Moje velké přání

 Máme webové stránky. Lze nakouknout 

https://www.mojevelkeprani.cz/

A plníme všemožná přání. Pokud znáte nějakého seniora, který si něco přeje, ale obává se nás oslovit, udělejte to za něho. Nebo mu dodejte odvahy.  Níže uvádím nějaké příklady, jak to chodí a co plníme, i když na webu je to i s fotografiemi a je toho víc. 

Takže zkuste někomu pomoci splnit dávné přání. Či nedávné, to je úplně jedno, prostě nějaké Moje velké přání:-)

                                            https://www.mojevelkeprani.cz

Nebojte se vyslovit své přání. Napsat nám, či zavolat. Přání plníme rozličná, plníme je s radostí a láskou.

    Pro paní Stáňu chystáme návštěvu Státní opery. Ráda by viděla balet Labutí jezero. Odjakživa měla ráda balet a divadlo. Jen dnes už nemá čas ani možnost se do Státní opery podívat. Proto přichází Moje velké přání. Vezmeme ji na vytoužené představení, splníme její sen.

A také přání jejího manžela, který to celé vymyslel. Paní Stáňa se o něj obětavě stará a on si přeje, aby si odpočinula a zažila něco, po čem už dlouho touží. A vidět balet Labutí jezero ji Moje velké přání s velkou radostí splní. Sežene lístky, odveze paní do divadla i poté domů.

   Stejně tak splníme přání i paní Květě, která se ve svém věku 84 let pohybuje už jen na vozíku. A protože by ráda viděla nově opravené prostory Národní muzea, vezmeme ji tam.  Ráda bych znovu viděla ta historická místa, plná zajímavých exponátů, ale i vzpomínek na časy, kdy jsem navštěvovala zajímavé výstavy a expozice.

A my ji odvezeme a provedeme celým muzeem. Všechno, jak si paní Květa přeje. Celé zakončíme kávou v muzejní kavárně a paní Květu dopravíme zpět domů.

   Pan Milan by ve svém věku 87 let rád jel do lázní. Potřebuje si trochu odpočinout, načerpat novou energii. Oslovila nás jeho sousedka, která pro něho vymyslela přání i pobyt. Jenže nedokáže ho tam dopravit. A tady s radostí nastupuje Moje velké přání, které pana Milana do lázní s radostí odveze a stejně tak ho po skončení pobytu vyzvedne a odveze zpátky domů. Panu Milanovi tak splníme jeho přání užít si několik dní v půvabných lázních Mšené.

    Rybařit s Jakubem Vágnerem by si moc přál pan Roman, který je velký fanoušek rybolovu. Už jako kluk miloval klid u vody. A protože pan Vágner se k naší žádosti staví velmi pozitivně, splníme i další přání. Pan Roman doopravdy prožije den s Jakubem na rybách. Přál si to. 

Po cukrovce přišel o obě nohy, pohybuje se tedy pouze na vozíku, přesto neztratil chuť do života.  A dokonce si  i  zarybaří.

   Paní Eva si velmi přála návštěvu muzikálu v Hudebním divadle Karlín. Dlouho se návštěva kvůli covidu odkládala, ale protože se snažíme opravdu všechna přislíbená přání splnit, vytrvali jsme. A paní Eva se tak na své vytoužené představení podívá. Miluji muzikál, hudba a tanec mě nabíjí, říká paní Eva. Karlín je navíc ikonická divadelní scéna, ráda bych se na jejich muzikálové umění znovu podívala…

Opět jsme s radostí zakoupili lístky, sehnali doprovod a paní Evu přivezeme i odvezeme.  

Podobné přání může někdo  získat i v rámci Seni cupu. Zapojíme se a v rámci domova seniorů si kapitán mužstva pro svoje účastníky vybere své přání, které budou chtít splnit.

Takže to byla ochutnávka přání, která mohou být pro vás inspirativní. Nebojte se nás oslovit a něco si přát.

 

 

 

 

 

 

Hezčí svět

 Nadpis vnímám takřka jako symbolický. Bylo by fajn, kdybychom měli hezčí svět, leč zatím to nevypadá. Tak ho alespoň hledám v knize. Mám ráda knihy Barbory Šťastné, vždycky mě pobavily, poučily, potěšily. Doufám, že Hezčí svět bude taky takový. Zatím jsem v začátcích, neděle je taky v počátcích, nějak nemohu spát a tak čtu. Asi i proto, abych si nemusela představovat, co teď trápí kupříkladu maminky s dětmi na útěku před šílencem z Kremlu. Jak putují světem, s dětmi v náručí a netuší, co bude dál. Bude i pro ně hezčí svět? Pevně věřím, že ano. A s chutí čtu Hezčí svět, Barbora Šťastná píše čtivě, s chutí, má to švih a spád. Líbí se mi to a předpokládám, že stejný pocit budu mít i tehdy, až dočtu. Až jako symptomatické vnímám dějovou linku, která se odráží od jaderné havárie v Černobylu. Z toho vlastně tak trochu mrazí...

Kazimír

 Při pohledu na kalendář, kdy dnes slaví svátek Kazimír, mě napadlo, jak je to příznačné až symbolické. Logicky mi naskočila pohádka o myším kožíšku, tedy O princezně se zlatou hvězdou na čele, tam byl tuším Kazisvět. Je to jedno, Kazimír nebo Kazisvět, jeden malý zakomplexovaný zaprclík ničí život milionům lidí a nic se s tím nezmůže? Jeho vojáci střílí na jadernou elektrárnu? Jsou ožralí nebo úplní bezmozkové? Jak to, že s tím nejde nic dělat? Že svět proti tomu nemá šanci?

Takové a další otázky si jistě dneska klade kde kdo, odpovědi logicky nemá nikdo. Pochopit Rusa asi nejde, pokud nejste Rus. A ti, co tam déle žili a hlouběji chápou jejich mentalitu, moc optimisticky nemluví, lepší to asi hned tak nebude. 

Máme sbaleno, v případě něčeho zkusíme odjet někam na venkov, ale v jaderném případě asi nemá cenu 

o nic se snažit. Hotovo tečka. 

Nenapadlo mě nikdy, že se toto fakt může stát, že se ta historie bude v takové míře opakovat. To, že se s dějin nikdy nepoučíme, bohužel už víme. Ale že to bude v reálu, tomu jsem, dnes už tedy vím, že naivně, fakt nevěřila. A je to tady a nezdá se, že by to mělo mít konce.

Když vidím ukrajinské děti, jak vyděšené a plačící přijíždějí, svírá se mi srdce. 

A zrovna na tom je vidět ta absence jakýchkoliv přirozených lidských pocitů na ruské straně, nebo tedy na straně ruských imperátorů, abych neurážela ty slušné Rusy, že je jim to jedno. Nevadí jim to. 

Naopak, asi jim to dělá dobře. 

A s tím se asi těžko bojuje. Je to takový boj s říší zla. Nebo, když jsem začala tím pohádkovým příměrem, jako boj se saní, které jednu hlavu setnete a další naroste. 

A pak mě (krom jiných) šokovala slavná operní diva Anna Netrebko. Léta zažívala slávu na západě, využívala výhod a pohodlí západu,  zpívala v Metropolitní - a nutno smeknout, fakt krásně, ona je fakt diva. Ale zároveň je divná ( eufemismus), když nemíní vystoupit proti němu, svému vůdci... Jako bychom se vraceli do třicátých let. A po nich následovala ta čtyřicátá a to bylo peklo. Asi nás nyní čeká další...

Nu, osobně žádného Kazimíra neznám, tak nemohu posoudit, jak hodlá slavit dnešní jmeniny, Ale my ostatní moc důvodů k oslavě nemáme, zdá se, že nám zbývá pomyslný myší kožíšek:-(

Letíme...

 Jan Kašpar- znáte to jméno? 

    A jeli jste někdy z Prahy do Pardubic? Nebo naopak?

Autem tam zcela jistě za hodinu budete, vlakem také. Letadlem se tam snad ani nelétá. Sotva byste vzlétli, už zase přistáváte. Navzdory tomu má úvodní otázka svůj vlastní význam. Druhého  března si totiž připomeneme výročí úmrtí Jana Kašpara, což byl náš slavný pilot průzkumník. A jeho první opravdový let byl právě z Pardubic do Prahy. Trval necelé dvě hodiny. To dnes doletíme až do Paříže, kdo by létal do Pardubic?

Nicméně, prvenství to bylo. 

A Pardubice samozřejmě svoje letiště mají i dnes, a Jan Kašpar si zaslouží důstojné připomenutí.

   Tento pionýr v oblasti dálkových letů (zajímavé jsou ty dějinné paradoxy, kdo dnes vnímá let z Prahy do Pardubic jako dálkový?) se o aviatiku zajímal od dětství. Jeho tatínek provozoval známý hotel Veselka, který my známe mnohem víc z doby protifašistického odboje, kdy se tam scházeli členové odboje, včetně Josefa Valčíka z výsadku Anthropoid. Ale o tom se ve dvacátých letech nikomu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Naopak. Žila se akční doba, plna energie, objevů a akčních vynálezů. Všichni fandili technice a pokroku. Hodně tomu přál i tatínek Kašpar. A stejně tak zvídavý student Honzík Kašparů, který měl ve svém otci obrovského podporovatele.

Jan Kašpar byl technicky nadaný, zajímal se o vše, co se mechanicky hýbe, už od dětství. Měl nápady, byl kreativní. Všechno dokázal opravit, zprovoznit.

  A  také technické obory studoval. S absolutní podporou rodiny to šlo i celkem dobře.

Bavil ho automobilový sport, kterému se také chvíli věnoval. Aktivně a úspěšně. Nějakou dobu se svým bratrancem Číhákem, ten ho ale nehezky vyšplouchl, odešel od něho, a tak Jan musel závodit a posléze i podnikat sám. Mezi auty mu to šlo, bavilo ho to, ale pořád hledal nové výzvy. Nepokojná duše.

Nakonec proto zběhl k moderní aviatice, která se tehdy bouřlivě rozvíjela.  Letadla ho fascinovala. Nakonec je sám konstruoval i provozoval. V Pardubicích předváděl své výsledky na ukázkových letech, se kterými pak vystupoval i v mnoha dalších českých městech.

Svůj nejslavnější let uskutečnil v květnu mezi Pardubicemi a Velkou Chuchlí v roce 1911. Trval asi 92 minut a byla to velká sláva.  Sobotní ráno mu přineslo obdiv i uznání. Letadlo, ve kterém svůj přelet uskutečnil, lze dodnes vidět v Národním technickém muzeu na Letné. Pak bylo ještě několik úspěšných letů, jednou se i zřítil, ale nevzdal to

Jeho rozlet zastavila první světová válka, po které se již ke svému podnikání nevrátíl. Ztratil ten drive.

A aby toho nebylo dost, tak se zadlužil a nakonec umírá v chudobě. Jeho smrt asi uspíšila vleklá psychická nemoc,  která ho trápila delší dobu. Oon vlastně spáchal sebevraždu otravou benzinovými výpary.

Neměl to tedy vůbec snadné, což často bohužel průkopníci nemají. Ale měl v životě takové chvíle, kdy si užíval radosti z pohybu. Te svobody letu. A nám otevřel dvířka k modernímu lítání, k opravdovým dálkovým letům.

A  tak si alespoň připomeňme den jeho úmrtí, 2. 3. 1927.

Byl to hrdý a energický český průkopník letectví.

 A letěl z Pardubic do Prahy, což je dobrá zpráva nejvíce pro milovníky perníku a dostihů, ale ve finále pro všechny, co rádi cestují vzduchem a milují letadla a vše kolem nich. Jsou to hrdí KašparovéJ

 

 Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

 

Dnes diskuse

 Naše studenty dnes čekala ojedinělá možnost debatovat s bývalým velvyslancem v Rusku i v USA, panem Petrem Kolářem. I ve svém nabitém programu si na naše děti udělal čas a přišel s nimi diskutovat o tom, co se děje. Jaké je současné Rusko. Proč je situace taková, jaká je.  Program si odmoderovali sami studenti. O účast byl enormní zájem, tak po zaplnění diskusní místnosti byl program online přenášen do tříd. Účastnit se tak mohli všichni studenti z celé školy. A posléze se o tématu ještě debatovalo v hodinách.  A zítra nás čeká pan Václav Bartuška. 

Neloajální kolega

    Soudě podle dialogu ve veřejném prostoru je dneska rozhádaný kde kdo. Všichni to tak mají, ale zároveň se tím mnozí cítí zaskočeni. Každý totiž automaticky ctí tu svou pravdu a je překvapen, že jiní mají zase tu svou. Skutečnost je ale možná mnohem horší, než se na první pohled zdá. Patrně totiž vymizela jedna kdysi důležitá vlastnost, a tou je loajalita.

Poměrně často se totiž setkávám i s útokem proti vlastní instituci, proti svému zaměstnavateli. Myslím tím s veřejným útokem, který se dá směle nazvat buď drbem, nebo i pomluvou. Nebo přinejmenším šířením zkreslených informací.

Někde mají podobné záležitosti ošetřené smlouvou a poté postižitelné.

Ve škole tomu tak většinou nebývá. Ve smlouvě s pedagogem se většinou nevyskytují tyto prvky:

Nebudu pomlouvat svou školu! Nebudu drbat s rodiči! Nebudu do svých sporů zatahovat studenty! Nebudu drbat se studenty….

A tak by se dalo pokračovat donekonečna.

Že by se tedy loajálnost učitelů považovala za samozřejmou?

O tom dost pochybuji.

    Už odpradávna se ve sborovně proti sobě jednotlivci vymezovali. Jako by ve snaze být co nejoblíbeněji kantor? Nebo naopak, ten nejpřísnější?

Nevím, ale hlášky typu:

 „ U mě tedy nezlobí, mě vždycky poslechne, u mě všechno chápe….“

…..jsem vždycky považovala za kolegiální selhání. Ale pokud je v rámci sborovny, je to pracovní záležitost a patří to tam. Horší je, když tato moudra začne někdo tahat ven. Nejčastěji samozřejmě mezi rodiče. Vede s nimi paralelní komunikaci.

  Stejně tak to diskutuje s dětmi, nejčastěji na nějakých sociálních sítích, kde se stylizuje do falešné pozice jejich kamaráda. Přes whatsaapovou aplikaci jim sděluje novinky a moudra z učitelského sboru. Typu, o čem se právě povídá… Zkráceně, drbe s nimi.

Chodí s rodiči na pivo či na kafe, tahá z nich moudra o ostatních a na oplátku dává k dobru zase ta svoje, ze sborovny.

Je zjevné, že pojem profesionalita je takovému jedinci na hony vzdálen. Ba co víc, on se cítí být „profesionál“, protože přeci dobře vychází s dětmi i rodiči. Zvlášť, když není pochyb, že jeho předmět je vyučován dobře, všichni mají hezké známky a baví je to.

   Mít někoho takového ve sboru vůbec není snadné. A pracovně se s ním rozejít je snad ještě těžší, nikdo najednou nechápe, proč ho ve své škole nechcete mít. Často to nechápe ani onen dotyčný, vždyť on je přeci tak komunikativní, brání se. Pak se začne bránit s pomocí rodičů

a dětí, které zatáhne do svého osobního pracovně právního sporu.

  Patrně by tedy měl být paragraf o loajalitě součástí pracovní smlouvy i ve školách.

Měla jsem pocit, že jde o samozřejmou věc. Ale není. A když pak natrefíte na kolegu, který se takto chová, je těžké to řešit.

A že jde o anomálii? Omyl.

 Ve skutečnosti se s podobným jevem setkáváme častěji, než bychom si přáli. Někteří učitelé si prostě myslí, že mohou být kamarádi se všemi. S dětmi, s jejich rodiči, se všemi jejich příbuznými. Jsou tací, co to vydávají za svou ctnost, jak se všemi vycházejí.

Možná by mělo patřit k všeobecnému vzdělávání pořekadlo našich babiček, že co se doma uvaří, to se tam také sní.

Jenže pořekadla už dávno nejsou in, takže je nikdo nezná a nikdo v nich žádnou moudrost nehledá. A pak si užíváte peklo ve sborovně, když všechno, co se tam plácne, ba i překrouceně, někdo dává k dobru na whatsapp do své skupiny s rodiči a se studenty a zaníceně tam o tom diskutují.

Třeba  by tento text mohl sloužit i jako varování.

Pro koho? Pro ředitele, když přemýšlejí o tom, koho přijímají.

Pro učitele, že takoví kolegové opravdu existují.

Pro rodiče, že toto není standardní komunikace se školou.

A také pro každého, kdo se do podobného řetězce zapojí.

  Pokud se s takovou komunikací setkáte nebo setkáváte, asi není vždycky snadné na první dobrou rozpoznat, že něco je hodně špatně. Ale na druhou dobrou už by to mělo být jasné všem. Tedy asi všem vyjma hlavního protagonisty, protože ten to asi nikdy nepřizná. Nebo nepochopí. 

   Jediná skutečně poctivá reakce na takovou situaci totiž je vědomí, že tudy cesta nevede a že existuje i slovo loajálnost. A pokud nejsem loajální, měla bych jít z principu o dům dál, nelze přece pracovat ve škole, kde všechny nesnáším a pomlouvám?

Jak je důležité mít Filipa

 ....respektive jak je důležité znát dějiny. Čas od času tady veřejně lkám nad tím, jak dějiny nikoho moc nezajímají, školní dějepis je jen kritizován, protože vždycky někoho něco v pozdním věku zaujme, nic o tom neví a pak viní školu, že ho to nenaučila. 

Kontext a hloubka znalostí se moc nenosí, vrchol historického poznání je většinou četba románů páně Vondruškova. 

A pak se najednou dějiny stanou nástrojem v rukou šíleného diktátora. A lidé mu na to skáčou, protože sami nic neví a věří tomu, co se jim předkládá. Chtějí tomu věřit, protože mají ty mocenské choutky. A on si pak svou pofidérní prezentací historie rádoby ospravedlňuje expanzi. 

To uměl i Hitler. On vytvořil protektorát na ochranu zde žijících Němců, kteří se zda necítili bezpečně, tak potřebují ochranu. A podle něho, už svatý Václav přeci chtěl do německé říše, platil dokonce daň, aby tomu tak bylo. Tak je jen logické, že Čechy zařadí zpět do říše. 

A stejně tak i dnes. Však již Kyjevská Rus byla Rusko, tak tam musí být i dnes....

Mohli bychom podle stejného principu požadovat část Rakouska, přístup k Jadranu, jak ho měl Přemysl Otakar II., či k Baltu, jak tomu bylo za časů Václavových.

 A podobně nesmyslných příměrů lze najít i víc, ale jsme v jednadvacátém století. Domnívala bych se, že tyto archaické argumenty smetl čas. A ejhle, nesmetl. Kyjevská Rus a Sovětské Rusko opět na scéně. 

A k tomu hrozba jaderných zbraní. 

Celé své dětství jsem prožila ve stínu jaderných hlavic, trénovali jsme ( tedy nesmyslně, ale trénovali) oblečení se do igelitových pytlíků s gumičkami od zavařovaček a zalehnutí s nohama směrem k výbuchu. Poté jsme se smetáčkem z kuchyně ometali od imaginárního jaderného prachu, zase určeným směrem. Ač to zní možná humorně, byl to stres. Teď už pozapomenutý, který se ale nečekaně vrátil v plné síle. 

Racionální hlasy tvrdí, že jaderné zbraně, ač byly vyzvány k plné pohotovosti, nikdo nespustí. Ale to se nakonec tvrdilo i o spuštění útoku na Ukrajinu. Putin není přeci blázen, neudělá to. 

A ejhle, udělal. 

Takže se zase, jako kdysi, obávám dalšího vývoje. Tehdy jsem měla fiktivní pomoc v podobě plynové masky s chobotem, která nám měla namluvit, že s ní jsme v bezpečí. Dnes máme místo masky víru, že to neudělá. 

Obé je stejně imaginární. A stejně účinné!!

Tak snad jedině se modlit...