Kejklířova žena

  Kejklířova žena je další můj pokus poprat se s dílem Philippa Vandenberga. Mám k němu nevyjasněný vztah, některé jeho knihy mě bez výhrad nadchly, jiné jsem nepochopila, některé mě dokonce nudily. Tak jsem ho na čas trochu odložila k ledu, až si mě o svátcích našla Kejklířova žena. Historické příběhy já ráda, tak jsem se samozřejmě rozhodla dát Vandenbergovi další šanci. A udělala jsem dobře. Příběh se čte hezky, byť trochu víc se soustředit musím, abych pochytila všechna jména, odbočky a narážky. Ale moc příjemně se to čte, příběh tak nějak klouže hezky dopředu, pozvolna vás vtahuje do děje, takže místy máte pocit, že jste vskutku v šestnáctém století mezi kejklíři a tehdejší společností. Hlavní hrdinka Magdaléna prchá z kláštera, aby se dostala mezi kejklíře a ve finále mezi představitele tehdejšího vysokého kléru a jeho intrik.  Kniha splňuje atributy historického příběhu i detektivní zápletky. Má, jak je u Vandenberga zvykem, i filozofický přesah.  Zajímavé čtení. Vandenberg tentokrát oslnil. J

                    

                                                       

Trotl

 ....tak předem se má vždycky něco "koštnout",tak nabízím malou ochutnávku ze sbírky historických fejetonů, která se věnuje králi s nelichotivou přezdívkou Trotl. I když někteří mu říkali i dobrotivý, takže kdo ví. Všechno je asi vždycky trochu jinak, což vlastně není nic nového pod sluncem.....

Král  „Trotl“

      Ferdinand V. Habsburský, doma i mezi prostořekými Vídeňany familiérně zvaný Ferdáček, byl bratr Marie Louisy, ale na rozdíl od ní se na něm maximálně projevilo blízké příbuzenství jeho rodičů,

císaře Františka I. a jeho ženy, Marie Terezy z Bourbonu, kteří byli bratranec a sestřenice. Do života si proto nesl lehkou mentální retardaci. 

Někteří by cynicky řekli, že spíš těžkou.

 To ale není tak jednoznačné.

Jeho abnormálnost byla sice patrná již na první pohled, dnes bychom řekli, typický hydrocefalik. Velká hlava, malé tělo, koktání,křeče a tiky. Nepohledný obličej, skobovitý nos, špatná pleť. Asi by

i dnes vyrůstal s nálepkou „postižené dítě.“ Dle tehdejší dobové terminologie, ho ovšem skolil jen tzv.“ psotník“, což je, podle ideologie vládnoucí rodiny, naprosto běžná záležitost. Psotník v reálu znamenal,

že se sice u něho střídaly největší lékařské kapacity, ale jinak se o chlapce nikdo nestaral a zaostalý následník trůnu Ferdinand nedělal žádné viditelné (ani neviditelné) pokroky. Byl tedy uklizen do ústraní a zanechán osudu. To se opravdu těžko rozvíjí, i nadaný jedinec by měl problémy s osobnostním rozvojem,

natož dítě s handicapem. Teprve když ke dvoru přišel rázný vychovatel, který odmítl teorii

klidu a nicnedělání a začal se dítěti intenzivně věnovat, slabomyslný chlapec učinil nějaké pokroky. Pravdou je, že jeho postižení nebylo celkového rázu. Měl velké hudební nadání, talent pro jazyky, cit pro umění, tedy schopnosti, které mnohdy postrádají i naprosto zdraví jedinci. Zároveň ale trpěl epilepsií, náladovostí, nesoustředěností.

Přesto ho jeho otec, císař František, nekriticky miloval a prosadil,v podstatě proti všem, že podle pravidla o prvorozeném prostě musí Ferdinand zdědit jeho trůn. Jeho odpůrci ve finále ani moc neprotestovali, očekávali totiž, že chlapec brzy zemře. Postižený Ferdinand je ale poněkud převezl, když se těšíce se dobrému fyzickému zdraví, dožil více než osmdesáti let. Jeho dlouhověkost ocenili zejména Pražané, kde prostoduchý panovník trávil svoji královskou penzi. Obyčejné lidi měl rád a velmi často ho popadlo

nutkání rozhazovat mezi ně peníze i jiné cennosti, které měl právě u sebe. Zatímco jeho služebnictvo se s vypětím všech sil snažilo podobným excesům zabránit, poddaní se radovali a spokojeně těžili

z panovníkovy štědrosti. Ferdinand se jako mentálně slabší panovník dožil událostí, které by nejen on, ale hlavně jeho okolí neočekávalo. Některé prožitky si dokonce mnozí neuměli představit ani v nejdivočejších snech. Třeba Ferdinanda jako manžela. Jenže svatba musela být, ač šlo o další prvek v jeho životě, který se původně vůbec neočekával. V habsburské rodině ale nikdy nebylo jednoduché se vyznat, nikdy nikdo

nevěděl, kdo koho nahradí na trůně. Když se manželkou jeho bratra – Františka Karla, stala energická Žofie Bavorská, která se nijak netajila svými mocenskými ambicemi, najednou to vypadalo, že je ohroženo Ferdáčkovo následnictví. Otec František tedy zasáhl ve prospěch svého prvorozeného a vydal příkaz hledat. Hledat ženu, která by takového manžela, jakým byl Ferdinand, skousla. A světe div se, ona se našla. Anna Marie Karolína Savojská. Byla podobně nehezká a nepřitažlivá, dokonce už poměrně v letech, v sedmadvaceti letech bývala žena většinou pro manželství odepsaná. Navíc na ní na první pohled upoutávaly hlavně abnormálně nehezké zuby a trochu pokřivená ústa. Do domu Habsburků v podstatě jako dělaná.

Proto císař František jistě děkoval bohu, že takovou našel. Zbožná dívka ze Savojska se tedy stala manželkou budoucího císaře a krále Ferdinanda V. Habsburského. Pravda, vzhledem k Ferdáčkovu

zdravotnímu stavu byla víc ošetřovatelkou než manželkou, ale to asi nikdo neřešil. Dá se sice předpokládat, že přestože si Anna Marie Karolína prošla klášterní výchovou, patrně i po nějakém intimním

životě toužila. Ovšem nebylo jí přáno. Manžela víc než svádět musela převlékat, přebalovat či mu utírat ústa. Lze bez námitek konstatovat, že se to s erotickými představami nikterak neslučuje.Také se žádných dětí nedočkala, byť Ferdinand byl údajně do manželských povinností nejen zasvěcen, poučen, ale někdy dokonce i schopen.

   Děti prostě nebyly, ale světské tituly ano. Po boku svého retardovaného manžela se Anna Marie stala českou královnou a nakonec v Praze i hodně dlouho žila. Ferdinanda, kterého Pražané dobrácky

nazývali Dobrotivým, zatímco mnohem víc kritičtí Vídeňané„Trottelem“, vnímáme jako posledního korunovaného českého krále.

Pravdou je, že na jeho velkou hlavu byla svatováclavská koruna malá a moc mu neseděla, ale králem byl. Pražané to oslavili pořádným mejdanem v Karlíně, kde se pilo a jedlo zdarma, to je u nás vždycky v oblibě. Když navíc mezi lid obecný vhazovali celé pečené kýty, kdo by se neradoval, že ano? Ferdinanda na trůně Češi prostě milovali.

Ale protože pořád neumíral, jak by si jeho vídeňské okolí přálo,bylo na čase připravit převrat. Revoluční rok 1848 byl pro podobnou dvorskou intriku jako dělaný. Mohlo tak dojít k následující předávce

moci, které se postižený císař kupodivu bránil. Dobrovolně trůn opustit nechtěl, čímž poměrně komplikoval situaci, a tak muselo na řadu přijít určité násilí. V tomto případě samozřejmě psychické. Celá,

takřka divadelní, akce proběhla v Olomouci, kam habsburský dvůr utekl z rozbouřené Vídně. Dvorští intrikáni zde objevili komorníka,který jako by Ferdinandovu otci Františkovi vypadl z oka. Navlékli

ho tedy do císařské uniformy a on v temné prosincové noci vstupuje do ložnice spícího císaře.

Postižený muž se celý vyděšený probouzí a nad jeho ložem stojí jeho dávno zemřelý otec. Zvedá ruku a říká mu: „Podepiš Ferdáčku, podepiš. A odstup, ano!“

Patrně i mentálně zdravý jedinec by podobné anomálii docela snadno podlehl, natož pak duševně nemocný a vyděšený muž. Není se proto čemu divit, že k předání moci skutečně došlo, hned ráno vystresovaný Ferdinand odstupuje ve prospěch svého osmnáctiletého synovce Františka Josefa. Jak vidno, státní převrat může mít různé podoby. 

 Abdikující panovník pak odjel do Prahy, kde celkem spokojeně žil ještě dalších skoro třicet let. Však také dnešní Národní byla dlouhé roky Ferdinandovou třídou, on se tady ostatně dost často a rád procházel. A znovu se tu vracel ke svému roztomilému zvyku rozhazovat mezi kolemjdoucí peníze, což byl jeden z důvodů, proč ho Pražané tolik milovali.

O peníze jde přeci vždycky až v první řadě. Nic nového pod sluncem.

Kdo je tady kmotr?

...Úmyslně parafrázuji nedávno navštívené divadelní představení, protože najít kmotra knihy je stejně náročné jako najít zmiňovaného ředitele. Zejména, když lovíte ve vodách českého showbyznysu. Po třech knihách má již své zkušenosti, tak jsem tentokrát raději vsadila na akademickou jistotu. Přeci jen vědci jsou většinou spolehlivější než rozevlátí bohémští umělci. I když, není tomu tak vždy, ale některé výjimky potvrzují pravidla. Jak jsem to tedy měla ve své knižní historii? Při Janu Heřmanovi jsem vsadila na mistra detektivní literatury Viktorína Šulce, který opravdu přišel a pokřtil. Odnikud nikam jsem svěřila do rukou Táni Fišerové, jež se také k mojí výzvě postavila seriózně, přišla, pokřtila a vypravila Odnikud nikam na cestu mezi čtenáře. Třídní knížka do tramvaje to naopak měla poněkud složitější. Gabriela Vránová, která ochotně slíbila, měla být i díky své učitelské roli v seriálu My všichni školou povinní symbolickým odrazovým můstkem pro fejetony ze školního prostředí. Jenže když přišel den D, paní Vránová se ujala role mrtvého brouka. Nebyla, nebrala telefony a v kavárně tehdy vypukla menší panika.  A jelikož byla nedostupná stále, musel přijít ke slovu plán B, který se nakonec ukázal jako výborný. Křtu se ujala Marie Holá, majitelka galerie a můj úspěšný student, Ben Cristovao, který byl tak laskav, přijel, zazpíval a pokřtil. Takže to dopadlo nad míru dobře, ale ty nervy… I proto nyní doufám v daleko poklidnější začátek, protože moje historické fejetony pokřtí docent Jaroslav Šebek. On, jako skutečný historik, odborník a autor mnoha kvalitních historických prací, byl tak laskav, že se ujal pokřtít knihu neodbornou, laickou, prostě takovou popularizaci historie.  Odpověď na otázku, kdo je tady kmotr, tedy zní, že Jaroslav Šebek. Je to, na rozdíl od zmiňovaného hledání ředitele ve Švandově divadle, bez komediálního a erotického podtextu, to by nás pan docent hnal. Ale i tak by to mělo stát za to.  V letenské kavárně Záletná sova. Coming soon. Tedy, již brzy. Konkrétně:                                               30.ledna…J

Záletná sova

   Záletná sova není titulek o mně, byť jako sova se cítím.J

 Ne jako ta moudrá sova, ale jako člověk s odporem k rannímu vstávání. Skřivan tedy rozhodně nejsem, nebyla jsem a patrně tedy nikdy nebudu. 

 Sova ano a k té Letné ta záletná jistě patří. Jenže v tomto případě je to sova Záletná, tedy kavárna na Letné, kam zatím pracovně míří moje aktivity ohledně křtu knihy. A tak trochu i křtu mého J.      Kavárna Záletná sova se na Letné objevila místo podzemní špeluňky, která kdysi představovala něco jako nápojku. Tedy prodejnu pití, postupně i k přímé konzumaci, takže se vlastně stala takovou nálevnou. Dost nehezkou. Proto je až obdivuhodné, co se z ní vylouplo. Narazili jsme na ni při hledání poklidného prostoru jen tak, pro vypití kávy či sklenky dobrého vína. A Sova zaujala, poté překvapila a zatím nezklamala. Takže se rýsuje, že zrovna tady bychom se mohli sejít nad sklenkou dobrého vína a prvním setkání s mojí čtvrtou knihou. Už i proto, že je třeba sejít se na Letné. Ještě před vypuknutím olympijského šílenství, které většinu letenských odvede do emigrace. Takže se seznamte se Záletnou sovouJ

                      

                                                                 

Stanislav Motl

  Ode dneška za dva týdny máme v Dadapu Stanislava Motla a jeho přednášku odrážející se od Mraků nad Barrandovem. To ovšem neznamená, že nemůže přijít na přetřes i jiné téma, třeba ostatní jeho knihy, ať už se chcete ptát: Kam zmizel zlatý poklad republiky? nebo vyzývavě Kdo vlastně prohrál válku? Mnohé jistě zajímá, jak to měla Lída Baarová s Goebbelsem či kdo byl Svědek z cely smrti? Zajímavé mohou být pro vás i Cesty za oponu času nebo mysteriózní Svědek času. Na přetřes mohou přijít i Oběti a jejich vrazi či nejnovější Děti Antonína Kaliny. Takže pole působnosti, dotazů či jen napjatého naslouchání je tedy opravdu takřka nekonečné.  Stanislav Motl je tedy naší nejbližší výzvou, či li první letošní přednáškou. Ale máme již naplánováno dál, mnozí hosté dokonce přijdou i dík našim pravidelným návštěvníkům, kteří nám  velmi laskavě prestižní přednášející domluvili.  Tímto velké díky.

Takže kdo přijde? Nabízí se, že možná přijde i kouzelník, ovšem my raději chceme bez toho možná J. Takže na únor jsme pozvali Jaroslava Šebka, se kterým opravdu možná přijde i kouzelník. Kdo, to zatím nechceme avizovat, neb je to značně nejisté, o to víc napínavé. Ale bylo by to pěkné, mít i takového hosta. Každopádně, docent Jaroslav Šebek má na únor připravené téma velmi aktuální, a tím je zcela logicky Únor. Samozřejmě „vítězný“J, takže chceme proniknout do zákulisí a zamyslet se nad tím, zda podobné (či jiné) nebezpečí (ne)hrozí i dnes.  V březnu se připravíme na dubnové čarodějnice, takže březnové téma, které povede PhDr.Petr Kreuz,(oceněný Rakouským čestným křížem za vědu a umění!) se bude věnovat čarodějnickým procesům v Čechách (i jinde.) A možná budeme překvapeni, jak to s těmi čarodějnicemi bylo. A je.  Třeba i tomu, že pronásledování čarodějnic lze i nyní vnímat jako fenomén současnosti i určité globální riziko. Nu, poslední středu v březnu si můžete přijít poslechnout. A nebojte se, u nás se neupaluje.

Další přednášející, který se uvolil u nás přednášet, je Mgr. Pavel Suk a jeho téma je propaganda. Fašistická, komunistická a možná i ta současná. Možná budeme překvapeni, na koho všechno v propagandistických filmech narazíme.  

Chceme ještě diskutovat s Viktorínem Šulcem nad Panoptikem sexuálních vražd a rády bychom nalákaly i kunsthistoriky. O baroku se již rýsuje dohoda s Martinem Krummholzem, který již takřka přislíbil. A ještě bychom chtěly erotiku v obrazech devatenáctého století, téma jak dělané na květen. 

Takže výběr a nabídka je zde k dispozici a je jen na našich potencionálních posluchačích (tedy na Vás), zda si něco zatrhnete ve svém diáři. Leden- poslední středa v měsíci, tedy 29. ledna. Únor nám zkracují jarní prázdniny, takže vítězný únor s překvapením J bude již 19. února.  Čarodějnice dorazí 26. března, a pokud mě ten den neupálí, pak sdělím i další data, neb ze školy vím, že víc jak tři letopočty si nikdo nezapamatuje. J

Pokud ale někomu křivdím, tak pro jistotu: 30. dubna, 28. května a 25. června. 

       A pak už hurá do letních radovánek. Hezká vize uprostřed ledna, že? J

Šnek nebo Beruschka?

   Pochopit výtvarné umění může být pro nepoučeného konzumenta dost obtížné. Zejména, když postáváte v galerii před bílým plátnem, kde je v prostoru zaznamenáno několik teček, což má údajně strašně hluboký podtext a význam.  Pokud člověk nerozumí, bývá většinou konfrontován s rolí uměleckého analfabeta, kulturního barbara či člověka bez fantazie. To jsme asi zažili všichni, stejně jako úžas nad astronomickými částkami, za které se některé abstraktní malby vydražily. Vždycky si tak říkám, zda ten investor (protože investovat do obrazů je současný trend zhodnocení peněz, kam se hrabe zlatoJ), opravdu ten obraz za desítky miliónů ocení, líbí se mu a odhalil jeho poselství, či zda jde jen o snobskou, případně opravdu jen ryze účelovou záležitost. Jde ovšem z mé strany pouze o řečnickou otázku, stejně jako o povzdechnutí nad těmi osudy malířů, kteří za svého života neměli na chleba, a dneska vlastnit jejich obraz znamená být za vodou pro několik generací J.     Jakoby podmínkou pro to, být úspěšným malířem a či výtvarníkem, znamenalo umřít v chudobě. A pokud možno ještě jako mladýJ. Na druhé straně, i dnešek nabízí poznání, že tomu tak není. Takový David Černý je zcela jistě jméno známé a rozhodně také nebude komerčně nezajímavé. 
   Stejně tak hlavní postava mého výtvarného příspěvku je člověk živý, šikovný a úspěšný. Jde o Jana Martínka, jehož umělecké jméno zní Joachym Beruschka. Jak již jsem avizovala, jeho grafika bude patrně k dispozici i na křtu mé knihy. Navíc mám tu čest, že jeho reprodukce zdobí obálku mojí čtvrté knihy, což mě velmi těší. A proto o něm píši.
 Chcete-li vidět více jeho obrazů, nejlépe asi bylo navštívit Chodovskou tvrz, která sama o sobě má obrovskou atmosféru a mnohdy tolik hledaného génia locci. Magické obrazy Beruschkovy se zde dobře vyjímaly, ale vyjímají se v každém jiném výstavním prostoru.

   On sám po studiu v Londýně žije v Čechách. Lépe by asi bylo říci, ve svých cestovatelských přestávkách žije v Čechách. A tady pak tvoří a vystavuje.  Krom toho píše, skládá hudbu i hraje. Tedy, zcela jistě  renesanční člověk.  Člověk, který chtěl být šnekem a stal se beruschkouJ. A jeho obrazy jsou působivé, magické a krásné. Z mého úhlu pohledu zcela jistě. A navíc mu i rozumím (jeho obrazům, myslím), alespoň trochu A i to je hezké, nejen to, že ho budu mít na obálce knihy.J. 

Velká nádhera

  Může to pro některé zasvěcené vypadat, že titulkem odkazuji k včerejšku a chystám se k nějaké glorifikaci. Ne, ne kdepak. Ač sice včerejšek pro mě určitý předěl znamená a úplně lhostejnou mě nenechává, zas tak velká nádhera to ve skutečnosti není. Naopak, řekla bych....

    Velká nádhera je  ovšem film, který mě tak dlouho míjel, až mě dostihl včera. Řekla bych, skoro symbolicky, tolik paralel jsem snad ani nečekala. 
Nicméně, oč jde opravdu? Jde o evropský film roku, takže kulturní zážitek. Tedy měl by být. Na mě až příliš dlouhý a možná moc umělecký, ale dalo se to vydržet a zpětně to hodnotím jako zajímavou zkušenost. Plno moudrých myšlenek, stejně tak plno krásných záběrů a momentů z Říma, skoro jako výzva k výletuJ. 

   Jinak film se vlastně vyprávět nedá, je to sled různých (i různě zajímavých) scén, myšlenkových obratů, skepse a cynismu, ze kterých si můžete (ale také nemusíte) vybrat to své. Jestli je to ale skutečně Velká nádhera, to asi záleží na vašem vkusu, momentálním rozložení a naladění a vztahu k Itálii a umění. Já to vnímala jako něco možná velkého, leč jestli skutečnou nádheru, to už si netroufám říci. Stejně jako bych nechtěla opakování, ač zase jsem ráda, že jsem to viděla. Takový kontrapunkt J. 

   Prostě Velká nádhera měla prostě včera své místo na slunci. V mnoha různých rovinách. A je to za námi...
                                JJJJJJJJJ