Den dětí vnímám jako hezký svátek. Zmrzlina, zážitek, společný čas. Ladění na prázdniny, protože za měsíc už bude letošní školní rok minulostí.
O Dni dětí se ale mluví už od roku 1925, kdy v USA, v San Franciscu, proběhl festival Dračích lodí. Mezi hosty byly stovky sirotků, které pozval čínský honorární konzul, který tak chtěl poukázat na nutnost péče o opuštěné děti.
Další krok byl učiněn po válce, reflektoval tehdy tragické události v Lidicích a Ouradouru. - zde doporučuji film Stará puška.
Den pro ochranu dětí pak vyhlásila Mezinárodní federace žen v roce 1949.
Slaví se různě, někde i pod jiným názvem. U nás je to právě prvního června. A většinou jde o nějaké sportovní hrátky, soutěže, bazén či cukrárnu.
Někdy ale beru děti na hřbitov. Ďáblický hřbitov totiž skrývá smutný a v široké veřejnosti zapomenutý. dětský hřbitov. Někdy si myslím, že je cíleně zapomínaný, takové bolestivé věci nějak chceme z kolektivního povědomí vypudit.
Aby se to nepovedlo, beru tam děti. Aby věděly.
A do cukrárny jdeme až ex post.
A na nedělní čtení určitě doporučuji U severní zdi.
Faktem ovšem je, že až zhlédnete Starou pušku a přečtete U severní zdi, veselo vám nebude.
Ale takoví jsme byli...
A myslím, že i jsme, jen o tom nechceme vědět....
Žádné komentáře:
Okomentovat