Trable s páteří

 Jezevčíci na to trpí, to je všeobecně známo, bohužel. Dlouhé tělo s sebou prostě nese větší riziko meziobratlových problémů. Tobiáše to potkalo už jednou, loni v létě. 

A sotva se rok s rokem sešel, je to tady znova. Jde, jde, kvíkne a nejde. 

A pak se jen plouží. 

Chvíli přemýšlím, jestli to třeba rozchodí, ale vzápětí už míříme k veterináři. Nechtěla bych, aby ochrnul. 

U pana doktora se tak bolestně krčí, že se začnu obávat nejhoršího. Ale naštěstí se černé vize nenaplňují.

Dostane injekci a léky a nesu ho domů. 

Na rozdíl od loňska to není tak rychlé, trvá to celé dva dny, než začne zase být veselý a hravý. Začne lumpačit. Vrátila se mu chuť k jídlu. 

Před schody ale spořádaně čeká, nechá se vynést. Jako by věděl, že ani pět schodů nesmí, jak řekl pan doktor. 

Paní chovatelka z rodné stanice nám přes sociální sítě sice drží palce, ale zároveň vzkazuje, že má zhubnout!!

No, to se lehko řekne. Dietu držíme už dlouho. Oba!! A oba spíš přibíráme, navzdory denní pravidelné dávce chůze. A na hladovku to nevidím, tu fakt nedáme. Dietní granule zjevně nestačí. 

Tak snad to nějak vymyslíme, to hubnutí. Abychom zase nemuseli k veterináři. A to i přes to, že veterinární péče je mnohem vlídnější ke svým pacientům, než ta lidská. Asi ne všude, je to jen moje zkušenost, že u lékaře většinou narazím na takovou směs nezájmu, neochoty či nevlídnosti. O nějakém naslouchání, neřku-li empatii, ani nemluvím. V tom jsou na tom zvířecí pacienti výrazně lépe. 

Vím, že je to o penězích, už několikrát mi bylo vysvětleno, že je to tím, že u veterináře platím cash a každé jeho slovo vyvažuji poměrně slušnou finanční částkou. Ale stejně si myslím, že by se někteří lidští mudrové mohli u nich učit. Ani jejich práce přeci není zadarmo a trocha té empatie snad nikoho v bílém plášti nezabije:-)?

I když úplně nejlepší je asi se jim vyhnout úplně:-). Všem, bez ohledu na specializaci, zda lidskou či zvířecí:-)