deskové hry

 Hrajeme často. Některé jsou i napínavé a dobrodružné. 

Přemyslovci jsou spíš edukační. 

Byl to samozřejmě můj nápad, hra vypadala velmi pěkně. A tak hurá do ní, navzdory docela vysoké maloobchodní ceně. 

Ale určitě bude díky tomu výrazně vzrušující, předpokládám při koupi. 

 No, byla úplně obyčejná. Zajímavá jenom pro ty, co se o dané období fakt zajímají, pro ostatní asi nezáživná, faktografická, bez nápadu. A s pravopisnými chybami v hracích kartách! Ty mě dostaly nejvíc. A celkem i rozladily. Docela jsem zírala. 

   Je to asi trochu / hodně/ už pracovní deformace, ale čekala bych, že to bude jiné. Hlavně bez chyb, jistě. Ale i jinak kvalitně udělané, i s nápadem, samozřejmě. 

 Trochu víc jsem pak proto hru prozkoumala. A našla další detaily, už takové sekundární, ale asi typické. Takové levné duté figurky, hrací plán, řekněme kulantně, rozkládací, kostka jedna, také taková vytuněná:-). V návodu hry se moc vyznat nedá, asi ho sepisovala nějaká umělá inteligence či nějaký nesofistikovaný překladač. Prostě divné:-).

Je to takový asi symbol, načančaná bída. 

   No, hrát se to dá, mě to baví, ale zjevně na to nakonec zůstaneme s Tobiášem sami, nikdo asi s námi tahle pomalá média, která jsou ale bohužel trochu odbytá a nedotažená, nebude chtít hrát.  

Přemostění

Někdy si kladu řečnickou otázku, jestli únor považovat za zajímavý měsíc nebo naopak za neúplný, takový paskvil. Ono je to svým způsobem trochu sporné. 

Počítáme-li klasicky počet dní, je to takový nedodělek. Řekněme, že takový předěl mezi zimou a jarem, ani kočka ani pes. Bereme-li ale v úvahu fakt, že se právě svou délkou vymyká normálu, je to zase ta první varianta. Letos ještě navíc okořeněná přestupností, která se vrací po čtyřech letech.

Lze se ptát i jinak, kupříkladu na to, jestli vám únor přináší spíše radost nebo hlavně starosti. Zda nese příjemné slavnosti či smutná výročí. Jenomže to už nelze zobecnit. Každý z nás to má jinak. Někde je plno svátků a narozenin, jinde se kupí temné události a fatální odchody. Zobecnit lze pouze tu netradiční délku.

Moje definice února je taková, že jde o přemostění do světlejší části roku.

Dlouho jsem se domnívala, že únor je hlavně startovacím měsícem druhého školního pololetí. Avšak více než školní rytmus je určitě zajímavější ten přírodní. Který prodlužuje dny a pomaličku zkracuje noci. Posouvá sluneční svit a po kapkách doluje naději, kterou pak zhmotní první jarní květiny a  mláďata.

Řeklo by se, že v únoru nic takového nevidíte. Avšak zásadní změny se mnohdy odehrávají skrytě. Nenápadná příprava. Na kterou není potřeba zase tolik času, proto může být měsíc kratší.

A někdy, když je potřeba věci víc nachystat, přijde ten přestupný čas. Například pro nadechnutí. Aby se všechno trochu srovnalo a znovu hezky v klidu stíhalo. Nebo jako nádech před šipkou do jarního bazénu.

Zkrátka, je to asi na úhlu pohledu. Není to samozřejmě jen tak. Jeden úhel potlačíte, z druhého je to vidět úplně jinak. 

V případě února mimo jiné ukazuje, že změna může být zároveň zajímavá i kontraproduktivní. Tedy, co se té délky týká. V okamžiku, kdy věříme na pravidelný rytmus, může nás kratší měsíc vykolejit. Když jsme milovníci změn, nemůžeme si únor, i v jeho suché podobě, vynachválit.

Nevím, proč zrovna únor si vysloužil vyvažovací roli. Ale funguje to už po staletí. Srovnává se tak kalendářní a tropický rok. Abychom si udrželi klasickou délku roku. 

Ne, že by to nebyl zajímavý fakt. Vlastně odpovídá na moji řečnickou otázku z úvodu textu. Jde o důležitou část roku, která svou netradiční délkou vrací věci do normálu. Protože nemusí být všechno patrné hned na první pohled. Někdy se mnohem více zajímavosti skrývá pod neúplným či netradičním povrchem. 

O to víc si užívejme únorových dní. Třeba přinesou víc, než klasicky čekáme..

Na Hromnice o hodinu více.

   Na Hromnice o hodinu více. 

Toto dávné lidové tvrzení mi vždycky evokuje starý americký film, který si pohrává s myšlenkou časové smyčky. 

České Hromnice také s časem kalkulují. Docela výrazně, byť si to asi primárně neuvědomujeme. Hodinu více nám totiž určitě nedá, ani o klasické změně času ze zimního na letní se ještě nejedná.

Jde víc o symboliku. O to, že se světlo pomalu, ale jistě vrací. A také o to, jak vnímáme čas. Jeho relativitu.

Zda nám pomyslná hodina navíc, řekněme darovaná, dá prostor pro hlubší prožití okamžiku, navnadí nás na jaro a jarní očistu, či zda nás jen popostrčí k rychlejšímu tempu.

Můžeme ji také úplně zazdít a nevnímat, vždyť kdo dnes nějakým způsobem reflektuje stará pořekadla a moudra? A že to moudra byla lze tvrdit zcela určitě, byla vypozorovaná z přírody, ozkoušená, prověřená časem.

Ten je ale, jak již bylo zmíněno, relativní, zásadně se mění, proto je možné, že takové pozorování dneska už pro nikoho nemá smysl.

Přesto nějakou časovou symboliku vysledovat lze. Zamýšlet se nad časovým posunem v měsíci, který je nejkratší v roce, je také určitá časová anomálie. Nebo nějaký pohádkový prvek, který spolu s Hromnicemi přináší prolnutí světů, reálného a magického. Nutí nás věřit v kouzlo okamžiku a hledat v každém dni něco výjimečného. Nejen na Hromnice, ale i celý únor, v letošním roce magicky přestupný.

 A přestupnost je další časová anomálie spojená právě s únorem.

Je to prostě časově zvláštní měsíc. Nechť je tedy zvláštní i prožitkově. S tím, že si budeme díky němu víc uvědomovat sílu okamžiku.

 

 

 

 

Co čekat od února?

 Naši předkové říkali, že únor bílý pole sílí, ale to je dneska už zjevný archaismus, neřku-li historismus. Bílý únor asi ani neočekáváme.

Navíc, třeba v mých vnitřních barevných představách, je únor úplně černý. Nevím, zda je to tím, že svou atypickou délkou je vnímán jako mezistanice. Nebo tím, že je kdysi byl vlastně úmor, tedy čas, kdy se nejvíc umíralo. 

Zase vlastně mezistanice, zima vrcholí a do jara ještě hodně daleko. A tak se umíralo na vyčerpání, hlad a zimu. 

A umíralo mnoho žen rodiček, které se vdávaly v květnu. Porod uprostřed zimy býval těžší než obvykle. Proto tedy únor vlastně může i ze květnovou pověru ohledně svateb, a tedy, že svatba v máji značí máry.  Nic pěkného od února ani z tohoto úhlu pohledu.

  Někdy si s námi  únor pohrává svojí přestupností, jako zrovna letos. Nabídne nám dvacet devět dní a Horymír může oslavit svoje jmeniny, což se mu daří jen jednou za čtyři roky. Krom toho se traduje, že v tento výjimečný den žádají ženy o ruku muže.

Úplně nevím, jak je tomu v současné době, kdy se tolik řeší gender a různorodost, ale pokud se dneska někdo rozhoduje pro manželství, většinou žádá muž. Ovšem devětadvacátého února se otevírá prostor pro ženy, požádat svého vyvoleného o ruku, navléci mu prsten a začít plánovat manželské soužití...Jen jeden den v roce, navíc v ten přestupný rok! O čem pak to svědčí?

   Jinou zvláštnost asi přestupný den nenabízí. 

Nenabízí ani odpověď, co vlastně tedy čekat od února? 

Jarní prázdniny, pro některé školní děti....

Prodloužení světlé části dne, na Hromnice o hodinu více....

Víc mě nenapadá.

Únor je vlastně takový plonkový měsíc. Není pořádně co dělat.  Možná proto vznikají anomálie. Třeba únorový převrat, vražda faráře Toufara či protestní sebevražda Jana Zajíce. Máme Únorovou revoluci ve Francii i v Rusku, únorovou ústavu kdysi v Habsburské monarchii, stejně jako únorovou dohodu v Československu, řešící napětí kolem Mnichovské dohody. Samé temné věci. Možná proto ta moje černá barva.

V duchu pozitivního myšlení je tedy jistě dobré i na únoru najít i pěkné a příjemné věci.

 Třeba docela obyčejná radost z každodenního bytí. Prodlužujících se dní. Mistrovství světa v biatlonu, kupříkladu. Prožít si všech dvacet devět dní jako suchý únor.  Cestovat. 

Zkusit prostě jiné únorové barvy než jen klasickou bílou či moji depresivně černou. Třeba nakonec dokáže únor mile překvapit.

Čekáte od něj něco?