Učitelka v příbuzenstvu

V širokém i blízkém příbuzenstvu často bývají černé či bílé ovce, případně vrány téhož zabarvení. Lze tam najít ztraceného syna i marnotratnou manželku. Někde se nachází bohatá tetička, většinou ze západní ciziny, či podivínský strýček. Existují i kategorie jak staropanenská teta či nezvěstný otec. To všechno jistě každý v příbuzenstvu ve větší či menší míře může vystopovat. Zcela zvláštní kategorií je příbuzná, která pracuje ve školství. Je pak rázem jedno, zda jde o vazbu sourozeneckou, mateřskou či zda je to jen vzdálená teta. Je to prostě učitelka. A každá rodinná sešlost, kde se sejde seskupení větší než malé, se vždycky spolehlivě zazdí klasickým ostrakizováním.

„Víš, co tahle paní dělá?“

„To je učitelka,“

Při tomto sdělení zkamení všechny přítomné děti a většina dospělých, co ještě není s daným stavem dokonale obeznámena, nevěřícně otočí hlavou vaším směrem.

„Učitelka?!“

V očích se jim rázem usadí snadno dešifrovatelná směsice pocitů. Co tady dělá, jak se mám chovat, mám mluvit spisovně…

Konverzace pak následuje skoro jako podle manuálu:

„Co ty děti, musí být strašné, co?“

„Co učíš? Češtinu? Tak ta mě vždycky pěkně otravovala“

„Vy máte prázdniny, vy se máte“……..(jako by dotyčný sám neměl dovolenou).

Děti z příbuzenstva už poblíž dávno nejsou, protože když je nevystrašila první věta o učitelce, další klasické poznámky, jako že: „teď musíš poslouchat, či počkej, až tě vyzkouší“…spolehlivě odradí i ty nejotrlejší dětské jedince.

Takže nejen povolání učitelka je diagnóza, jak mnozí v podobných situacích rádi dávají k dobru, ale i mít učitelku v příbuzenstvu je jako diagnóza neřku-li určité stigma.  Jsou to všechny ty černé obce

 a bílé vrány dohromady.

A obzvlášť v létě je to pikantní. Taková učitelka na návštěvě vlastně slouží jako spolehlivý paralyzér.

„Víš, co je tahle teta, Pepíčku,“ zaznívá z rodičovských úst tónem, za jaký by se nemuseli stydět ani v americkém hororu.  

Jelikož každá učitelka již přesně ví, co bude následovat, jen odevzdaně mlčí.

„To je učitelka, Pepo. Tak koukej být hodný!“

No a Pepa? Ten většinou radši zmizí. Kdo by chtěl trávit v létě čas s učitelkou. A rodiče mají konečně chvilku zaslouženého kliduJ, aby poklábosili s návštěvou.

Dialog pak stejně většinou začne: „Ty se máš, že máš ty prázdniny….“

Pak by taková učitelka potřebovala jistě nějaký vlastní paralyzér …Ale školní dril ji žádnou hrubost nedovolí, a tak jen rezignovaně pokývá hlavou.

„Ano, máme ty prázdniny….

Potřebujeme nového Husa?

   Počátek patnáctého století přinesl velkou krizi papežství. Objevily se nejprve dvě, posléze tři rádoby právoplatné hlavy katolické církve. Papežové se navíc nechovali vůbec svatě, naopak. Veřejně se uráželi, označovali jeden druhého za kacíře, topili se v bohatství, řádili se ženami. Co na to prostý věřící? Jak se měl chovat, když jeho duchovní vůdce nectil nic z toho, co kázal? Neříká se, že ryba smrdí od hlavy? 

A aby toho nebylo málo, hádali se i světští panovníci, konkrétně Lucemburkové -Václav, Zikmund

a jejich bratranec Jošt.

    Jejich nákladný život i vzájemné války musel někdo platit. Ten někdo byl prostý věřící. Toho odírali, kde se dalo. Krom běžných daní a poplatků se vyžadovalo placení za křest, zpověď, svatbu, pohřeb, dala se předplatit i beztrestnost, tzv. ofěry, ze kterých se vyvinuly ony slavné odpustky. Ty ležely prostým věřícím v žaludku obzvláště, proto i protest proti nim byl dost výrazný. Často se třeba do papežských truhel s odpustky provokativně močilo či dokonce kálelo.

   Protože z odpustků profitovala nejen církevní, ale i světská moc, stal se boj proti nim politickým argumentem číslo jedna.  Ovšem těch bodů, které budily pohoršení, bylo mnohem víc. Korupce, nemanželské děti církevních představitelů, věčně opilí mniši, veřejné soužití farářů s „kuběnami“, pravidelná návštěvnost svatých mužů v hampejzech, hazardní hry….prostě žilo se ve světě převrácených hodnot. 

I soudy měly ke spravedlnosti dost daleko. Zatímco takového biskupa za zjevné přestupky potrestali „pokutou“ ve výši pěti grošů, obyčejný člověk byl za krádež na panském trestán utnutím ruky.

Sociální nůžky byly rozevřeny na maximum.

   A do toho přichází Jan Hus, který uměl všechny nešvary doby pregnantně pojmenovat. Osud mu k životu vyměřil přibližně pětačtyřicet let. Kdy se narodil, nevíme. Tehdy se narození obyčejných lidí nijak neevidovalo.  Do Prahy přichází jako Jan z Husince a Hus-a byla studentská přezdívka. Jako student si představoval svoji budoucnost v bohatství a přepychu.  Pije, zpívá, tancuje, užívá si všech studentských zábav. Miluje šachy. Na fakultě se po studiu stává děkanem, ba i rektorem. Má nakročeno ke skvělé kariéře.

 Od roku 1402 káže v Betlémské kapli.  A začíná na něho výrazně působit dílo anglického učence Johna Viclefa.  Získává jiné životní priority.

V Čechách navíc probíhá občanská válka mezi syny Karla IV. - Václavem a Zikmundem.

A Husova ohnivá kázání se trefila do nálady lidu. Uměl skvěle pojmenovat to, co všichni cítili.

 Brzy se stal miláčkem publika. Užívá si na řečnickém výsluní sedm let.  Když ale v roce 1409 odmítl respektovat papežskou bulu, přichází začátek jeho konce. Arcibiskup ho dává do klatby, ale pražská ulice si svého oblíbence ještě dokáže obhájit. Církev přitvrdí, sáhne po interdiktu a Hus nakonec sám odchází na venkov, na Kozí Hrádek a na Krakovec. Odtud se 11. 10. 1414 vydal na svoji poslední pouť.

Jak to dopadlo v Kostnici, je asi zbytečné opakovat.

 Na popraviště došel statečný kazatel 6. 7. 1415, po osmi měsících věznění, mučení a utrpení.

Jeho kosti byly rozdrceny a znovu přepáleny. Spáleno bylo veškeré jeho oblečení. D ohně vhodili

 i jeho vězeňskou postel. Popel rozsypali do Rýna.  A to vše proto, aby jeho myšlenky a činy úplně zmizely ze světa.

 Nepovedlo se. I šest set let po této dramatické události si život, myšlenky a činy Jana Husa aktivně připomínáme. A každý z nás si v jeho odkazu může najít to své. 

Hus jako VIP

 Napsat v dnešní době něco objevného o Husovi snad ani nejde. V okamžicích, kdy si připomínáme šest set let od jeho mučednické smrti, je dávný betlémský kazatel takřka VIP našeho virtuálního světa. Bylo možné potkat se s ním na televizní obrazovce, kde v třídílné sérii pomyslně vyzýval slavného Husa od Otakara Vávry. Stal se námětem mnoha dokumentů, z nichž snad lze upozornit na zajímavou tematiku jeho druhého života. Točí se o něm hudební klipy, pořádají besedy, přednášky, ba i konference.  Mladé generaci se jeho osobnost pokoušejí vnutit komiksem či příběhem, ve kterém je z kazatele Jana vytvořena mediální hvězda. Vychází plno knih s husovskou tematikou, tedy lze s určitou nadsázkou říci, že“ letos je Hus, kam se podíváš“. Nicméně, stále je to jen pro zájemce, nezájemci se ani přes takovouto mediální masáž k Husovi stejně blíže nepropracují. A i u mládeže školou povinné, přes všechny pokusy udělat z Husa rappera či hipp hoppera, jsme rádi, udrží- li v paměti několik stěžejních bodů, přibližně v tomto pořadí: Husinec, Betlémská kaple, univerzita, Kozí Hrádek, Krakovec, Kostnice. A ono chronicky známé datum, obě čísla chronologicky jdoucí po sobě:

6. 7. 1415.

   Tak co by mohlo k Husovi ještě tak zaujmout či rozšířit obzory? Narozen v Husinci u Prachatic, odkud jeho cesta vedla do Prahy na studia. Univerzita, která byla tehdy nejen vzdělávací institucí, ale i silným politickým hráčem. Doba byla mnohem složitější, než se na první pohled zdálo. Hus žil v čase trojpapežství, krize společnosti ohledně mravů, autorit, pravidel, byla víc než jen klasický nesoulad. Šlo o dobu, ve které to měl kazatel, zpochybňující korupci, lži a podvody, mnohem těžší, než jindy. Když se to navíc spojí s Husovou přímou povahou, zásadovostí a tendencí neustupovat, pak jeho životní příběh nemohl skončit jinak. Bez ohledu na to, co historie připisuje Zikmundovi, který je vnímán jako příčina všeho Husova utrpení. Nikoli Zikmund, ale stav společnosti patnáctého století dovedl Husa na hranici. Výjimečnost jeho příběhu tkví v tom, že i po staletích rozděluje společnost. Pro vášnivé katolíky je to pořád kacíř, který si trest zasloužil. Pro kališníky je to hrdina a vizionář. A co pro převážně ateistické Čechy? Co ti by si měli z odkazu betlémského kazatele po šesti stech letech vzít? Myslím, že v první řadě jeho odvahu pojmenovat společenské nešvary, schopnost stát si za svým slovem, nesklonit hlavu. Tedy vlastnosti, cenné i po staletích. A i po staletích stejně vzácné.

Dvakrát do historie

Teď by logicky měly následovat sondy do života Cyrila a Metoděje a Jana Husa. Soluňští bratři ale letos musí ustoupit českému kazateli, jehož brutální smrt si v těchto dnech připomínáme. 

A jelikož pohled na Husa není pořád jednoznačný, ani já nemám jen jeden příspěvek, ale rovnou dva. Jeden tedy zítra vytlačí oba bratry. A je možné, že těch „husích“ příspěvků nakonec bude i víc, ale vzhledem k tomu, že se nic nemá přehánět, asi zůstanu u dvou. Když jsou ty prázdniny, aby toho vzdělávání nebylo příliš. Ale přečíst si třeba poslední Ďas docela stojí za to. Nebo si vyjet na výlet do Husince či na půvabný Krakovec. Nu, uvidíme, co texty, původně psané pro Listy Prahy I (vyjde jeden z nich), přinesou nového. Je to 600 let, takže asi jen jiný úhel pohledu. A paralelu s dneškem, což je v mnoha bodech celkem viditelné…

Tedy zítra a pozítří… 

Úplatkáři

 Před koncem školního roku se jako již tradičně vynořily diskuse, zda přinést květinu pro učitele či zda nikoli. Zatímco kdysi dávno se o podobných věcech asi tolik nemudrovalo a kytka na konci roku se považovala tak trochu za samozřejmost, dnes se k tomu často přidruží úvaha, že jde vlastně o úplatek a každý, kdo přijme na konci školního roku, by měl být kriminalizován. Školou si prošli takřka všichni, tudíž se také takřka všichni cítí povoláni se k dané problematice vyjadřovat. Většinou se jejich názorová škála odvíjí od pocitů, které si nesou od základní školy. Někdo tedy nedá na kantory dopustit a kytku by jim nosil takřka pravidelně, jiným jsou naprosto lhostejní a další je tak nenávidí, že by je nejraději stříleli na počkání. Nebo alespoň veřejně pranýřovali, když už střelná zbraň je příliš silný kalibr. Neznám jiné povolání, které by vyvolávalo takové vášně ze stran laické veřejnosti, jako právě učitelství. Snad ještě herci to mají obdobné, i oni se v přízni davu pohybují ve výše vytyčených mantinelech- buď je to idol, nebo debil! Případně je jim naprosto lhostejný, jelikož ho vůbec neznají. Pak snad i lékaři jsou pod drobnohledem veřejnosti, ale k těm spíže vzhlížíme s posvátnou směsicí obdivu, strachu, úcty a zbožňování, takže tam se nějaká kytka na veřejném fóru rozhodně neřeší. Za mého dávného dětství se ke květině ještě přidával zvyk svátečního oblečení. Přeci jen jde o významný den. Tedy asi šlo, protože dnes vidět ve škole poslední den svátečně oblečené dítě je takřka raritou. Přiznám se, že tento marný boj už jsem vzdala. Vesele tedy rozdávám vysvědčení dětem v kraťasech či plážových trikotech, už to ani nekomentuji. Komentovat dnes malinko chci ty květiny, potažmo věcné dárky. Zajímavé je, že čím dál víc lidí na to kriticky poukazuje, že jde o formu úplatku, což by si ti proradní kantoři měli uvědomit a buď ze svých bonboniér zaplatit darovací dar, nebo všechno vrátit. Skoro jsem se letos k podobnému manévru uchýlila, protože mi není příjemné, když vás někdo obviňuje z úplatkářství. Pak jsem si ale řekla, že kytku dostanu po uzavření klasifikace, moje rozhodnutí to nikterak neovlivní a že jde opravdu jen o poděkování. Ostatně, i já, když chci někomu poděkovat, přicházím s květinou, bonboniérou (lahví) či jinou milou drobností. Ještě mě nenapadlo, že jsem vlastně korupčník. 

Jenže se to s teorií úplatků přeci jen kapku tluče, nestrkám totiž ty dárky předem, aby se mi služby dostalo. Přicházím ex post, s poděkováním. A když nechci, nedám. 

Stejně tak to mají ty děti, myslím si tedy. Když chtějí poděkovat, učiní tak. Když ne, tak jsem ještě nezažila učitelku, která by dotyčného pronásledovala se slovy, že nedal kytku, nedostane vysvědčení. Ale část veřejnosti to tak vnímá. Smutné.

Jestlipak to také vnímají i u těch herců, když dostanou po představení květinu, případně nějakou dárkovou taštičku s děkovným obsahem. Také je ostrakizují, že jsou úplatní…

   Jo, jo, každoroční školní evergreen. Když si uvědomím, že kdysi dávno jsme nosili učitelům kytky i v pololetí…. 

Marienberg

Krušnohorské příhraničí může být i velmi půvabné. Tedy pokud v něm putujete na německé straně. Ta česká vám pořád ukazuje svou drsnou tvář v podobě nepořádku, trpaslíků a vykřičených domů. O pár kilometrů dál je všechno jinak. Třeba půvabné městečko Marienberg. Krásné, klidné, čisté, příjemné. I o zdejším gymnáziu to lze říci.:-)

První červenec

První červenec vnímám jako svátek již od raného dětství, respektive od počátků své školní docházky. A jelikož jsem od té doby školní prostředí neopustila, je první červenec již pevně zakotvená tradice. Sváteční den. Jistě svátečnější než třeba takový Silvestr. je to prostě nejkrásnější den v roce.A letos je ten svátek ještě umocněn Haničkou. Přesně jedenáct měsíců. První nesmělé krůčky. Ještě nedefinovatelná slova, ale slova už to jsou. Stálý úsměv na tváři. Radostné výskání na prahu každého dne. To budou prázdniny, jako malované....J
Už i nové (první) botičky máme....