Kastrace

 Kastrace je mezi pejskaři dost frekventované téma. Zda ano či ne, co to s pejskem udělá, kdy k tomu přistoupit... 

Prostě živá problematika.

Toriho nic takového nepotkalo ani nečeká, ale i tak mě kastrace zaujala. Zejména tím, jak se propsala do naší řeči a proč tomu tak vlastně je? 

Co tím chtěl básník říci? 

Tak básník asi ne, ale třeba naši předkové, po nichž tu terminologii přejímáme. Jak ( a proč) to proniklo do hovorové češtiny a běžné konverzace. 

Termínem vůl se chlapci titulují od nepaměti. Vykastrovaný býk se tedy dostal do běžné komunikace, aniž se nad tím kdo zamyslel. Nadávka typu vůl je běžná, ani ji jako nadávku neberou, spíš jako oslovení. Říct ale někomu ty vykastrovaný býku - nebo bejku, to má hned jiný grády. 

A přitom je to totéž.

U nás ve středních Čechách se lidem trochu při těle říkalo, že jsou to pěkní kapouni, jako tlouštíci. 

A ono to byli vlastně vykastrovaní kohouti. Vykastrovaný kohout je kapoun. A že jich u nás je, už podle příjmení. Kapounů je v ČR poměrně hodně. 

Stejné je to s mackem. Když je někdo macek, je ho pořádný kus. A nebo je to miláček, to když je to macík. A v reálu je to vykastrovaný kocour.

Hodně je i hňupů, přičemž sotva kdo, jako hňup označený, ví, že hňup je vykastrovaný kozel. Hňup se, na rozdíl třeba od zmíněného kapouna, macka či třeba valacha, tedy vykastrovaného koně, se nepropsal do ve větší míře příjmení, znám hňupy podle chování, neznám Hňupa podle jména.   Pár jich prý je, ale Macků i Valachů je výrazně více

V oslovení rezonuje i kanec a vepř, je dost rozdíl, když o někom řeknete, že : to je kanec, a to je vepř. Lze užít i neutrální prase, což třeba u drůbeže moc nefunguje. 

V ženské obdobě to tak pestré není, mezi lidi pronikla nejvíc svině, slepice či kráva, vždy v hanlivé podobě, tam to nijak s kastrací nesouvisí. Ostatně ani kachna či husa nezní nijak vlídně, byť to se tolik neužívá.  A třeba italská dívka se za oslovení huso nijak nestydí, v Itálii jsou husy vnímané jako chytrá zvířata. Ne tak u nás, takže být husa není známkou popularity. 

Nejvíc zajímavé, a vlastně i docela brutální, mi přišlo označení kastrovaného kačera. Je to ententýk.

Tím pádem dětské říkadlo, ententýky, dva špalíky, získává úplně jiný význam.... 

Lze pak snadněji pochopit, proč ten čert vyletěl z eletriky, protože pokud toto byl způsob kastrace...

Kastráty ale máme i v lidské společnosti. Někdy je to společenská nutnost, to v případně vražedných násilníků. Třeba takových, jako byl Spartakiádní vrah. 

Někde je to zdravotní záležitost, ale bývala to i umělecká nutnost. 

To když zpěváci proto, aby jim zůstal zachován vysoký hlas i v dospělosti, podstoupili -většinou prý málokdy  dobrovolně, spíš na nátlak rodičů - proces kastrace ještě před pubertou. 

Ve starověku pak bylo plnou eunuchů, kteří sloužili v harému, v orchestru či jako strážci významných žen.

Jednu historickou kastraci máme i v české historii, to když byl vykastrován kníže Jaromír, podle mé největší smolař mezi Přemyslovci.  Ostatně, v knize Nic nového pod sluncem má celou dramatickou kapitolu. 

Člověk byl neřekl, jak dlouhé zamyšlení může vzejít z obyčejného rozhovoru při venčení, zda kastrace či ne.  

Pak šle kolem nás takový elegantní fešák, že se rázem hovor stočil jinam....)