Zahrádky

 Jestli v Praze něco roste jako houby po dešti, tak jsou to restaurační zahrádky, které rázně expandují do veřejného prostoru. Některé chodníky úplně ztratily svou původní funkci, protože se na nich zabydlela nějaká restaurační zahrádka.

Jsou velmi oblíbené, kde jinde se v červnu sejít na kus řeči, kávu či něco ostřejšího než právě na zahrádce. Některé městské části jdou dokonce tak daleko, že proměnily v zahrádky celé části ulice.

Tam byl sice primární cíl vyštvat automobily do jiné pražské části, ale ve finále vyhrála zahrádka, která se mohla roztáhnout nejen přes chodník, ale rovnou přes celou silnici.

 Je to prostě oblíbený pražský zvyk, posedět někde na zahrádce. V červnu je to obzvlášť příjemné. Pravda, bydlet někde nad zahrádkou, asi bych mluvila jinak.

Na zahrádce se mluví, křičí, někdy i zpívá. Kouří se tam, hraje hudba… Určitě tedy není nic příjemného bydlet nad zahrádkou. Nad tím se asi většina návštěvníků zahrádek ale nikterak nepozastavuje. Ani já nebudu, neboť to je téma na kritickou sondu do pražských zvyklostí či rovnou na stížnost někam na Magistrát, a já píšu červnový úvodník.

Píšu ho na jedné vlídné zahrádce, která není směrem do chodníku, ale je zanořená do vnitrobloku.

Zahrádky jsou prostě opravdu všude.

Ten výraz zní mile, skoro domácky, jako by šlo o pár květináčů a dvě židličky pod oknem. Ve skutečnosti jde o disciplinovaný, každoročně opakovaný, lehce agresivní, proces, při kterém se kavárenský život přenese ven.

Praha se prostě v červnu mění v město k pouličnímu posezení.

A tak se proplétáme mezi stolky, opatrně, s úsměvem, abychom nenarušili červnovou idylu.

  Možná je to jen drobná změna perspektivy.

V červnu už na všechno hledíme s letním nadhledem. Nejde o omezení, ale naopak,

o klasickou červnovou atmosféru.

Možná jsme si všichni zvykli, že červnové město je prostor, kde se sedí venku a všude, kde se dá.

 A ideálně na zahrádce. Přeji vám tedy příjemné červnové zahradničení v pražských ulicích.