Voda, která hoří

Někdy si říkám, že asi musím být opravdový knihomol, protože opravdu přečtu všechno, co mi přijde pod ruku. I to, co si rozumově zakazuji, jako voda, která hoří. Zdálo se mi laciné zase se přiživovat na Havlovi. A na rozdíl od předchozí knihy, která rozvířila jinak poklidnou hladinu českého literárního rybníka, jsem si myslela, že paní Vodňanská toto nemá zapotřebí. Zjevně měla, když vydala tuto knihu. A když už se tedy ke mně dostala, tak ji čtu. Začátek takový klasický životopis, pak divoký disent.  A vztah s bývalým prezidentem. Nevychází z toho nejlépe, ale to už se tak všeobecně ví. Nicméně nic to asi nemění na tom, že jde o věci soukromé, asi by neměly být předmětem bestselleru. Ale jsou a díky tomu, že moje zvědavost je silnější než moje zásady, čtu to, byť s určitým sebezapřením. Říká si, že lépe je někdy nevědět. A pořád nechápu, co z toho úspěšná psycholožka má (kromě výdělku, logicky), zda t měla zapotřebí a proč to vlastně psala? Třeba na to přijdu, až to dočtu celé!? A nebo také ne…..