Volíme

 Druhý den prvního kola se pozvolna chýlí ke konci. 

V rámci předvolební kampaně poněkud s rozpaky vnímám, jak média postavila "svatou trojici", která jako jediná má šanci uspět.  A na ostatní se tlačilo, aby odstoupili, že nemají šanci. Vlastně je tím totálně diskvalifikovali. Nezdá se mi to tedy moc demokratické. 

Mnozí totiž tomu podlehli a volili nikoliv podle sebe, ale podle toho, jak diktovala média. Podle průzkumu, který odhadoval, kdo má šanci vyhrát. Pokud se ale budeme řídit jen odhady, pak budeme jako celek ještě víc zmanipulovaní než jsme nyní. Nu, uvidíme, jak to nakonec dopadne.  

Vždycky při volbách tak pozoruji ty lidi, co kráčí do volební místnosti a strašně by mě lákalo se zvědavě zeptat, koho budou volit:-).  V duchu si tipuji a odhaduji, kdo asi koho volí, ale naštěstí jsem soudná ( zatím) a žádné otázky nekladu:-) . 

Máme výsledky... Už trochu tušíme, co a jak bude...

Hledíme do dáli, zatím tedy s určitou nadějí:-). 

V Praze je to jasný. Jinak to ale ještě na šampaňské není.....

Badatelský dějepis

 

    Školní dějepis je poměrně často na pranýři. Vytýká se mu kde co. Že je to o datech,

o memorování, že se neučí moderní dějiny a spousta dalších floskulí. Jistě, někde to může být i trochu pravda, ale mnohde jde o automaticky opakované fake news, které se zabydlely ve veřejném prostoru 

a dost těžko se nezasvěceným vyvracejí.

   Moderní dějiny si už vydobyly trochu klidu, přeci jenom snad proniká na veřejnost, že hodně učitelů se jim věnuje a že opravdu nedrží své studenty permanentně v pravěku či v husitství.

 Ale objevují se další výkřiky, na kterých si permanentní kritici školních dějin chtějí udělat jméno.

Neučí se romský holocaust, tvrdí kupříkladu.

Učí, jen ne v tak velké míře.

Neučí se regionální historie, zní odjinud.

Ale učí, jen záleží na kantorovi.

Děti se musí učit data významných událostí nazpaměť.

Nemusí, ale všichni to tak vehementně tvrdí, že tomu věří i děti samotné.  

A tak by se dalo pokračovat. Vždycky někdo objeví cosi, co jeho samotného nadmíru zajímá nebo se stává mainstreamem v mediálních diskusích a hned se vyrukuje s atakem, že se to ve školách neučí. No, něco se opravdu neučí. V dějepise určitě ne. Vždycky najdete něco, co se nevyučuje, není na to prostor, lidé, kapacity…

 Už léta proto prosazuji teorii, že cílem školního dějepisu by mělo být jediné, aby se dějiny dětem neznechutily. Aby školu opouštěly s pocitem, že historie je zajímavá a má smysl. Aby si životem nenesly ten vnucený pocit, že děják mě nebaví, protože to jsou jen data…

Až pak přijde ta životní fáze, kdy historie začne být zajímavá, aby měly na co navazovat.

   Proto jsem víc nakloněna myšlence hledat v dějepise příběhy. Je to trochu proti současnému modernímu trendu, kterým je badatelský dějepis. Ten zní velmi hezky, má skvělé PR:

„děti si na všechno přijdou samostatně, učí se kritickému myšlení, umí porovnávat, vytvářejí si vlastní názor.“

S tím naprosto souhlasím, nicméně přidávám své ale… Aby mohly děti bádat, musí mít nějaký vědomostní základ.

 Aby se dalo intenzivně bádat, je třeba hodně času a ten školní dějepis opravdu nemá.  Zejména v době, kdy humanitní předměty jsou upozaďovány, protože trendem je víc času pro informatiku. Takže není ani moc času bádat.

Sama badatelské způsoby zařazuji hlavně do seminářů, pro starší studenty, kteří jednak mají vědomostní základ a také, to je hlavní, hlubší zájem o historii.

Průkopnicí badatelské metody tvrdí, že se snaží, aby děti pochopily příčiny vzniku historických milníků, porovnávaly podklady z různých zdrojů, ověřovaly si je a hlavně o nich diskutovaly.

Tak, v dějepise diskutujeme odjakživa, ale odjakživa také narážíme na výše zmíněné mantinely, jako je čas, zdroje, chybějící vědomostní základ a v neposlední řadě také zájem. Jsou prostě studenti, které ta historie nezaujme, ani kdyby se učitel na hlavu postavil. A ti budou mít  z badatelské výuky stejný odpor k dějepisu jako ti, co se kdysi museli učit zpaměti data významných událostí.

  U  mladších dětí proto moc nebádáme, spíš vyprávíme, hledáme příběhy, čteme knihy

a budujeme faktografický  a vědomostní základ. Bádají ti starší, ti co chtějí. Protože postavit školní dějepis na právě populární badatelské metodě je podle mě stejná chyba jako postavit ho na memorování.

Prostě, jako vždy, vítězem je zlatá střední cesta. Ta, kterou jednou dojdeme k vlastnímu pocitu, že ty dějiny mají nejen smysl, ale mohu nás i nějak poučit a pomoci nám třeba v těžké současnosti…

 

 

Dárek

 Dnes dárková kosmetika. 

V centru města, konkrétně ve Školské ulici, opravdu existuje naprostá relaxační oáza klidu a pohody.  Oblíbený kosmetický salon. Doputovala jsem sem přes několik dalších štací, za svou kosmetičkou, kterou si nemohu vynachválit. 

Může sem i Tobiáš, který vždy pečlivě sleduje kosmetické úkony, aby se poté složil vedle lehátka a spokojeně relaxoval při tiché hudbě. 

Je to dnes obzvlášť pohodové. Doufám, že tu naději a klid, který se tady vždycky nechá načerpat,  zítřejší volba nijak zásadně nepokazí.

Noční Mikrofórum II

Mám ráda rozhlas, ráda ho poslouchám. A když se mi náhodou dostane té cti, že jsem pozvána do studia, je to pro mě dvojnásobná radost. 

Takže dnes reflexe minulého týdne:-). Už s odstupem a klidem, jako vzpomínka.

 Svůj letošní  mediální rok jsem začala v Nočním Mikrofóru v ČR2. Minulé úterý. 

 Na pozvání Ondřeje Kepky. 

Povídání o mých knihách. 

Snad jim to pomůže v prodejnosti. 

Je hezká, ta čeština. Knihám prodejnost sluší. U jiných, kupříkladu u politiků, tam je prodejnost na pováženou....

 Ale o politice řeč nebyla. Meritem věci byly knihy. Školství. Školní dějepis... 

Prostě takové povídání krátce před půlnocí. Místy lehce chaotické, malé okno, když jsem si nemohla vzpomenout na název své knihy Odnikud nikam:-). Byla jsem tak soustředěná na to, že se bude mluvit o té poslední, že mi ta dávná na první dobrou prostě nenaskočila. Naštěstí jsme z toho vybruslili. 

Na jiné knihy se zase nedostalo, ale nemusí vždy pršet, jsem ráda i za drobné kapky...

Mohlo to být i jiné, lepší, akčnější... Ale bylo to takové, jako bylo. Díky za každé takové setkání...

   Nejvíc mě bere noční atmosféra v budově Českého rozhlasu.  Klidná, tajuplná...

Vždycky, když jsem sem zavítala, měla jsem dojem, že všichni ti rozhlasáci jsou moc fajn lidi. Jsou milí, vstřícní, příjemní. Je jedno, zda vysílají ve dne nebo v noci. Jen v noci je tam ještě jako bonus taková magická nálada... Alespoň mně se to tak zdálo...

Byl tam i Tobiáš, zvládl to bez vlastních vstupů do vysílání. Seděl a zvědavě sledoval, co se děje. 

A pak usnul, takže ho moje povídání moc nezaujalo. 

Vysílací hodina utekla jako voda. 

Pro mě takový milý mediální start do nového roku. Věřím, že takových možností nabídne letošek povícero...

Zatím se mi dostalo tří nabídek na besedu a několika zpráv, že si knihu zakoupí. Takže je to vlastně velmi dobrý výsledek, navzdory všemu:-)

Záznam zde:-)

Na Špulce

  Na naší oblíbené rozhledně Špulka jsme se o víkendu pokusili zahájit druhý pokus o zdolání určitého počtu rozhleden. Na počátku covidu jsme zkusili první pokus, ale skončil přibližně u pěti návštěv.  Nevydrželi jsme:-)

Tak letos znovu. 

Rok 23 vyzývá k dosažení 23 rozhleden. To se dá. Tak uvidíme. 

Špulka je číslo jedna. 

Navštívili jsme ji v lednu, ale fotky vypadají spíš jarně. Od doby naší poslední návštěvy přibyly drobné minirozhledny, které vám dole umožňují zvýšený rozhled do okolí. 

Je tu krásně upravený prostor, zjevně to tu žije. 

Les je kolem trochu prořídlý, což zase ale nabízí větší výhledy. Cestou narazíte na několik naučných stezek, můžete si s dětmi zahrát na rybáře či velké venkovní Člověče nezlob se. Cestu lemují krásně vyřezávané sošky a lavičky, zjevně je zde velmi zručný řezbář. 

Když vylezete ( nebo vyfuníte) až nahoru, a je počasí, pak je super výhled. 

Až do Krkonoš. 

Takže Špulka letošní rozhledna tour zahájila. 

Uvidíme na konci roku, kam doputujeme:-)

Narozeniny Karla Čapka

 

V lednu mi ten Čapek vždycky tak automaticky naskočí. Asi proto, že mám zvýšený zájem o lidi narozené v lednu. Hledám v nich nějakou inspiraci. A souznění, neřku-li drze analogii.  Devátý leden je prostě automaticky Čapkův. 

Asi už o něm nelze napsat nic nového, nebo přinejmenším já to nedokážu. Nejsem ani badatel ani "čapkolog", mám Čapka- vlastně oba Čapky - jen obyčejně ráda. 

Baví mě jak Karlovy knihy, tak i jeho životní osudy, některé postoje a názory, divadelní hry, glosy… Jeho životní štěstí... 

O štěstí ostatně mluvil i jeho bratr Josef, a to i v situaci, když Karel zemřel:

 „I v tomhle má štěstí, umře si a já si to určitě odsedím…“ 

A měl až děsivě smutnou pravdu a přesnou vizi, nejenže byl uvězněn, ale ani svoje věznění nepřežil.

 Karel to stihl, umřel těsně před válkou, měl tedy vlastně štěstí.

Ale dneska chci připomenout jeho narození, nikoli tragické vánoční úmrtí z roku 38.

9. leden je pro mě Čapkův den.

   Já Čapka vnímám nejen jako spisovatele, novináře a bůh ví co ještě, on toho zvládl opravdu mnoho. Je zajímavý i z hlediska psychologie, jak ten benjamínek rodiny, zjevně doma nejvíc rozmazlovaný, vlastně dítě narozené se stříbrnou lžičkou v ústech, uměl svých darů využít. J. Vždycky mu všechno prošlo, vždy dokázal všechny přesvědčit,  okouzlit…

Měl šarm a charisma.

Získal si mě samozřejmě i svým přístupem ke psům. 

Pravda, poněkud mě zaskočí, když maturanti odpovídají na otázku, co Čapek napsal, jednoslovně : Dášeňka. 

Tady bych si myslela, že by mohli mít své znalostní čapkovské portfolio širší, ale třeba si ze mě jen tropí žertyJ. 

Když pozoruji Tobiáše, jak si ve svém pohodlném pelíšku vyšlapuje místo neustálým otáčením, kterým si upravuje pomyslný divoký prostor v trávě, jako bych slyšela povídání o Dášeňce. 

Dobře to měl Čapek vypozorované J

Krásně fotil a relaxoval u zahradničení. Hodně cestoval. A všechno dokázal přetavit v krásné vyprávění, knihy, povídky, hry…

Nepřála mu doba, byl kritický nejen k dění v Německu, ale i tomu, co se dělo u nás. Psal do Lidových novin.

Tady se těžko hledá analogie, zda by chtěl do Lidovek psát i dneska?

 Psal do Přítomnosti, psal prostě hodně o věcech, které tehdy trápily demokraticky smýšlející lidi.

 O nacionalismu, rozdělení společnosti, o uprchlické krizi, byť on to tak asi nenazýval. Spíš burcoval ke slušnému přístupu k uprchlíkům, k pomoci lidem, co jsou na tom špatně. Nechce se věřit, že už jsou to texty staré devadesát let, jsou dost poplatné dnešku...

Ráda bych si přečetla jeho glosy k dnešnímu dění. Asi by se jeho rétorika nemusela moc měnit.

 Ale na druhou stranu, obávám se, že i dneska by ho určitá část společnosti nakonec ukamenovala. Jako kdysi před Vánoci roku osmatřicet.

Uštvala ho lůza.

Tak ať nekončím tak pesimisticky, to si Čapek nezaslouží. Nějaká zajímavá čapkovina na dnešek. Jeho moudra a citáty:

 Už pradávno tomu mě zaujal  jeho citát: 

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí…

No, to by byla paráda. 

Ale hodně mě oslovuje i tento jeho citát:

 Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul…“

To vyznávám a ctím. Hlavně tu lenost:-)

A pak  kniha pro zpestření lednového depresivního času. Nejlépe nějaký cestopis…

Naladit se na cesty do budoucna a lepší zítřky.

Já volím  Italské listy.  Itálie má atmosféru, chci tam letos jet, tak proč se nenavnadit právě ČapkemJ

 

Podle Gutha - Jarkovského…

  …čili podle bontonu, abych titulek přeložila těm, co už nerozumí.

Některá zaužívaná spojení jsou dobová, generační. Přicházejí jiné osobnosti a původní význam rčení setře čas. Kupříkladu dávní řidiči věděli, že když o nich někdo řekl, že jezdí jak Chiron, že jedou fakt hodně rychle. Ti mladší pak jezdili jak Fittipaldi, nebo i Lauda se užívalo, dnes už asi neplatí ani Schumacher.

Podobně to má i Guth - Jarkovský, jehož jméno bývalo v době první republiky spojováno s noblesou, společenským chováním, etiketou a hlavně s hradním protokolem. Etiketa podle Jarkovského…

Těmto způsobům po válce nepřála doba, proto se pravidla protokolu dlouho nespojovala s nikým a jméno Gutha-Jarkovského pohltily dějiny. Pak se s etiketou objevil Ladislav Špaček, který snad je v širším povědomí dodnes.

Ovšem Guth - Jarkovský, od jehož úmrtí uplyne osmého ledna osmdesát let, vynikal i v jiných oborech než jen etiketa a společenské chování. On učil, sportoval, psal, překládal. Řekněme, že ho lze směle zařadit mezi tzv. renesanční lidi.

Nachodil tisíce kilometrů jako turista, až si vychodil titul předsedy klubu Českých

i Československých turistů a stál u zrodu časopisu Turista.

Působil jako vychovatel v knížecí rodině Schaumburg Lippe, se kterou projel celý svět. Svoje zkušenosti pak zúročil jako učitel jazyků na několika pražských gymnáziích, kupříkladu na gymnáziu Arabská či v Truhlářské, učil i na dívčí škole Minerva. Zajímavé je, že jeho hlavní předměty byly matematika a fyzika.

Byl členem Sokola a o sport se hodně zajímal. Vycestoval proto i na první novodobé olympijské hry do Athén, které ho naprosto okouzlily. Rozpohyboval tedy intenzivní činnost v duchu zapojení Čech do olympijského snažení, což se mu přes počáteční odpor ze strany Sokola, který této vizi moc nedůvěřoval, nakonec podařilo. Spolu s Josefem Rösslrerem- Ořovským založil Český olympijský výbor, který dokázal zajistit účast českým sportovcům ještě v době, kdy byli součástí monarchie.

A jelikož neměl nikdy malé cíle, stal se nakonec i členem Mezinárodního olympijského výboru, kde bok po boku příteli Pierru de Coubertinovi pracoval  na vytvoření Olympijské charty.

   Narodil se jako Jiří Karel Guth, shodou okolnost také v lednu, roku 1861. Vyrůstal jako trochu nesmělý, slabý, koktavý chlapec s brýlemi, který si své místo na slunci musel vydobýt. A docela se mu to podařilo.

Měl zálibu v neobvyklých přezdívkách, svou ženu Annu nazýval Trajda, synovi Gastonovi zase říkal Gága. Sám si  změnil na Jiří Stanislav Guth-Jarkovský.  

V roce 1919 byl jmenován ceremoniářem prezidenta Masaryka, navzdory tomu, že ten o to moc nestál. Raději to měl lidovější, ale doba si žádala své a tak se i Masaryk, který jinak Jarkovského moc nemusel, rozhodl využít jeho rad. Guth vyrazil pln energie do Francie, aby tam načerpal inspiraci z proslulého francouzského bontonu. Nakonec byl ze způsobů, které panovaly na versailleské konferenci, spíš zdrcen. Z hlediska etikety to podle něho byla nefalšovaná hrůza.

A krom protokolu, etikety, společenského chování a dalších věcí se zasloužil i vznik řádu Bílého lva, který se propůjčuje dodnes. Nakonec ale musel rezignovat a Hrad opustit. Stopu tam ovšem zanechal nesmazatelnou.

Když se s postupujícím věkem stáhl do ústraní z veřejného života, přestěhoval se do Náchoda, kde také jeho život v roce 1943 ukončila mozková mrtvice. Pochován je v Praze na Olšanech.

Psáno pro Listy Prahy 1