Mají jinou řeč, jiné vnímání světa a i když překvapená jsem neustále - naposledy třeba při pokusu přiblížit jim devadesátá léta, kdy jsem se jen tak mezi řečí zeptala na pojem bílý kůň.
Nic.
A naprosto jistě lze předpokládat, že když o tom píši, dostalo se mi prapodivné odpovědi.
Asi jde o majitele stájí, případně o trenéra úspěšných koní, jsem se dozvěděla od těch, co se slitovali a zkusili něco vymyslit a odpovědět.
Nu, mají dneska trojské koně, tak o těch bílých už nic neví, což se na jednu stranu vlastně může jevit jako dobrá zpráva:-).
Občas mě uzemní odpovědí, že to nemohou vědět, protože to nezažili.
Když se následně zeptám, zda se domnívají, že já zažila kupříkladu třicetiletou válku, když o ní učím, rozpačitě mlčí. Asi si myslí, že ano, ale něco jim brání říci to nahlas. Patrně nevědí co, ale tuší, že bych to úplně slyšet nechtěla, tak raději mlčí. Ale zjevně jsou přesvědčeni, že když to učím, tak jsem to zažila, jedno, zda třicetiletou válku nebo osobní setkání s Janem Žižkou. Jak jinak bych o tom mohla vykládat, že?
Ostatně, devadesátá léta jsou pro ně vlastně stejně vzdálená jako ona třicetiletá válka, tak se nemám co divit.
Tak se nedivím ani nepodivuji, rozhodně ne nahlas. Zejména proto, že dětem to vždycky odpouštím.
Ale ona je podobná neznalost historie i u dospělých. Ne snad, že by většinově nerozuměli pojmu třeba o převlékání kabátů. Ostatně, mnozí podobnou aktivitu během dospělého života aktivně provozují.
Ale narážím na fatální neznalosti z nedávné historie, až mě to překvapuje.
A tady se podivuji, klidně i nahlas. Ale to je ovšem to jediné, co s tím lze dělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat