Mezi židlí a klávesnicí

Čas od času se porucha na mém počítači vyskytne právě na trase mezi židlí a klávesnicí. A někdy trvá, než záhadu objevím. Taková IT blondýna. V poslední době se mi podobná závada vloudila i do mailové korespondence, tedy v místě, kde by ji jeden skoro nehledal. Nu, zjevně stárnu. Nejčastěji se mi podobná „nehoda“ přihodí, když nemám čas odepisovat na pracovní maily během dopoledne, přepošlu si je tedy na svou adresu, že odepíšu v klidu doma. Pak vesele napíšu sama sobě a druhý den v práci se divím, kolik že mám zase nových mailů.

Naposledy se mi to přihodilo při komunikaci s Xantypou, což je ještě větší záhada, neb jsem si ji ani nepřeposílala. Prostě jsem napsala sama sobě. Šlo o moji výhru nevýhru, která měla dorazit a místo ní přišla prázdná obálka.

 Je mi jasné, že výhru nárokovat nelze, přesto mi zvědavost nedala a slušně jsem se optala, cože to má znamenat? Pak jsem byla kapku udivená, že nikdo neodpovídá. A dnes jsem zjistila, že jsem se ptala sama sebe. Prostě ajťačka jak vyšitá.

Zeptala jsem se tedy v Xantypě znovu, odpověď přišla vzápětí a vše tedy vypadá, že zásilku vybrakovali na poště.  Smutný příběh.

Balíček prý dostanu znovu, pro jistotu doporučeně. Zatím se neraduji, co kdyby vše zase dopadlo jinak.

Ale je dobré se zeptat, líná huba holé neštěstí, je zlaté pravidlo. Ovšem nesmí se jeden ptát sám sebe. Mezi židlí a klávesnicí prostě musí sedět někdo, kdo umí. Nu, a to v poslední době nějak nejsem. Asi budu muset někam na školení.

                                                                      

Bestie uvnitř

Další pokus o severskou krimi. Tentokrát mě moc nebavila, ale poctivě jsem se snažila a knihu přečetla. Abych pravdu řekla, moc nechápu současný boom severských kriminálních příběhů. Jde o jakousi módu, která se šíří knižním světem. A na jednu dobrou knihu se nabalují desítky dalších. I když je asi dost dobře možné, že neumím ocenit kvalitu, neb na zadní straně obalu se píše, že jde o mezinárodní bestseller, který je nejen kriminální, ale i provokuje čtenáře a skrývá v sobě i vysokou literaturu. Mě tedy provokoval tím, že mě moc nebavil, špatně se mi četl. Ale přečetla jsem ho a možná, až se dojem usadí, získám jiný názor. Na (B)bestii uvnitř J.

                                             

MDŽ

Je nechvalně známé tím, že jej slavili hlavně muži, kteří se hromadně opíjeli, aby pak domů přinesli manželce nalomený karafiát a pořádnou opici. Tu svou! Historie je nechvalně známá zase tím, že se opakuje, tak jsem podobné schéma detekovala v několika rodinách i letos na Valentýna, byť ten se pořád statečně tváří jako romantický svátek.

Nu, my, co upřednostňujeme první květen (čímž zcela rozhodně nemyslím svátek práce), o té zimní valentýnské romantice víme své. A také víme, že řada dnešních mužů také vnímá Valentýna jako důvod pořádně si vyrazit a zapařit s kamarády. Jen domů nepřinesou karafiát, ale květinu značně luxusnější. Prostě MDŽ v novém hávu.

Ale i MDŽ může být romantické nebo jenom příjemné a milé. Já sama mám ten svátek docela ráda. Pravda, včera nám ho drobet zastínily hradní manévry, kdy se střídaly hlavy pomazané, ale to nic nemění na tom, že hezká květina a dobrá večeře udělají i z MDŽ pěkný svátek.  K tomu navíc lze potěšit i maminku, babičku či tetu, tedy nejen zamilované jako v únoru či matky, jako v květnu.

   Prostě všechny ženy, které si to zaslouží.

A že je nás hodně, co si to zasloužíme:-).

 Tak, byť s jednodenním zpožděním, přeji hezké em dé žet všem milým ženám (+ Gábinám, které slavily jmeniny:-) a mají tedy dva v jednom) a lobbuji za tento svátek. Každá příležitost, kdy může vzniknout hezký den, je přeci dobrá. Bez ohledu na zlomené karafiáty:-)

                      

P. S. Dostala jsem své oblíbené bramboříky.
 A krásnou růži od gentlemanského studenta. Hezký den to byl.

                                         

Pohádka aneb bylo nebylo..........

...........za devatero korupčníky a devatero podvodníky leželo království santa klause.  Kolem jeho kolébky stálo mnoho kmotrů a každý mu vložil mnohé do vínku....Jen ta hodná sudička cestou někde zabloudila.

  Lidé tu ale žili čím dál víc udiveně.  Kouzla se děla přímo před jejich očima. Mizely dobré mravy, slušnost a dobrá nálada, které odešly daleko do země krále Miroslava.

 Zpívalo se, ale člověk musel pozvolna, pomalu, rozhodně ne klusem, to se vrchnosti nelíbilo. Čarovalo se i za bílého dne, někteří dřeli jako koně a pak si vyčarovali dobré živobytí. 

Práce se stala obyčejnou věcí, jen pro hlupáky, kteří si naivně mysleli, že tak se vydělává na chléb. Ti ovšem byli jen pro smích, ale každé království má své šašky. 

Aby poddaní příliš nerušili ty, co vládnou, občas jim k tomu okoralému chlebu přibyly i nějaké předpřipravené hry. Třeba taková lidová zábava, vyberte si našeho nového krále. Ale jen toho, jehož schovku jsme vám prozradili.

A tak se zrodilo zemanství. Aby si všichni přišli na své, protože vládnout se musí. Kde by se jinde ti hlupáčci z podhradí naučili kultivovanému chování než z hradu?

A tak se santovo království kouzlem změnilo v zemanství. A pohádka pokračuje.

Nebo že by to byl horor? Nějak se mi ty literární žánry pletou:-)


                                          

Mluv, mluv, zajímáš mě...........

Už mám dost odžito, abych věděla, že v lidových moudrech se skrývá pravda.  Abychom dávno známé věci nemuseli složitě znovu objevovat. Nevztekat se, neplácat hlouposti, neplýtvat časem. Jsou dokonce i takové, které už vnímám jako zažité, nebo přesněji, snažím se podle nich existovat. 

Je mi jasné, že plno věcí člověk může prošvihnout naprosto zbytečně a tak se snažím. Životní zkušenost mi radí, že opakování si můžeme dovolit jen ve škole.

   Už bych mohla teoreticky sepisovat, co všechno člověk má a co by neměl zmeškat.  Asi by nešlo o bestseller, neb bych nenapsala nic objevného, nic, co by každý z nás nevěděl. Přesto, i když člověk ví, často nekoná.  Protože co neřekneš, nedopovíš.

A tolik věcí zůstává nedořečených, tolik jsme neřekli, mnohdy i z důvodů naprosto malicherných. Prostě jsme nestačili dopovídat. A to i přesto, že to dobře vím.  
Jako by člověk myslel, že jemu se léty ověřené pravdy vyhnou. Nevyhnou. 
A mrzí o to víc, že víte, že jste to prošvihli nezvratně. A mnohdy vlastní vinou. Navíc možnost nápravy v budoucím životě je velmi nejistá. Ale jeden prostě doufat musí…:-)

Tak se snažím říkat vše, co cítím a o čem si podvědomě myslím, že by počkalo na později. Nepočkalo. Prostě, carpe diem.

Zejména s bližními svými……….

Škola hrou

Aby se děti nenudily a všechno je bavilo, což je trend současnosti, oživuji občas výuku nějakým kvízem. Kdysi jsem je i kreativně vymýšlela, dnes už používám ty předpřipravené. Naši odborníci jistě vědí lépe než my, co děti zaujme a baví. Do občanky jsem tedy vybrala kvíz o Praze. Pražské děti hlavní město všeobecně moc neznají, tak si formou školy hrou Prahu procvičíme!.

Otázka zněla: Kde máme v Praze  dostihové závodiště?

Odpověď: V Pardubicích.

   

  Žádné zaváhání, žádná odezva z lavic, že tudy cesta nevede.... 

A pak že, Praga caput regni. 

 Prostě škola hrou...:-)

Nerozumím

Nerozumím v naší zemi mnoha věcem. V poslední době mému nechápání vévodí systém věznění našich poslanců. Nemám nastudovaný trestní zákoník, ale docela by mě zajímalo, zda když mě zabásnou, zda mi také půjde plat? Je mi jasné, že ne,neb u nás se přísně dbá na pořekadlo,  co je dovoleno Jovovi, zcela jistě není volovi.

 V podstatě by se totiž tak dalo dobře ušetřit,takový další pilíř úspěšné důchodové (a nejen důchodové) reformy.  Sedíš ve vězení, ušetříš za bydlení a stravu, asi i za lékařské ošetření, a ještě ti jde plat. Ideální systém. Kam se hrabou utopičtí socialisté. 
Všimla jsem si, že zatímco dřív bývalo vězení přeci jenom jakési stigma, dnešní sebevědomí poslanci, když tedy nevezmou nohy na ramena, nastupují do vězení jako do hotelu. S kufírkem, nadutou sebejistotou a představou,jak budou za katrem dál vykonávat svou práci. Samozřejmě, za plný plat. 
Tak tomu tedy fakt nerozumím. Zřejmě nebudu jediná, ale to naše zákonodárce zcela jistě nezajímá. Známe je, ne!