Chodíte včas?

 Přesnost je výsadou králů, tvrdí dávné úsloví.

 Líbí se mi. 

Nicméně, králů je pomálu, proto se na přesnost obecně asi moc nehledí. Své by mohli vyprávět cestující železnicí, je už skoro tradicí, že vlak neodjede nebo nepřijede v určeném čase. 

Ale určitě nejde jen o dráhy. S nějakou minutou sem či tam si většina lidí hlavu neláme. Navíc, v naší virtuální době, kdy stačí zavolat nebo napsat, že nestíhám / nejlepší je to tak deset minut před začátkem, kdy ten druhý už mnohdy stepuje na místě schůzky/ je to často lidem jedno. Prostě nestíhají.

 Nebo nepřijdou. 

Někteří mají nedochvilnost v krvi, prostě nepřijdou včas, ani kdyby se rozkrájeli. Vrozená dispozice. 

Jiní jsou zase úzkostliví a bojácní, chodí radši o půl hodiny dříve. Pak někteří se snaží přijít včas, mnozí to ale mají jinak. Nestíhají.

 Snažím se chodit na čas. Tedy nikoli s předstihem, ale ani pozdě. Když jedu vlakem, přicházím tak, abych nastoupila a vlak se rozjel. Podle jízdního řádu. Ten ale často nefunguje, takže si na nádraží trénuji vlídnost a empatii. Pokud se totiž odjezd posouvá přes čas, kdy měl odjet, ztrácím trpělivost a vlídnost. A nejen na železnici. 

Všude. 

Chodím na čas. Když přijdu dřív, trpělivě čekám. Ale v okamžiku, kdy se zlomí hodina, kdy mám být na řadě, trpělivost vyšumí. Dost rychle, tedy.

Třeba u lékaře. Mého.  Musím mít vstupní prohlídku. Nechtěla jsem, ale musím. Poctivě jsem se objednala. Přišla včas. Jenže v okamžiku, kdy jsem měla jít na řadu, sestřička vyšla a oznámila, že přišel někdo neodbytný a že tudíž mám čekat.

Čekám. Je léto, mám čas

Pak ale vyleze doktorka. Zjevně není v kondici, je neurvalá a naštvaná. Štěkne na mě, bez omluvy, že nestíhá domluvený termín, ať se jdu projít, že dřív jak za hodinu to nebude.

A tak se přeobjednám. Nejvíc mě štve, že jsem se nedokázala nějak asertivně bránit. Jako že jsem byla objednaná, přišla včas, tak co jako? Rozumím neočekávané situaci, stane se, ale ta komunikace..?

A taky mě štve, že jsem se tak štvala, abych byla včas. ..

A tak je to všude.  Je porada, většina je včas, mělo by se začít. Ne, čekáme na ty opozdilce. Všude se na ty opozdilce čeká. Co když ještě někdo přijde? Bez ohledu na ty, co jsou tu včas.

U nás v práci ještě bylo dobrý zvykem, že ti co přišli pozdě, si ještě většinou nesli „ kastrůlek“ s jídlem, aby pak, když už se konečně začalo, do jednání mlátili lžící o ešus. Když jsem dala najevo, že takhle tedy ne, bylo to u některých shledáno jako neempatické.

Nu, pro mě je zase neempatické chození pozdě. A čekání na opozdilce je zase neúcta k těm, co přišli včas.

  Je něco zvláštního v přístupu k času a přesnosti u nás. Myslím si já. 

Chodím na čas. Včas. Nechodím pozdě. Čekám to i od protistrany. Respektuji nečekanou situaci, akceptuji omluvu.

Nelíbí se mi ale, že je to úzus. Takové to čekání na opozdilce…

Já tedy nečekám. Jak to máte vy?