Arogance filmu

    Občas si o sobě myslím, že jsem tzv. samonaštvávací typ, tedy že mě automaticky vytočí řada věcí, které stejně neovlivním. Prostě mě tak vnitřně rozhodí, naštvou a rozčílí. Někdy dokonce tak, že píši stížnosti na příslušná místa, na které mi ovšem většinou nepřijde žádná odpověď. Nebo ona nicneříkající asertivní fráze, která mi úřední, rádoby slušnou formou říká, ať si trhnu nohou.  
Většinou se jedná o nějaký noční řev (nazývaný koncert) ze Stromovky, což je můj dlouhodobý evergreen, který ale překvapivě není na pořadu dne...

 Podobně mě totiž dovedou vytočit i jiné arogantní zásahy do občanského soužití, jako třeba filmaři. Podpořeni arogancí peněz si zjevně téměř všichni  od filmu myslí, že jsou takřka nadlidi. 
 Bohužel si z nějakého důvodu oblíbili Letnou, tudíž je zde máme  mnohem častěji, než by se jednomu líbilo.

 Zde je totiž arogance peněz cítit snad ještě víc než u dunivých koncertů. Pravidelně se tak u nás objevují zákazy parkování v modré parkovací zóně, protože  tady bude natáčen další skvost české kinematografie. Patrně tu nějaký ten vyhledávač lokací bydlí, neb jinak si nedovedu vysvětlit, že jsou tady opravdu víc než často. Zaberou svými karavany a obřími světly půl Letné (bez ohledu na placené zóny), usadí se tu většinou na vícero dní, omezí provoz a běžný život, svítí vám do oken, řvou tu a ještě se ofrňují nad těmi nadšenci, co jejich práci (nevím proč) obdivují a sledují je z opačného chodníku.

 Naposledy se tu usalašili chvíli před vánočními svátky, tedy v době, kdy na arogantní invazi nemá náladu takřka nikdo, nejen my, méně tolerantní. Ale překvapilo mě, jak nejsem sama, koho to rozčiluje. Nejde tedy o moji „samonaštvávací“ vlastnost, zjevně je nás víc, komu vadí tato arogance peněz a síly.
   Dá se samozřejmě předpokládat, že radnice Prahy 7 si to nechala řádně zaplatit. Hezky tím zdublovala svůj příjem z modrých zón, proč si jedno místo nenechat zaplatit dvakrát, že? Že zde běžný občan nezaparkuje, koho to zajímá?

 Navíc, když nezasvěceně sledujete práci filmařů, tak na první dobrou je to převážně jen postávání se sklenkou vína či horké kávy před kavárnou Burundi (která má podle mě v tom prsty), čekání na nějaký záběr a povýšené chování ke kolemjdoucím.Nu a pak zmizí, nepracuje se, ale karavany a obří auta zde stojí dál.   

   A tak to u nás chodí. Nafintěné pozlátko filmu se tváří jako by bylo něco víc. A nedá se říci, že by se s tím něco zmohlo, naše současná, vskutku kvalitní filmografie by jistě přišla o další skvělý kousek. 

    Nu, my na Letné ovšem nemůžeme filmařům přijít na jméno. Nejvíc mě na tomto zjištění těší fakt, že nejsem sama, koho podobné akce rozčiluji. Možná bychom ve větším množství mohli něco zmoci...?

I když dle komunikace s radnicí Prahy 7 silně pochybuji….

   Protože pecunia non olet je jediné platné pravidlo v naší současnosti. 
A to nemluvím o vyhozených penězích za zbytečný ohňostroj a následný úklid ( přičemž třeba není na fungující MHD,která pořád jezdí jako o Vánocích), nemluvím o vznikající olympijské vesničce na Letné, která nám zvyšuje krevní tlak již pěkně dlouho ( a vezmu si ji na paškál vzápětí), nemluvím (zatím) o dalších šlendriánech, kterých je najednou jako by čím dál víc. Ti filmaři jsou v podstatě takový symbol, prostě když něco zaplatím, tak pravidla neexistují. Obraz naší politické scény se úspěšně promítá dál...
                        Nestačím žasnout.

Tříkrálové zamyšlení nad uměním popřát

   Na Tři krále o krok dále. Krásné české pořekadlo pojené s šestým lednem. .

Mně se s ním pojí ještě narozeniny mojí babičky, které by dnes bylo 108 let. Úctyhodný věk.

    Letos se s tímto hezkým datem pojí i jedna „nehezká“ záležitost, a totiž, konec dovolené a nástup do práce!  Alespoň pro některé, samozřejmě.....

     Ale ještě nechci psát pracovně, spíš zpětně svátečně. Zaujala mě totiž sváteční přání a gratulace. V nedávných dnech měly tyto mezilidské písemné projevy žně, v mnoha různých podobách. Někde jsem dokonce četla, že se ve velkém vrací zvyk posílat pohlednice. Vypadá to, jako by se potvrzovalo pořekadlo, že kvalitní věci nezaniknou? Nu, nevím, co na to statistiky, stále pořád bych řekla, že elektronická podoba převládá. Zjevně je spolehlivější než naše pošta:-).

    Já osobně ovšem v tomto případě bytostně  nesnáším hromadné, rádoby přací, maily a smsky. Ne tak, že bych okamžitě zavrhla jejich autory a přestala s nimi hromadně komunikovat.J 
 To ne. Jen přemýšlím, proč to vlastně lidé dělají a jaký to má smysl? Jestli to nějaký vůbec má?

 Hromadné maily či sms mi totiž přijdou neosobní, zbytečné a tak trochu jako výsledek náhodného klikuJ (čímž nemyslím sportovní výkon J)

   Uznávám samozřejmě, že jde o můj privátní pocit, ale s úžasem jsem zjistila, že ve finále kupodivu nejsem jediná, komu to vadí. Jediná asi budu pouze v té fázi, kdy to okomentuji J. Jen tak, bez nějakého ataku či násilí. Jen pocitově. 

   Oč tedy jde? V podstatě opravdu hlavně asi o pocit. O pocit, který ve mně evokuje odkliknutí určité povinnosti, potažmo mě trochu (ale trochu, rozhodně autory nezavrhuji J) v podstatě uráží a s postupujícím věkem (jak ztrácím nadhled a toleranci) nebetyčně vytáčí.

  Jde o  samozřejmě o výše zmíněná sváteční (vánoční, novoroční, velikonoční - jiné mě nenapadají) smsky či maily, hromadně odbouchnuté všem. Někdy (často) bez zjemňujícího osobního slova, které má alespoň předstírat, že přání je pro Vás osobně.

   Jeden čas jsem se snažila. Psala jsem i papírová přání, na hromadné sms odpovídala jednotlivě, vždy se jménem v záhlaví, stejně tak jako na maily. Dělala jsem to tak i letos.

 Žádnou zásadní změnu jsem ovšem nezaznamenala. Hromadné maily či sms chodí pořád. Mnohdy dokonce i od lidí, od kterých bych to tedy vskutku nečekala. Prostě jsem v jejich adresáři.  Dokonce i od některých, se kterými se nescházím, nevídám. Náhodou jsem se připletla do jejich odbouchnutí. Tady už jde trochu i o trapas, řekla bych...
Doba si ale asi žádá své.

   Už tedy neodepisuji.  Nereaguji.

Konfucius se svým heslem: „chovej se k jiným tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“, zjevně lhal. Nebo byl pod vlivem nějakých čínských opiátů....J

    Nechápu totiž současný módní trend. Vytvořit jedno (byť mnohdy velmi hezké) přání a odbouchnout je všem v adresáři. To je takový problém poslat je po jednom, s oslovením? 

 Nebo stejně tak hromadná sms.....     

Takové přání pro mě osobně ztrácí poselství i smysl. Taková pásová výroba.....

    Hromadně zvu na třídní schůzky či besedu,školní sraz po letech,  případně na nějakou hromadnou pijatiku.

    Hromadně rozhodně nepřeji. K ničemu. Je to neuctivé a neosobní. Tedy z mého úhlu pohledu....

  Dehonestuje to ono poselství, které  má  přání přinášet.Že si na Vás někdo vzpomněl a chce Vám popřát. 
Ne, že jste v jeho seznamu.... 

Fakt, že na podobné maily už neodpovídám, je asi don kichotský boj....

   Ale alespoň nějak bojovat se musí. Jinak se tady nakonec všichni dostaneme do rukou nějakých robotů, kteří rozešlou vánoční i novoroční přání bez ohledu na to, kdo je má dostat a kdo ne.

    A to tak nějak nechci, byť je mi jasné, že moje dnešní tříkrálové poselství je naprosto zbytečné. Kdo to tak necítí, to prostě nedělá.

Jen já, od letoška (vlastně od loňska) definitivně, na hromadné sváteční přací maily ani sms už vůbec nijak nereaguji. Jako by ani nebyly. A pokud zahlédnu, že "anděl vrtí prdýlkou a letí k vám s nadílkou," už to ani nečtu..... 

 Určité konzervativní tradice a zvyky si holt rozhodně nedám vzít.

Hromadným mailem ani sms se prostě nepřeje J. 

Mýlím se snad? Na Tři krále?

Poslední aristokratka

Poslední aristokratka byla z nových knih na řadě jako první. Hlavně proto, že jsem ji otevřela, začetla se a bylo vymalováno. Humorný, a to opravdu humorný příběh, mě dostal. Vtáhl do děje a dokázal něco, co se mi s knihou už dlouho nestalo. Musela jsem se smát, místy nahlas, místy jsem skoro musela přerušit čtení. Vtipné, výstižné, osvěžující. Pravda, nastolené tempo nevydrží celou dobu, ale kdyby tomu tak bylo, člověk si zničí bránici. Příběh se pyšní cenou Miloslava Švandrlíka, tedy cenou za nejlepší humoristický román roku 2012, a nutno říci, že zaslouženě. O čem příběh je. V kostce o Kostce J. 

Potomek rodu Kostků se vrací do Čech, aby převzal zdevastované rodové panství a pokusil se ho zachránit. Příběh je podán deníkovou formou jeho dcery Marie Kostkové, alias Marie III. z Kostky, která vše glosuje s báječnou komikou, nadsázkou a místy až groteskností. Někdy, pravda, trochu tuhne úsměv na rtu, když si jeden uvědomí, že popis chování turistů na hradě či vědomostní úroveň některých jedinců, zde zachycována jako humor, je ve skutečnosti humor černý. Nebo spíš popsaná realita. Ale to zjevně není ambicí knihy. To je pobavit a to se povedlo. Alespoň já se bavila náramně. Autor Evžen Boček, kterého jsem si proto následně vygůglila, je jistě zajímavý člověk. A mám můj obdiv. Napsat takovou knihu, která fakt pobaví, to je velké umění. Už se chystám na výlet do knihkupectví pro druhý díl. Aristokratka ve varu by mohla podobně úsměvným způsobem zpestřit náročné lednové období J.

                                             

Povídání se Stanislavem Motlem

 I v lednu pokračují naše pravidelná historická setkání v Hudební kavárně Dadap. Pokud vás zajímají historické události objasňované z mnoha různých úhlů pohledu, zajímavě vyprávěné a přinášející nová odhalení a poznatky, přijďte v lednu do Vysočan, kde přivítáme našeho dalšího zajímavého hosta, který dokáže zprostředkovat historické události poutavým a netradičním způsobem. V rámci našich pravidelných Hovorů o historii se tak můžete setkat se Stanislavem Motlem, který bude poslední středu v lednu vyprávět o zrádcích a kolaborantech z filmového světa. A nejen o nich, svůj zásadní prostor samozřejmě budou mít i hrdinové a ti, co se okupaci dokázali vzepřít.  Téma se sice opírá o knihu pana Motla Mraky nad Barrandovem, rozhodně ale nepůjde jen o záporné postavy válečné historie.

Ostatně, přijďte se přesvědčit na vlastní uši a poslechnout si vyprávění pana Stanislava Motla osobně.  Ve středu 29. ledna 2014 v 19 hodin v Hudební kavárně Dadap ve Vysočanech. Všichni zájemci jsou srdečně zváni..

Ruska v bazénu

 Někdy (často) si stěžuji na nadměrný počet návštěvníků v bazénu a v sauně. Či přesněji řečeno, na jejich hlučné a arogantní chování, které jaksi eliminuje pocit relaxace ve zmíněných prostorách. Ovšem na druhou stranu je to vítaný zdroj inspirace a zážitků, kterými mohu zahlcovat virtuální prostor prostřednictvím svého blogu.  Jako onehdy..

Bazén po svátcích poměrně plný (na můj vkus tedy určitě), většina pro mě neznámých plavců se evidentně snaží shodit vánoční kila, potažmo využít darovaný Ježíškův voucher. Nicméně, plavou klidně, spořádaně, neřvou, nehlučí. Patrně vinou svátku jsem i já empatická a milá, (alespoň se domnívám), usmívám se na křečovité plavce a cítím se v klidu a pohodě. 

To vše do okamžiku, kdy do bazénu napochodovala Ruska.  Sama, bez jakékoliv hlučné ekipy, prostě jedna jediná, náležitě ruská Ruska. Kdyby jí neprozradila řeč, pak zcela jistě plavky, které patrně byly vyšívané opravdovým zlatem, brokátem a diamanty. Nebo se tak alespoň leskly.  Stejně tak se při občasném úsměvu blýskla zubní korunka. S majestátem hodným ruské carevny se vnořila do českého chlóru a jala se elegantně plavat. A tehdy k nám ostatním doputoval další typický ruský atribut, a totiž 
„ Moskovskije duchy“. Ta žena se snad v jakési příšerné ruské voňavce musela naložit na několik hodin, neb zcela snadno její intenzivní vůně přebila všudypřítomný chlór a všechny ostatní vůně či pachy spojené s bazénem. 

   Plavajíc kolem svým rádoby elegantním stylem naznak jsem se neprozřetelně nadechla právě v okamžiku, kdy mě ona žena míjela. Málem jsem utonula. Nu, to nerozdýchám. Nehledě na to, že dýchat se zde tedy opravdu nedá.

 Prchám do sauny. Vzápětí zjistím, že nejsem sama. Intenzivní „Moskovskije duchy“ vyhnaly z bazénu i silnější povahy než jsem já. A zatímco my, čichoví slaboši, jsme se tísnili v sauně, kde se dalo dýchat, byť s namáhavě otevřenými ústy, navoněná Ruska se cachtala v bazénu sama. 

A tak mě napadlo, to je tedy taktika. Že bych to příště zkusila také? Kde ovšem vzít „ Moskovskije duchy?“ A neulpí to na vás trvale?    Těžko říct, ale navoněná Ruska slavila famózní vítězství. Bazén byl jen její. Bez použití viditelného násilí. ....

Na nadměrný počet návštěvníků už rozhodně žehrat nehodlámJ

Rok hudby

   Jeden by neřekl, kolik hudebně nadaných lidí má ve svých životních datech čtyřku. Samotnou mě to množství překvapilo a rázem jsem pochopila, proč jsou roky končící čtyřkou označovány za roky hudby.  Nadcházející rok 2014 není výjimkou, čeká nás další Rok hudby. Letos by snad měl mít nějaké oslavné přízvisko, protože těch kulatých výročí je víc než dost.  Jen namátkou - ti narození jsou třeba Kryštof Harant z Polžic, Josef Suk, Eva Olmerová, Petr Eben, Jiří Šlitr, Bedřich Smetana, Oskar Nedbal, Karel Kryl, Leoš Janáček, Jan Dismas Zelenka či můj slavný krajan Rafael Kubelík, který slaví stoleté výročí.  Zjevně by se tady vyřádili numerologové, jako by čtyřka v datu narození automaticky nabízela hudební nadání ba až genialitu.  Pravda, trochu s tím zase nekorespondují úmrtí, která si v tomto hudebním roce rovněž připomínáme. Tady bych zmínila minimálně Antonína Dvořáka, Viléma Blodka či sice trochu nesourodou, ale velmi geniální trojici, Smetana, Šlitr a Kryl, kteří mají čtyřku v datu narození i úmrtí. Takže tyto roky dávají i berou. Chce se říct, jako všechny ostatní. Ovšem při bližším zkoumání jsou ty čtyřkové přeci jen abnormálně hudebně předimenzované. Proto je hezké, že taková tradice jako Rok hudby existuje a tyto velikány nám intenzivněji připomíná. Ožívá tím i dávná česká tradice, že co Čech to muzikant, která sice už tak stoprocentně neplatí, ale je hezké si to myslet. Stejně jako, že každý učitel umí hrát na hudební nástroj, byť ono staročeské kantor pochází právě z  kantáre, tedy umění zpívat a hrát. Za katedrou se dnes cení víc schopnost krotit než ovládat hudební nástroj, přesto určitá muzikálnost v našem národě přetrvává. A někteří géniové této schopnosti vlastní nadměrné množství. Právě ty si potom během Roku hudby budeme připomínat..

 Chceme-li pak začít hezky chronologicky, pak v lednu třeba právě Kryštofem Harantem z Polžic

a Bezdružic.  Člověkem vskutku renesančním, neb nevynikal pouze v hudbě, ale byl i skvělý spisovatel, cestovatel a dokonce i politik a diplomat. Ti, kteří ho znají  jenom jako jednoho z dvaceti sedmi popravených českých pánů bývají jeho dalšími aktivitami většinou dost překvapeni.  Kdo zná hudební svět, určitě s chutí opomíjí jeho tragický konec a zajímají ho dodnes hrané skladby talentovaného Kryštofa, případně odkaz na jednu z největších šlechtických kapel, jaká u nás vznikla. Pod jeho taktovkou a na jeho milované Pecce.  Přitom zjevně nejde o jeho jediné aktivity, dlouze hovořit by se dalo o jeho poznávacích, ale i diplomatických, cestách, o jeho literární činnosti. V rozvíjení jeho mnoha talentů mohl hrát určitou roli i fakt, že se jako mladík pohyboval v blízkosti podobně nadaného Ferdinanda Tyrolského, kterého můžeme bez nadsázky označit za praotce české renesance.  Anebo to měl prostě dáno od boha, protože kdo umí plynně hovořit sedmi jazyky, zvládá několik hudebních nástrojů, skládá hudbu, maluje, je vzdělán zeměpisně i vojensky, píše a ještě navíc je o všem schopen smysluplně diskutovat?  Takových Harantů moc není (pozor na záměnu velkého písmena, pak bychom byli někde úplně jinde). 

Takový kavalír samozřejmě neujde pozornosti žen, proto byl Kryštof ve svém plodném životě celkem třikrát ženatý.

Diplomatickou kariéru završil u dvora podivínského Rudolfa II., kde se umělecky založeným duším dařilo velmi dobře. Kryštof Harant měl navíc u Rudolfa „oko“, zachránil mu totiž přesně mířeným úderem život.  Jinými slovy, využil dávného babského receptu, že když se někdo dusí, je dobré ho bouchnout do zad a uvolnit tak dýchací cesty.  Během jedné opulentní hostiny se takto postavil k samotnému veličenstvu, což mu zajistilo císařskou vděčnost a laskavost.

Když byl Rudolf bratrskými i jinými intrikami zbaven trůnu, opouští centrum dění i Kryštof Harant

a stěhuje se na Pecku. Věnuje se hudbě, umění a ženám. Jenže duše neklidná a nepokojná nevydrží tak dlouho v klidu, proto se aktivně zapojil do občanské války v Čechách. Paradoxně navzdory své dosavadní kariéře na straně protestantů, ke kterým konvertoval.  Zjevně potřeboval vyjádřit svůj nesouhlas s habsburskou politikou. Nyní přišlo ke slovu jeho vojenské vzdělání a Kryštof Harant v čele armády ohrožuje nejen samotnou Vídeň, ba i císařský palác. A císař, jak známo, nezapomíná. Když se na Bílé hoře protestantská armáda rozprchla, zjevně se vyčerpal i příděl životního štěstí pro Kryštofa Haranta. A tak v červnu roku 1621 vstoupil jako třetí šlechtic na popraviště, aby Jan Mydlář ukončil jeho aktivní a plodný život.  Občas si kladu otázku, zda císař, který se tvářil jako velký umělec, vůbec věděl, jakého génia posílá na onen svět?  Nu, každopádně se tak stalo, ovšem dílo Harantovo tu máme dodnes.  A v lednu, 450 let od jeho narození, si můžeme mnohé jeho dodnes hrané skladby s chutí připomenout..

Psáno pro Listy Prahy 1 

Nový rok

    Nový rok, ten skutečný Nový rok, tedy první leden, mám jako svátek docela ráda. Je to pro mě takový čistý, nepopsaný list papíru. Tabula rasa, jak by řekl filozof. Nebo prostě jen pocit, že se před Vámi rozprostírá nekonečná bílá plocha, kterou je třeba zaplnit. Nejlépe jásavými barvami, ale všichni dobře víme, že i ty temné skvrny se objevují. Většinou je s přibývajícím věkem těch tmavých míst víc a víc, život prostě přináší ztráty. Jde o to, abychom v tom koloběhu nezapomněli i na ty nálezy. Asi by měly existovat v určité rovnováze, když už nedocílíme stavu, že nálezy převažují. Loňský rok mi přinesl ztrátu v podobě odchodu tatínka, těžko lze něčím plnohodnotně vyvažovat. Přesto, je to život a život jde dál, takže k rekapitulaci loňska jistě patří i plno dalších věcí, jen je nějak smysluplně seřadit. Prostě třináctý rok nejen bral, ale i dával. Barevné spektrum loňska je tedy víc než pestré, od černé počínaje přes pohodově neutrální barvy až k jásavým tónům radosti a spokojenosti..

   A dnešek, v takovém utlumeném poklidu, který vždycky Nový rok přináší, nabízí příležitost nejen k rekapitulaci, ale i vizi do příštích dní.  Je to takový pohodový začátek věcí příštích. Takže než se Nový rok změní v nový rok, lze vychutnávat toto poklidné dnešní bezčasí, hodnotit, plánovat, relaxovat.

  A pak, pravou, vykročit pravou.…..JJ

Aby ta letošní čtrnáctka na konci přinesla jen samá pozitiva sociální jistoty a barevné spektrum na jejím konci bylo pěkně vyvážené.

(Hlavně, abychom nedopadli se čtrnáctkou jako před sto lety…L.)