Den válečných veteránů

Sto let od konce první světové války. V dějinách to není zas tak dlouhá etapa, co je to sto let? Ono těch stoletých výročí je nyní jako by se pytel roztrhl. Po republice slavil stovku i Miroslav Horníček, který se jí, stejně jako republika, nedožil. S chutí jsem si ale připomněla jeho  humor, zejména rozhlas se mu hodně věnoval. A tak je milé dát si znovu: „deci Mullera a deci Thurgau, nemíchat, prosím.“

 A pak sledovat mladého  číšníka, který vůbec nechápe, o co mi jdeJ. Překvapilo mě, že už je to patnáct let od  Horníčkova odchodu. Letí to někdy strašně….

O víkendu pak páně Horníčkovu osobu zastínil již zmíněný konec první světové války. Ten mi nastolil otázku, kam jsme se vůbec za těch sto let posunuli? To hezky vysvětlil Jan Petránek, který bohužel v sobotu odešel na onen svět. O pokroku lze mluvit tehdy, když se staneme lidštější. Vše ostatní je technický vývoj.

Takže si myslím, že technický vývoj, ten udělal obrovský krok vpřed. Ale pokrok? Tam si vůbec nejsem jistá, zda jsme byť jen o kousek dál než před sto lety. Lidskost jakoby zrovna v současnosti dostávala úplně jiné dimenze. A hodně často dostává, lidově řečeno, na frakL. Takže to s tím naším pokrokem za sto let není asi dvakrát slavné.

 Pak samozřejmě z víkendu nelze zapomenout na Martina, který letos přišel pěšky a takřka v tričku, bílý koník je někde hodně dobře ustájený. O to sladší ale bylo svatomartinské vínoJ. A tím si chci připít na zdraví, protože to může zmizet, raz dva, bez varování, aniž byste předem měli nějaké tušení. A rázem pak je všechno jinak. Tak hlavně, na zdraví!