Psáno pro časopis Rodina a škola
Ve veřejném prostoru se velmi často mluví o českém školství.
Většinou v souvislosti s nějakou reformou, skandálem či nějakým
„objevným“ zjištěním ohledně nedostatku financí. Často také bývají na tapetě
osmiletá gymnázia, kterým čas od času nějaký z mocných hrozí
zrušením. Ještě sice k ničemu
takovému hromadně nedošlo, ale mluví se o tom poměrně často. Mnozí političtí
rétoři svoji myšlenku často okoření oblíbenou frází boje proti elitářství, a na
to mnozí lidé slyší. Pak se kdekdo diví, že některé školy berou doslova kde
koho, protože jakmile by získali punc elitářů, nemají v proletářském
prostředí dnešní naoko pokrokové doby moc existenčních šancí. Slovo elita
získalo
u nás už trvale poměrně negativní nádech.
Kdyby se ale někdo chtěl zamyslet nad tím, kam tito odpůrci
osmiletých gymnázií či jiných forem „elitního“ vzdělávání posílají studovat své
vlastní potomky, asi by se docela divil. Prvně jsem si tohoto jevu všimla u paní Buzkové. Svého času ministryně
školství ostře vystupovala proti osmiletým gymnáziím. Šlo tehdy o tak masivní
atak, že to určitou chvíli doopravdy vypadalo na vymazání této formy vzdělávání
ze systému. Podstatou celé akce byla
vehementně hlásaná myšlenka, že je třeba podporovat klasické české vzdělávání,
tedy základní školství a na ně navazující české středoškolské čtyřleté období. Jistě hezká premisa, která mohla být mnoha
jejím podporovatelům sympatická. Ovšem….
Jako„potvrzení“
jejích slov poté prosákla na veřejnost informace, že dcera paní ministryně
studuje na francouzském lyceu!!
Důvěra paní
ministryně v české školství byla tehdy mediálně propíraná, to ano, leč nic
to na dané věci nezměnilo.
Možná by se podobné
situace hodily jako příklad pro vysvětlení rčení, že někdo káže vodu a pije víno.
Onehdy jsem ho ve svém výkladu náhodně použila a řada dětí mu nerozuměla. Tudíž
třeba verbální podpora klasického českého školství formou likvidace osmiletých gymnázií
versus reálná důvěra ve francouzský model vzdělávání by třeba velmi dobře mohla
posloužit jako jeden z názorných příkladů pro vysvětlení daného pořekadla.
Když jsem o celém problému začala víc přemýšlet, vyskakovalo
podobných příkladů mnohem víc.
A nemusela jsem ani do historie jako v případě paní
Buzkové. Naše dynamická současnost nabízí podobných názorových veletočů
přehršel.
Není nutné nikterak složitě pátrat, jde o věci veřejně
známé, které ale zanechávají naši veřejnost dokonale lhostejnou. Nechci
samozřejmě nikterak zpochybňovat právo každého jedince na výběr vzdělávacího
ústavu pro svoje děti. Ale soulad toho, co hlásám a co žiji, to rozhodně
nenabízí. Pan prezident třeba často a rád hovoří o nevhodném elitářství, a jak
je třeba podpořit neplacené školství, nejlépe dostupné všem. Svoji dceru by ale
asi českému školství, které je dostupné všem a není tedy ani náznakem elitářské,
nesvěřil. Anglické školy, kde jeho dcera studuje, mají v tomto směru
naprosto jasně definovatelnou pověst.
Ostatně ani náš současný premiér se nezhlédl v českém
vzdělávacím systému. Jeho potomci získávají vědomosti ve Španělsku.
„A to nějak vadí?“ podivil by se jistě každý z nich
okázale. „A není to snad nějaká kampaň?“
Musela bych si připravit složité argumenty, pokud by to měla
být kampaň, o které chceme diskutovat. Ty
ale nechci hledat a už vůbec ne široce rozepisovat. Jde totiž hlavně o pocit.
Když českému školství nedůvěřují ti na nejvyšších místech, což prakticky projevují
výběrem školy pro své vlastní děti, těžko jim poté věřit často hlásané
předvolební heslo o tom, že školství je jejich priorita. Jenže jak poznat, proč
to vlastně dělají a co svým výběrem sledují?
Je to jejich osobní věc, nemůže jim přeci někdo diktovat,
kde budou jejich děti studovat. Ale vypovídá to o jejich přístupu k věcem
veřejným. Nebo to alespoň krásně ilustruje výše zmiňované, jak někdo káže vodu
a pije víno. Myslím, že i studenti na takovém příkladu význam rčení snadno
pochopí.
Zjistit, jak je to se vztahem celebrit ke školství jako
takovému nedá většinou moc práce. Stačí se pozorně zaposlouchat do rozhovorů či
projevů. Zarazí vás, jak mnoho veřejně známých lidí vyhledává privátní či
zahraniční školy. Je snad něco špatného na českých školách? Nu, spíš je něco
shnilého ve státě českém. Proč by se mělo veřejně hlásat, že i tady chceme a
máme exkluzivní školy, když je mnohem líbivější bojovat proti tzv. elitářství?
Chcete snad podporovat nějaké výlučné nadstandardní vzdělávání?
A ještě jeden úhel
pohledu. Prestižní vzdělávání může být někdy žádoucí, avšak je třeba si dávat
pozor, aby se o něm moc nemluvilo. Je totiž zřejmé, že takové školy nejsou pro
každého, hlavně kvůli finanční nedostupnosti. Což je jistě hlavní důvod, proč
se o tom nemluví. Rozhodně ne před volbami. Ale ani jindy se to moc nehodí do
politického portfolia. Přitom by to nemusela být vůbec otázka k zamyšlení,
kdyby ji neprovázela ona kulisa navenek hlásaného nesouladu s výběrovými
formami studia. Osmiletých gymnázií je v systému asi hodně, ale
vykrystalizovala by jejich vlastní pověst, buď úspěšná, nebo ta z opačného
spektra. Hromadná likvidace pod heslem
jakési falešné rovnosti je v takovéto atmosféře totiž hodně těžko
uvěřitelná. Paradoxní je, že politické
body se za ní sbírají už léta. Že osmiletá gymnázia stále přežívají je vlastně
zázrak. Podmíněný možná i tím, že elitní vzdělávání většinou neuvádějí jako
svou prioritu. To se u nás nenosí
Žádné komentáře:
Okomentovat