Mnichovská dohoda

Měli jsme se bránit nebo ne? Případně šlo o zradu nebo politickou nutnost?  

Stěžejní dotazy v měsíci září čili jak to máte se vztahem k Mnichovské dohodě, nabízí se tato otázka při příležitosti 85. výročí podpisu této smlouvy.  

Výše zmíněné konfrontační otázky padají v debatách často, jde ovšem o poměrně úzkou skupinu diskutujících. Protože podle všemožných statistik většina lidí o Mnichově nic neví a v podstatě je jí to fuk.

Jeden aktivní pamětník mi vysvětloval, že je za tím absence vlastní zkušenosti. Ti, co žádný dějinný zlomový okamžik nezažili, nemohou si nic zapamatovat. Na vnímání minulosti nemají kapacitu, protože se zaobírají pouze tím, co žijí nyní.

 S tím tak úplně nesouhlasím, myslím, že nějaký zlomový okamžik vnímá každá generace a nemusí jít přitom přímo o anexi či okupaci. Někteří se proto v tomto směru vymezují vůči škole, protože kde jinde se mají lidé naučit vztahu k minulosti než ve školních lavicích? Nechci tady vést polemiku o tom, jak moc se moderní dějiny ve škole učí či neučí, ale jestli je škola skutečný viník opravdu nevím. Mnichov ( a nejen on) je často lhostejný i těm, co se o něm učí. Mají jiné priority.

  Potíž je zřejmě někde úplně jinde. Informacemi totiž současnost nešetří, kdo chce, může si najít veškeré detaily, takže ten nezájem je patrně v nějakém všeobecném nastavení.

 Kdysi bylo všeobecné vzdělání a rozhled akceptováno, patřilo tak nějak k bontonu. Dneska je termín všeobecný rozhled vnímám jako historismus a zastaralý přístup ke všemu. Není to in.

Neznalost je vydávána za výchozí bod umění všechno si vyhledat. Přitom nemusí jít ani zdaleka jen o historická fakta. Vyhledává se úplně všechno, bez googlení se vlastně neobejde (takřka) žádná současná aktivita.

 Historické debaty jsou tedy jen špičkou ledovce. Navíc, nejsou existenčně nutné, takže se jim procentuálně věnuje opravdu jen určitá minorita.

  Někteří se sice nad statistikami pohoršují, že to není normální, aby nikdo nic nevěděl, ale to je asi tak všechno, co s tím lze udělat.

 Vlastně je to asi dobře, že tomu tak je. Ne, že bych jásala nad všeobecnou nevzdělaností, ale asi to nebude nic nového pod sluncem.

 Přitom historické zkušenosti mohou být přínosem. Hlavně v okamžicích, kdy se ocitáte na nějakém rozcestí či v určité krizové situaci. Je lepší se bránit nebo utéct?

To může být zásadní i pro současnost, čímž se snadno vyvrátí premisa, že minulost je pryč a nemá cenu se jí zabývat.

Většina lidí to ale tak necítí. A to ani během září, kdy si vlastně celý měsíc připomínáme stěžejní události, které vedly k dohodě, o které dosud nemáme jasno, zda šlo o diktát, zradu či politickou prozíravost.

Řekla bych, že by nebylo od věci vytvořit na dané téma nějakou událost na sociálních sítích, protože hlavně tam se všechno řeší.

Jen se současně trochu bojím, že se tím spustí snůška agrese a nenávisti, navíc plná pravopisných chyb. 

Jak znám debaty na sociálních sítích, o diskusi to většinou moc není. Navíc málokdo opouští svou bublinu, tudíž by si případní debatéři patrně jen potvrzovali vlastní úhel pohledu. Ale zase by se otázka Mnichova dostala do širšího povědomí, což by asi v čase půlkulatého výročí byl hezký úspěch.

 Takže začínáme, měli jsme se bránit nebo ne? A má to dávné rozhodnutí pořád ještě nějaký dopad na naši současnost?