Ležáky

 Ležáky byly zničeny přesně dva týdny po Lidicích.

 Kompletně. 

Ukazatel u Lidic ukazuje vzdálenost mezi oběma místy. Fotila jsem to při odjezdu 

z lidického památníku. 

Ležáky jsme letos nenavštívili, Lidice ale ano. 

Byla jsem tam s pejskem, který je hodný, tichý, klidný. Zvyklý chodit se mnou všude a být potichu. 

A on byl v Lidicích neklidný. Ne, že by zlobil, jen pořád tahal a chtěl pryč. 

Zastavila jsem se u dětí. To sousoší v reálu je strašně silné, svírá se vám srdce a slzy tečou samovolně. 

Navíc to bylo po brzy po pietní akci, u těch zavražděných dětí bylo kromě květin i plno plyšáků.

A tady ten jinak tichý pejsek začal kňučet. On prostě taky brečel. Cítil to. To utrpení a ta hrůza tam pořád je. Brečel a chtěl pryč. ..

  V Ležákách to musí být také, stejně silné, ale tam jsme zatím nebyli. Nicméně, dneska je připomenout chci. 

V Lidicích se také některé ležácké příběhy objevily na obrazech, které jsou tam vystaveny. 

Když pak, totálně zdeptaní, odjíždíte od památníku, vidíte již zmiňovaný ukazatel. 

Je to i v Ležákách stejně čirá hrůza jako v Lidicích. 

  Je to už dávno, jeden dlouhý lidský život, přitom je to pořád hmatatelné. A když si uvědomím, že některé názory se vracejí do veřejného prostoru, je mi z toho nevolno. 

   Stejně šílené je  představit si ty červnové  dny v roce 42. Čím jsem starší, tím živěji si to představuji a tím větší je ta emoce.

 Z obrázků o ležáckých obětech na mě vždycky šokujícím způsobem zabírá ten obrázek, kde na mě kouká Mrkvička Jaromír či Sýkora Pavel. Je to ten poslední obrázek, stažený z VHÚ. Ta dvě miminka.... Vždycky si jich všimnu jako první...

Nedá se nebrečet... 

Jaromír v té čepičce. Pak malinkatý Pavel a jeho dva o kousek starší sourozenci...