V Praze vypukly nepokoje

Vzdělanost v naší zemi utěšeně klesá. Zatímco z EU či odkud sílí onen nepochopitelný tlak na zvyšující se procento maturantů, v reálu nacházíme i u gymnazistů (některých) prudký sestup všeobecných znalostí a přirozené snahy něco vědět, hledat souvislosti či nedej bože, nad něčím přemýšlet.  Z toho lze cekem snadno vyvodit, že cílem je hlavně naplnit kvótu odmaturuvších, bez ohledu na to, zda zkouška dospělosti nese nějakou vypovídající hodnotu o hloubce vzdělání.  Řemeslníci jsou pak nedostatkovým zbožím, které aby jeden pohledal. Při opravě ledničky či návštěvě kadeřnictví opravdu maturitu nevyžaduji a jsem si jistá, že nikdo. Nebudu si s opravářem vyprávět o třicetileté válce či chemické analýze. Potřebuji, aby dorazil včas, požadovanou věc uměl opravit (ne mi jen sdělil, že „paninko, to si musíte počkat, nejste v pořadí) 
a opravená věci vskutku fungovala. Tedy zlaté české ručičky, žádný maturitní doklad. 
Vysokoškoláci by naopak nějaké ty znalosti mít měli, jenže kde je vzít a nekrást, že? Netroufám si nahlížet do oborů, které vůbec neznám. Zaujalo mě vyprávění o studentech historie, kteří obor chtějí studovat a přitom jim základní fakta stále zůstávají utajena. Nejen, že je neví, ale ani se po nich nepídí. Ke zkoušce pak přijdou vybaveni základní premisou, že vše vypuklo v Praze. Tudíž na dotaz o jakékoli zásadní události sofistikovaně odpovídají:

“ …V Praze vypukly nepokoje…“

Tím jejich rozbor situace končí. Těžko usoudit, zda se nad podobným přístupem usmívat či v duchu plakat. Zajímalo by mě, zda příčina je v tom, že maturitu dnes musí mít prakticky všichni, tudíž se nároky logicky snižují? Aby zvládl státní maturitu i budoucí číšník (nic proti nim), musí se automaticky snížit i požadavky na gymnazisty a potencionální vysokoškoláky.  
Klipovité vnímání, které je současné době vlastní, také moc hloubce poznávání nepřeje.

    Donedávna jsme v tom viděli problém, ba takřka tragédii. Ale pozvolna docházím k názoru, že doba si to žádá, doba to potřebuje a skutečně vzdělaný člověk se stejně jako kvalitní řemeslník stávají vymírajícím živočišným druhem. Místo toho se to kolem začíná hemžit takovými polotovary, ani vzdělaný, ani šikovný, ale s maturitou. A s životním cílem, co nejdřív a co nejrychleji zbohatnout a být za vodou.  A na této cestě se ještě někteří snaží stát celebritou, k čemuž dnes stačí dejme tomu opíjet se na veřejnosti (velmi populární), nechat se u toho natočit a rázem jste pražskou VIPkouJ

     Nejsem si jistá, jestli jsme v tomto ohledu již dosáhli pomyslného dna a odrážíme se vzhůru, či zda jde stále ještě o volný pád. Někteří mladí jedinci ve mně budí odrazovou naději, ovšem pak slyším definici událostí dvacátého století jako, že: „ V Praze vypukly nepokoje…..“, formulovanou ještě spíš víc jako nejistou otázku než ráznou odpověď. Vždyť co jiného by se mohlo dít, než že v Praze vypukly nepokoje? A to jako vysvětlení nestačí?  Ten překvapeně tupý výraz v očích zaskočeného studenta vás přesvědčuje o tom, že on za to vůbec nemůže. Je jen obraz společnosti, která vsadila na kvantitu před kvalitou. Musíme naplnit kvótu vysokoškoláků. Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu, praví staré přísloví. A pravdu dí. A navíc, v Praze tehdy opravdu vypukly nepokojeJ

Soudné sestry

Sestru v reálném životě bohužel nevlastním, jsem pouze majitelkou "sestry podle práva", jak laskavě označují tento příbuzenský vztah Angličané. Nu, my máme jiný výraz, a to právo bych tam v tomto případě raději nepřipomínala:-) 
   Nemám tedy žádnou skutečnou soudnou sestru, tudíž jsem na ni musela do divadla. Do Dlouhé. Chodím tam ráda, byť někdy příliš ctí svůj název a jejich představení jsou skutečně dlouhá. Ani Soudné sestry nekončily nějak brzy. Ale stály za to. Po drsném pracovním týdnu a hnusně deštivém pátku to byl ideální finiš. Příjemné, veselé, uvolněné, hravé. Soudné sestry jsou fantasy, tedy žánr, který vůbec neumím a většinou moc nemusím. Nicméně, Zeměplocha v Dlouhé mě docela bavila, přestože si myslím, že rozhodně nejsem cílová skupina pro toto představení. Víc jde o asi o hru pro mládež, která se také v hledišti docela hojně vyskytovala. Pravda, tři hodiny nemusí každý mladý divák vydýchat,ale tady se to dá. Herecky  jde o velmi kvalitní představení, mohu- li to jako laik posoudit. Má spád i vtip, byť některé vulgarismy se mi zdají prvoplánové. Je to bohužel dnes velmi prosazovaná cesta, jak dostat mládež do divadla, se kterou já naprosto nesouzním. Žel, proti tomu mnoho nezmohu, a v zájmu zachování spravedlnosti musím podotknout, že tady toho zas tolik nebylo a dalo se to vydržet. I když mohlo to být i bez toho, stejně jako to mohlo být kapku kratší. Přesto jsou Soudné sestry představením, které mě pobavilo, zklidnilo po pracovním týdnu a které ve finále mohu skvěle doporučit. Ono i fakt, že se v Dlouhé hraje už pěkně dlouho:-), také svědčí o mnohém. Soudné sestry jsou fajn.

Smetanovo nábřeží

   Na víkend se vypíná elektřina a život bude při svíčkách a živém ohni. Dřív tak lidé také žili a jak jim bylo dobře. Navíc, dnes si nikdo s nikým nepovídá, lidi nemají jeden na druhého čas, nesetkávají se, tak zažijí několik černých hodinek, budu si vyprávět příběhy a vše bude krásné, vstřícné, a hlavně jiné. A taky samozřejmě povinné, to už se ale nezdůrazňuje.

Aby se to dobře zažilo, podobný experiment se bude pravidelně opakovat až do Vánoc, kdy zatmívání národa vyvrcholí společnou půlnoční mší, na kterou samozřejmě přijdeme pěšky a s lucernou v ruce. Ještě nejlépe by bylo i s vlastnoručně vyrobenými lojovými svícemi. Abychom se sblížili. Ušetřili elektřinu. Zažili svět jinak…………….

    Tak tak nějak podobně na mě působí experiment se Smetanovým nábřežím, které je již pátou (a bože dej snad i poslední) sobotu úplně uzavřené a bez aut. Promenádují se tam pěší, (zejména dnes se jim tam jistě líbí), kteří si údajně užívají klidu bez těch odporných vozidel, kochají se pohledem na Hradčana a jsou naprosto happy. Občas se jim tam sice připlete tramvaj, ale co by jeden neudělal pro podporu úžasné pražské MHD.  Častěji jim tam prosviští (světe dive se autem) nějaký VIP majitel udělené výjimky (co by jeden neudělal pro svoje úředníky, kteří tuto bohulibou akci schválili, posvětili a div si z ní nevytváří předvolební kampaň).

   Jinak se tam samozřejmě všichni cítí jako v ráji. Nikoho nezajímají domorodci, kteří tam žijí a chtěli by třeba normálně někam popojet, třeba na celotýdenní nákup. O tom, že by přijela nějaká návštěva, si ani nenechávají zdát.Proč také, in je být jiný, ne?

 Vedlejší Malá Strana se naopak dusí automobilovou zácpou, protože někudy se to objet prostě musí a když nejste VIP, musíte si město užívat jinak. A co, že? Koho zajímají takové maličkosti?

   Dost mě  třeba udivuje, že empatičtí organizátoři ruku v ruce s našimi magistrátními úředníky zde nepřikázali  povinně jezdit na koni. I to byl přeci dřív způsob dopravy, tak proč není kůň jako povinná vstupenka k zažití Smetanova nábřeží jinak?  Nebo i volský potah? Skoro bych i měla tip, kde ty voly do zápřahu sehnat, ale nejsem tipovací kancelář, tak o tom se rozepisovat nebudu.... 

    Chci jen říct, že tyto experimenty mohou jistě na druhém konci Prahy vypadat skvěle. Ovšem, světe div se, i na Smetanově nábřeží žijí lidé a i oni chtějí mít klidný konec týdne (stejně jako protější břeh Vltavy), kde všechno bude fungovat přiměřeně normálně. Posledních pět víkendů nemají šanci! Pochybuji, že by se jich někdo ptal....

Nechápu, proč v době, kdy to auto prostě mají všichni (nebo takřka všichni) všichni v něm jezdí, proč se najednou proti tomu tak nesmyslně protestuje (navíc s milionem VIP výjimek)? Proč se radši nedbá na dostavbu Blanky, normálních obchvatů a investují se nesmyslné peníze do podobných nesmyslů?

     No, zjevně mi nikdo soudný neodpoví (maximálně tak nějaký avantgardní anonym, kterému se podobné akce samozřejmě líbí). Tak i tak  je to podle mě na úplně stejné úrovni, jako vypnout elektřinu či zakázat mobilní telefon. I poštovní holub přeci kdysi dokázal přinést zprávu.  Prostě populistický nesmysl, který vnucuje lidem nějakou představu o životě bez aut, aniž by se organizátoři či úředníci sami svých aut vzdali. Nu, jak pravili latiníci: "Quod licet Iovi, non licet bovi …"

A pro nás, co raději česky: "Co je dovoleno Jovovi, není povoleno volovi..."

Těžko se u nás ještě něčemu podivovat, i když mě třeba zbytečná monstr akce na Smetanově nábřeží docela udivila…

Dva venkovani v Praze

Ač hlavní město je mým domovem dlouhá desetiletí, co se týká orientace, nikterak nezaostávám za venkovany, kteří město navštíví dvakrát do roka. Zejména v hustém dopravním provozu exceluji.    Onehdá jsem se opět předvedla v plné parádě. Vezla jsem do Prahy synovce, který zde měl strávit studijní týden. Chtěla jsem se ukázat jako světaznalá teta a projevila ochotu dopravit ho až na místo určení. V houstnoucím nedělním provozu mě moje hrdinské odhodlání rychle odpouštělo, přeci jen léta jezdím autem jen po trasách, které dobře znám. Nové trénuji po víkendech, nocích a pod zkušeným dohledem (respektive nápovědou). Tady nebylo natrénováno lautr nic. No dobrá, machrovat nebudu, vysadím ho na metru, tím nic nezkazím. Jenže jak ho dostat na metro a nepřevézt ho přitom přes celou Prahu ke stanicím, které důvěrně znám?  

Nu, při cestě se nabídl Chodov. Nákupní centrum přeci musím zvládnout. Co na tom, že běžně nakupuji v letenské Bille, která nedisponuje nepřehledným komplikovaným parkovištěm, nebo v Tescu, kam by trefil i slepý? Prostě Chodov je na cestě, tady ho vysadím na metru. Jenže metro nikde. Zato obchodní centrum a jeho parking. Uf, tam tedy zásadně nejezdím. A ještě ta závora přede mnou....? Spořádaně zastavím. Čekám, až se zvedne. Za mnou rázem kolona a troubení.

„To asi musíš podjet,“ napovídá mi vedle sedící nejistý chlapec.

„Aha.“

A opravdu. Tedy jedem. Podzemní garáže a šipky proti nám. Evidentně jsme vjeli do špatné sekce.

Stojím.

 Naštěstí mládí má dobré oči a kreativní nápady a tím pádem jsme se jakousi myškou ocitli ve správné linii.

„Tady už na metro trefím, teto,“ říká mi chlapec v podzemních garážích shovívavě. Vystupuje se svojí bagáží a já mu to s výčitkami svědomí dovolím. Snad se neztratí.

 Hlavně, abych se neztratila já. No, vykličkovala jsem ven a tam už to šlo. To jsem se zase předvedla. Prostě, venkovani ve městě hadr. Já jsem opravdu schopná zabloudit i snad i na Letné? Musím zjistit, jestli to není zdravotní pojišťovnou proplácená úchylka, protože to bych rázem byla milionář.

 No, neztratili jsme se ani jeden. Jen si nejsem moc jistá, zda synoveček bude ještě někdy chtít s tetičkou do Prahy…J

Maličkosti tvoří celek

V poslední době mě "trápí" maličkosti. Respektive „čudlíky“ (odbornější termín neznám), které se ulomily, ztratily nebo prostě rozbily, čímž v podstatě odešel celý přístroj. Začalo to nedávno zmiňovanou pružinkou do kávovaru, která se podle odbornic v obchodě reálně nazývá pěnovač. Podle mě je to pidipružinka, taková maličkost, bez které je ale přístroj z části odepsán. 

A pak to u nás pokračovalo geometrickou řadou. Moderní elektronické přístroje v naší domácnosti postupně přicházely o maličkosti, které se na první pohled zdají směšné, na druhý pohled vám vyluxují peněženku. To  i v případě, že díky ztrátě či ulomení čudlíku nemusíte kupovat nový přístroj, neb je to neopravitelné. 

Na vlastní kůži jsem tedy pocítila rčení, že celek tvoří detaily. A nikterak mě v depresivním pohledu na díru, kterou tyto maličkosti vytvořily v rodinném rozpočtu, neutěšilo konstatování všech opravářů,kteří byli ochotni a schopni daný aparát zprovoznit, že se to tak dneska schválně vyrábí.

 Aby se to brzy rozbilo (nejlépe hned po záruce) a muselo se koupit nové. 

   Sice to už dávno vím, neplatí to v současnosti totiž jen u věcí, ale v podstatě i v mezilidských vztazích (na ničem se nepracuje, vše se mění za nové), zas a znova mě to vytočí. 

Co je to, k sakru, za všeobecně přijímaný a tolerovaný šlendrián?

    Nu, to je sice asi tak všechno, co proti tomu mohu, ale stejně mě to točí. Jako ta chybějící vrtulka, odborně zvaná pěnovač. Jsem pěkně napěněnáJ

Jihlavští ptáci v Praze

Již Komenský prosazoval názornou výuku. Vidět, sáhnout si, osahat. A tak se stalo i včera. Do školy přijeli krotitelé dravců až z daleké Jihlavy, aby našemu žactvu předvedli své ptactvo. Tudíž, když se zvedly mlhy, nikoli nad Avalonem, ale nad Prosekem, mohli se žáčci shromáždit na školním dvorku a se zájmem (a mobilními telefony ve fotografické pohotovosti) vyslechnout přednášku o životě sovy pálené, výra ušatého, puštíka obecného, raroha velkého, káně  harrisovy (tady si nejsem jista pravopisem - káněte či káněJ,? ba dokonce i orla mořského. Ptáci poletovali mezi námi, usedali nám na ruce či hlavy, někdy plánovaně, někdy i formou nečekaného ataku. Mě třeba vzala útokem sova pálená. Asi ve mně vycítila potencionální čarodějnici a chtěla se spřátelit. Nakonec se mi spokojeně usadila na hlavě. 

Obecně mě překvapilo, jak se ptáci dají vycvičit, poslechnou na zavolání a vrátí se ke svému pánovi. Třeba můj Zachariáš by se od nich mohl učit, velmi často na zavolání vůbec nereagujeJ

Zatímco sokol i káně odletěli pánovi na Prosek a zase se spořádaně vrátili. Stejně tak se chovatelé vrátili zpátky do Jihlavy, po hodině zajímavého vystoupení.  Trochu mě i překvapilo, že ne všichni kolegové mají k podobným aktivitám kladný vztah, naznačovali cosi o komerci, ba dokonce o zneužití ptactva, což mi tedy nepřišlo, ale jak známo, není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Ptačí akce se u nás opakovala již podruhé, dětem se líbila, o dravcích se dozvěděly plno nových věcí a v neposlední řadě neseděly jen  tak v lavicích, ale aktivně si to prožily. A to je, myslím, velmi dobře. A krom toho, legálně poštvat na učitelku dravce a zažít jí ve spárech sovy, to se jim také nepoštěstí každý denJ

Když vaří muž...

.....nevím, proč zrovna jsem se rozhodla pro tento nadpis, nabízela by se i řada dalších. Pohodový večer, příjemná oslava, nabíjející setkání, exkurze do „doupěte“ a řada dalších. Jenže leitmotivem příjemného podzimního setkání bylo životní jubileum oslavenkyně, která svým humorem a nadhledem celé setkání zaštítila. K tomu je ovšem třeba zázemí. Obsluhu tedy představoval muž, jehož lze i závidět. Nerada bych, aby to znělo nějak devótněJ, hodnotím situaci suše pohledem emancipované ženy, která si potrpí na galantní muže (což se možná vylučuje), takže jde o realistický popis faktu, že když vaří muž, stává se pro okolní ženy velmi přitažlivý. Tím zase nechci naznačovat, že bych měla v úmyslu ho svádět, prostě a jednoduše mě okouzlila mužská schopnost vyčarovat pohodovou podvečerní a večerní atmosféru.  A jídlo, které vytvořil, bylo přímo excelentní. Stejně tak všechny ostatní ingredience příjemného večera. Co tímto sdělením vlastně chci říct? To kdybych sama věděla? Prostě jen zachycuji svoje dojmy ze sobotního večera. Jenže každé sdělení má mít svoji pointu.

 A stručnost nade vše. Bylo to hezké, příjemné a inspirující.

   Na závěr, protože stručnost mi bohužel není vlastní, ještě celou pointu rozvedu. Jsou setkání a setkání. Z některých utíkáte, z některých žijete další dlouhé (podzimně temné) dny. Jsou lidé, které musíte potkávat, lidé, které chcete potkávat. ....

    A když se pak namíchá koktejl z ingrediencí:  nečekané setkání, noví a inspirativní lidé, příjemná atmosféra, to je pak, panečku, pochutnáníčko. Přesně tak, jako když vaří muž…