Netrpělivost

Někdy, respektive poměrně často, se setkávám se situací, že řečník neumí opustit myšlenku.

Vnímám to poměrně často, nevím, zda je to mojí netrpělivostí či realitou. Jako by prostor pro nějaké vlastní vyjádření nabízel i možnost sebeposlouchání. Jsou lidé, co se rádi poslouchají. Jen mám pocit, že je jich čím dál víc. Cimrman to přisuzuje starším lidem, svou dnes již slavnou replikou o tom, že problém je udržet myšlenku a opustit myšlenku.

 Leč, setkávám se s tím napříč všemi generacemi.  Někteří jedinci, když jsou donuceni opustit svou sociální virtuální bublinu a mluvit reálně, nebere to konce.  

 Mám příležitost, tak se vymluvím, využívá takový jedinec situaci, když je vyzván ke stručnému komentáři.

 Není to nikterak výjimečné. Jedná se o stav napříč všemi profesemi či generacemi.

Z hlediska četnosti svého pobytu to samozřejmě nejvíc vnímám ve školství. Když se učitelka dostane na poradě ke slovu, málokdy udrží linii problému. A skoro nikdy se jí nechce opustit svou košatou myšlenku.

 Zřejmě za tím vězí potřeba se vypovídat. Je vlastní i učitelům, kterých kupodivu ve sborovnách přibývá. Někdy mám dokonce pocit, že jejich litanie jsou mnohem delší než ty ze strany dámské části kolektivu.

Mně osobně nejvíc chybí trpělivost. Myslím, že ji mám dostatek ve vztahu k dětem, ale zcela ji postrádám ve vztahu k dospělým.

Navíc mě ti povídálkové dosud nikdy nepřesvědčili. Nechce se mi ani věřit, že člověk, který sám nedokáže jasně vyjádřit svou otázku či pojmenovat podstatu problému, může totéž vyučovat a chtít po dětech.

A stává se to. Často. Ti, co lamentují nad tím, že děti nic nechápou, sami mnohdy nejsou schopni pochopit, co se po nich chce. Co mají sdělit či pojmenovat.

Stejně tak je tomu mnohdy u politiků, ale tam je to často bohužel podmínka profese, mluvit dlouho

a o ničem.  

Někdy jste zavlečeni do debaty, která nemá konce. Tady dostává moje netrpělivost na frak. Pravda, má to určitou hranici, pak odcházím. Ale často spíš žasnu, co všechno takový jedinec sděluje, jak rozmanitě odbočuje od hlavní linie, zase se vrací, kličkuje a mluví a mluví a mluví….

Častým přidruženým jevem pak je, že i když to má vypadat jako rozhovor či vystoupení někde, dejme tomu na poradě, onen jedinec pak ty ostatní vůbec neposlouchá, protože si pořád jede to své.

 Posluchačům pak vlastně zbývají jen oči pro pláč. Pravda, někteří z nich by se mohli vymezit. Skočit do řeči nebo opustit místnost. A to by jistě bylo hodně zajímavé, jak by se s tím řečníci vyrovnávali. Zda by si toho vůbec všimli?

 Možných reakcí samozřejmě existuje povícero.  Snaha je přerušit, vrátit na místo, kde uhnuli, zbrzdit otázkou. Většinou marnost nad marnost. Když totiž někteří otevřou ústa a začnou mluvit, většinou o sobě, jak moc jsou dobří, jak daný problém řeší oni, jak na všechno mají jasný názor, musím přiznat, že ztrácím nejen pozornost, ale i jistotu, zda se nacházím ve správný čas na správném místě.  Opouštím tedy tuto svoji myšlenku s určitou rezignací v mysli. Řešení asi neexistuje. Krom nikdy nekončícího trénování vlastní trpělivosti a schopnosti totálně vypnout a odpoutat se od určitých myšlenkových exhibicí.

Vnímáte to podobně nebo je to opravdu jen vedlejší efekt netrpělivosti či zrychlenosti?