Přenašečka

…..nikoli nemocí,ale písemek.

  Nastalo zkouškové období a finiš ke konci školního roku. Pravda, vize prázdnin na konci  maratonu dodává určitou dávku energie,ale stávajícího zkouškového období se děsí nejen studenti, jak se všeobecně myslí,ale i kantoři. A s postupujícím věkem čím dál víc. Nastává jednak fáze opravování nikdy nekončících písemek, jednak dohadování, kdy si kdo ten který test  napíše, neb řada dětí hromadně odjíždí na dovolené, které jsou výrazně levnější než o prázdninách. Neprůstřelný argument J! Takže vypuká tak zvaný blázinec na konci školního roku. A když už melete z posledního, je těžké se přinutit k soustavnému opravování. Takže jsem na tom stejně jako děti. Odkládám to.  Převážím je z domova do školy a ze školy domů. A zas a znova. Pořád je tisíc důležitějších věcí, které je třeba udělat.  Pravdou je, že bych v nynější době mohla využít čas, který vzniká cestou domů. Praha je zasekaná den ode dne víc a více, dole v Holešovicích se vytváří špunt, který překonáte jedině tehdy, když vlastníte vznášedlo či určitou dravost, díky které se protáhnete všemi možnými zákazy, které tady vyrostly jako houby po dešti J. Pokud to nemáte, tvrdnete taky přibližně tak hodinu plodného času. To bych asi něco opravila. Místo toho se ale  člověk musí snažit udržet nervy na uzdě či sledovat, aby ho někdo nesrazil do Vltavy. Ta sice klesá, ovšem doprava houstne. Desetiminutová cesta se rázem mění v hodinovou. Nu, to je ale zase jiné téma. Písemky tam neopravím, jen je přenesu z bodu A do bodu B. Takže nakonec se to nakupí na víkend, kdy máte doma dvě hory. Nevyžehlené prádlo a neopravené písemky.  Ani jedna činnost nepatří k těm oblíbeným. Začít ale musím písemkami, jelikož žehlím vždy „na frankovku“ J a to by se s opravou, a mnohdy i luštěním nečitelných rukopisů ,moc neshodovalo. Tudíž dnes je opět přenáším, zase pro změnu domů. Žádný skřítek mi je zatím tajně neopravil.  Ani když vidí moji únavovou úchylku, že jednu opravím, spočítám zbývající. Opravím další a zase počítám…..:-) Prostě na hlavu. To už by nějakého domácího či školního skřítka mohlo trknout, ale asi si dělám marné naděje.  Budu muset tasit vlastní červenou... J.

O víkendu zas bude pršet, tak se bude opravovat. Pořád lepší, než opravovat vodou zničený dům.  Jdu na to...J

Církevní restituce

Ústavní soud je schválil. Nechci se k nim vyjadřovat, protože jim nerozumím. Sice si myslím, že byly schváleny v okamžiku, kdy většina národa měla jiné starosti a ti lidé,kteří by k nim měli co říct, neměli v povodněmi trápené zemi ani prostor něco sdělit. Osvědčená taktika.
 Mně se ale hodí k tomu, abych jich využila jako avíza k našim červnovým Hovorům, které se týkají právě církví. Konkrétně jejich role ve dvacátém století. Přednášet bude  Jan Stříbrný,  tedy odborník na slovo vzatý. Pokud se tedy chcete intelektuálně osvěžit a něco nového a zajímavého se dozvědět, zatrhněte si v kalendáři 26. červen. Budeme se na Vás v hudební kavárně Dadap moc těšit. A bude to stát za to, to slibuji. Možná i na ty restituce dojde....Ale jen možná, hlavní bude zajímavá přednáška, protože to pan Stříbrný umí. A to tak, že velmi:-).

Jiná dimenze

Dnes ráno jsem měla pocit, že se probouzím do jiné dimenze. Venku svítilo slunce. Pryč byl všudypřítomný tlukot deště na střechu a do oken. Ticho. Nevěřila jsem vlastním očím a uším. Opravdu svítí slunce, nikdo ho neukradl, nezmizelo, existuje. Deštník se spokojeně šklebil na věšáku, dnes nikam nemusí. Boty konečně trochu vyschnou, stejně jako věčně navlhlé oblečení, o vlasech nemluvě. Ranní kávička na balkóně, slunce stále svítí, nebyl to přelud. Rapidně se zlepšuje nálada a vrací se energie. Že by konečně začal červen? Pravda, všudypřítomný zvuk houkaček policejních i hasičských se stále nese Prahou, kolem vody je pořád pěkně dusno, ale snad svítá na lepší časy. Všechno je se sluncem v zádech rázem lepší a radostnější. Tak je možné doplnit i slunce v duši, které na to samo nestačí. Potřebuje většího bráchu. A se sluncem nad hlavou a s úsměvem na rtu je možné vyrazit do ulic k popovodňovému úklidu....Snad i tváří v tvář té zkáze energie vydrží 

Poslední romance

Pondělní návštěva Ungeltu začala jako výprava ve zdánlivě nekončícím  dešti, který je naší kulisou už řadu dní... Cesta pak byla zpestřena náhradní dopravou MHD, která nás přepravila přes děsivě vypadající Vltavu. Soumrak, voda, temná bouřící řeka...jeden by rozhodně neřekl, že se pohybuje v červnu uprostřed Prahy.
Obavy, zda voda nevnikne i do sklepních prostor oblíbeného divadla Ungelt, rozptýlila jeho tisková mluvčí, která nás ujistila, že u nich je vše v pořádku. A bylo.

Pokoušíme se tedy deštivý večer zpestřit divadelním představením.    
    Poslední romance nemá sice moc optimistický název, ale děj určitou naději skýtá. Byť komedie to zcela jistě není. 
Ovšem výkony herců jsou dokonalé a dvě hodiny v miniaturním prostředí Ungeltu, hluboko pod zemí, dají docela dobře zapomenout na deštivé peklo nad Prahou.  
 Hrají zde dámy Carmen Mayerová a Alena Vránová, kterým mužský protějšek vytváří pan Petr Kostka ( mimochodem, potkala jsem ho už před představením, optimismus z něj přímo sálá, v podstatě vyzařuje energii a dobrou náladu. A bylo to cítit i z jeviště).
Hra je plná zajímavých momentů, které by si člověk měl vzít k srdci a řídit se jimi, což se samozřejmě lehko řekne, hůře vykoná. Navíc zde poměrně zásadní roli hrají moje oblíbené životní atributy, jako jsou psi či opera:-).
Ve včerejším hereckém koncertu si prostě každý mohl najít svůj důležitý part. 

   Ke koloritu večera patří i nezbytné posezení ve zdejším klubu na židlích věnovaných českými osobnostmi a něčím dobrým na závěr (nebo i na začátek) kulturní akce. A pak už zase tasit deštníky a hurá zpátky do reality. 
    A ejhle, neprší. První zázrak po dlouhé době. Tramvaje nahrazující metro jezdí jedna za druhou, Vltava dál nestoupá, takže se trochu blýská na lepší časy. 
A lze vstřebat i hezké divadelní představení.
   Poslední romance byla příjemně osvěžující a v podstatě velmi nabíjející záležitost.
                                           

Vodní peklo

Historie se opakuje, povodně se bohužel opakují také. Stejnou tendenci k opakování má i lidská nepřipravenost a podceňování přírodního živlu, stejně jako nepochopitelná averze některých lidí k pomoci těm postiženým.  Je to takový můj vodní glosář, který se skládá v zajímavou mozaiku.  Jen asi musím psát se špunty v uších, na šumění (hučení až crčení) deště jsem už alergická. Ale rozhodně moje alergie nedosahuje úrovně lidí od vody. 

Jsem spíš pozorovatel a tak sleduji to vodní peklo, které udeřilo na Prahu - to mám z první ruky, ale i na další části Čech, jak mě informují sdělovací prostředky. Skláním se před hasiči, některé příběhy jejich odvahy jsou takřka dech beroucí.

   A žasnu nad pražským magistrátem, kde se intenzivně hádají o posty, a když přijde povodeň, tak draze zaplacené protipovodňové zábrany najednou nefungují. Respektive, nikdo nezareagoval včas (ten boj o politické výsluní je evidentně podstatnější), pak to vypadá, že s tím dosud nikdy nikdo nenacvičoval, neb mnozí evidentně vidí stavebnicovou zábranu prvně v životě, a neumí to. Staví se v okamžiku, kdy je po kolena vody, zavře se metro, ale cestujícím se už informace neposkytují….. a tak bych mohla pokračovat do nekonečna.  To je tedy  šlendrián, řeklo by se dřív. Dnes se to zaobalí do frází, aby to bylo politicky korektní. Ovšem šlendrián je to naprosto stejný……………

   Předpokládala jsem, že podobná situace se už opakovat nebude, jak je vidno, mýlila jsem se.  Ale některé to i potěšilo, vyslechla jsem si skupinku Moravanů, kteří, ač tady pracují, spokojeně konstatovali, že dobře tak těm Pražákům, ať je to pěkně propláchne. A svorně se rozčilovali, že se uvolní nějaké peníze na pomoc Pražákům, protože těm by tedy oni nedali nic.

Měla jsem nutkání se jich zeptat, proč tedy nepracují u nich na Moravě, ale byli v přesile a nehodlala jsem se ocitnout v rozbouřené Vltavě.

A tak se raději vrátím ke statečným hasičům, a nejen profesionálním, i těm dobrovolným, kteří pomáhají do absolutního vyčerpání.

Ono, když se to tak vezme, vzhledem k přístupu našich politiků, jsou těmi dobrovolnými i ti profesionálové, když jim pořád snižují platy. Kdyby hasiči pracovali do výše svého platu, je teď půlka národa utopená.

Zatímco vláda si spokojeně poletuje ve vrtulníku nad vyplavenou krajinou (od božího rána jsem ten záběr zhlédla už mnohokrát).

Pěkný nečas tu vládne.  

Snad jen děti, které nemusí do školy, se radují. My jsme kdysi dávno mívali uhelné prázdniny, oni dnes mají povodňové. Oboje nestojí za nic. Jenže, historie se prostě opakuje….

A pořád leje..........

Nedělní čtení

Dnes nečtu. Ovšem knihy i dneska hrají důležitou roli. Patří k úklidu po sobotním malování (to je také nápad, pustit se do malování v takovém počasí! Přínosnější by jistě bylo začít stavět archu a ne napjatě očekávat, zda vůbec přijde fáze vysycháníJ).

      Kdo kdy maloval menší byt, jistě ví, že tento způsob práce je zcela zvláštní disciplína, než když normálně místnost vystěhujete, vymalujete a nastěhujete.  To je ovšem naprosto bez dobrodružství, napětí a adrenalinu. J)

 Zatímco při této metodě nezbytného úklidu nikdy nevíte, jak to celé dopadne. Zejména, když se ještě pod nohama zdárně motá pes a venku lije jako by měla opravdu přijít potopa světa. Když pak nastane fáze úklidu, nejhorší je to právě s knihami. Najednou se do té knihovny nějak nemohou vejít, jakoby se během svého exilu v krabicích rozmnožily či co? J. Beru tedy každou do ruky, uvědomím si, co vlastně všechno máme doma a co by se třeba dobře vyjímalo v antikvariátu. Pečlivě zvažuji, která si zaslouží návrat do polic a která půjde do světa. Jinak bychom se za chvíli domů prostě nevešli. A inventura přináší nečekané ovoce. Vynořují se zapomenuté poklady, ale také zdvojené exempláře. I z toho důvodu budu mít minimálně další půlrok zákaz návštěvy knihkupectvíJ). 

Protože to potom vede k těmto neveselým koncům. Neumím totiž knihy vyhodit, i kdybych pod nimi měla zavelena zhynoutJ. Odnést je do modrého kontejneru prostě nedokážu. Proto selektuji velmi opatrně, i obdaruji velmi ráda, jen vyhodit neumím. Antikvariáty a školní knihovna snad budou mít také radost.A my doma zase o něco prostorněji. 

                                                            Hlavní pomocník

                                                            prší opravdu neustále

A už zase leje……………L

Život pod psa

Zaujalo mě, jak v zemi, kde psi patří k privilegovaným mazlíčkům, v mnoha rodinách se mají lépe než vlastní děti, o partnerech nemluvě, je označení všeho psího vnímáno s negativním podtextem. Stačí prosté konstatování o psím počasí a všem je jasné, že venku to moc vábně nevypadá. Pravda,psa by tam nevyhnal, ale to je asi výjimka potvrzující pravidlo. Na dotaz, jak se máte, většina národa odpovídá, že pod psa. A mnohá alotria se také dobře ukryjí pod všeříkajícím názvem psí kusy. Jste – li na někoho zlý, jste na něj prostě pes, a pokud jste nevelkého vzrůstu, můžete se dočkat hanlivé poznámky, že přes psa nevidíte na tramvaj. Nechutné jídlo by ani pes nežral a hádavý člověk na vás prostě štěká. Že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, je velmi často dováděno do deailních konců, protože bít chce hodně lidí.  Nu,jak vidno, čeština je jazyk bohatý a nápaditý, ale v tomto směru se zcela evidentně rozchází teroie s praxí. Jako zajímavý důkaz lze uvést letenský obchod pro psy. Ano, máme tady poměrně luxusní prodejnu pro pejsky a jejich páníčky. A že nejde o žádný second hand je jasné už na první pohled. Bezpečnostní rám, prodavač v obleku, tlumená hudba, ceny vysoké. A ty služby... No řekněte, kdo z vás to máJ.? Takže někdy je ten psí život rozhodně dost luxusní. Řekla bych, že minimálně na Letné se mají psi lépe než třeba…………nic či nikdo mě nenapadá, abych náhodou nepodráždila hada bosou nohou. Ale to už je zase jiný příběh.  Ten hadí…………

Tak vám přeji život pod letenského psaJ, i když je pořád počasí pod jakéhokoliv psaJ.  Alespoň že kočky se maj...J