Fotbal

 

Fotbal má v sobě ten potenciál zblbnout národ. Totálně zblbnout.

Navzdory tomu, že nejsem vůbec fanoušek, toto připouštím.

  Ostatně, už nedávno jsem se zamýšlela nad pro mě prapodivným jevem, kterým je ochota vstávat v noci a koukat na fotbal a pak ještě celý den obhajovat výkon mužstva, které na hřišti působilo, jako by si spletlo mistrovství světa s all-inclusive dovolenou.

Dobrovolně sledují fotbal, na který se v našem pojetí vůbec nedá koukat.

 Řekla bych, že toto je  taková privátní neodborná sociologická studie, o vlivu fotbalu na mladou generaci. 

Je to fenomén, který mě fascinuje a chtěla bych mu porozumět, ale moc mi to nejde. 

Všichni ti naši rádoby reprezentanti a jejich vliv na děti. Mohla by to být řada vzorů, idolů. Navzdory jejích bídným výkonům jim ti kluci nadšeně fandí....

  A tak jsem na to také koukla. Abych si potvrdila to, o čem jsem četla. Že je to spíš ostuda, že tam vůbec jsou. Rozdíl není jedné, ale několika tříd.

Nejvíc ale nevadí ta fotbalová nekvalita. Tu lze při dobré vůli i odpustit. Nejvíc trapný je ten do očí bijící nezájem, neochota něco udělat navíc, běhat naplno, nějak pobavit, vydat ze sebe vše....

Prostě, jak psal jeden diskutující na sportovním fóru, je to pro ně dovolená... 

A k tomu ještě chybějící sebereflexe, arogance.

Docela mě dostal nějaký rozhovor, kde se někdo z nich brání slovy, zkuste si přeběhnout dvakrát ten trávník, víte, jak je to náročné? 

No, to asi náročné je, o tom patrně nikdo nepochybuje. Však také za to berou pěkné peníze, je to jejich práce. 

Napadlo mě, kdyby takhle uvažoval třeba doktor, víte vy, jak je to náročné, operovat? 

To jistě. A také bychom si mohli zkusit opravovat dálnici ve třicetistupňovém vedru, řídit tramvaj nebo učit puberťáky v pátek šestou hodinu.

Každá práce je náročná.

Rozdíl je v tom, že většina lidí nemá možnost po nepovedeném výkonu odjet domů ve sporťáku za několik milionů

Pravda, oni jsou hodně na očích, běhat v takové nadmořské výšce není jen tak, ale jiné týmy běhají jako draci, kupříkladu. 

Ale mě spíš zajímá, kam zmizela ta snaha a urputnost.

 Z Letné jsem zvyklá na nagelované primadony, kteří se tváří - a někdy i chovají - jako by byli něco víc...A pak přijde konfrontace a skutek utek. 

Často tak vidíme spíš dokonale upravené celebrity s účesem za půl výplaty běžného smrtelníka a s výrazem člověka, kterému svět dluží omluvu za to, že musí běhat, než nadšené a zapálené sportovce.

Mají všechno a nic moc zpět nedávají. 

Tak to na mě působí, fotbalový odborník by mi to třeba vyvrátil. 

Já jen glosuji z pohledu člověka, který sleduje ty malé kluky, kteří je doslova žerou, jsou ochotní pro ně vstávat a jsou to pro ně polobozi. Kterým ale oni žádný příklad nedávají. Navíc, ve veřejném prostoru se o fotbalistech většinu dočtu v souvislosti s nějakým skandálem, s jejich vulgaritou, agresí, alkoholovými excesy....  

    Sama jsem kdysi pracovala ve škole, kde bylo mnoho sportovců.

S fotbalisty to tedy byla bída, jezdili sice do školy nejnovější audinou nebo mercedesem, ale výuka byla dost tristní. Lepší to bylo třeba s tenisty či lyžaři, tam byla i intelektuální odezva, u fotbalistů jsem ji většinou nenacházela. Už byli nastaveni na to, že budou brát prachy, 

o jakých se mi ani nesní (cituji jeden dialog s chlapcem, který sice chodil na školu, která končí státní maturitní zkouškou, ale bez pravopisné chyby se sotva tak podepsal.) 

Pravopis? Literatura? Zeměpis? To jsou přece problémy lidí bez sponzora….

  Je to takový kruhu, možná i začarovaný. On se nesnaží ani v té škole, nesnaží se ani na hřišti, jen berou ty peníze. Protože ty ve fotbale asi jsou...

A tak si říkám, kde jsou ti inspirativní hrdinové pro ty malé kluky? Jako byl kdysi Panenka 

a jeho gól v Bělehradě, jako byl Ivo Viktor či František Plánička? 

I ta devadesátková generace v sobě měla nějakou dravost, snahu překonat sám sebe. 

To tam dneska není.

Proč to je to asi nedokážu odpovědět. Jen se domnívám, že je to cesta bez překážek, hned umělé postavení hvězdy, bezmezná glorifikace, velké peníze bez velké snahy....

Z talentovaného dorostence se u nás patrně velmi často stane hvězda dřív, než se naučí správně napsat vlastní příjmení. Peníze přijdou rychle. Obdiv přijde rychle. Reklamní smlouvy přijdou rychle.

Jen ta pokora někde cestou zmizí..

Ale jak říkám, je to amatérská sociologická studie.

Jen je mi trochu líto těch zapálených malých kluků, co jsou ochotni jim držet palce i ve čtyři hodiny v noci, protože jim pořád věří...