Hymna

Vznik republiky, ke kterému s tímto vracím, s sebou nese celou řadu příběhů, které letošní výročí také připomnělo. Třeba příběh vzniku koruny, která vyhrála konkurs na pojmenování, takže neplatíme hřivnami ani sokoly, ale starou dobrou rakouskou korunouJ, kterou má ambici vystřídat euro, takže při dalším výročí bude možná i koruna historií. Ale příběh jejího vzniku, umělců, co ji vizualizovali, je velmi zajímavý. Stejně jako vlajky, kterou jsme po rozpadu „uloupili“ Slovákům a užíváme ji dodnes, ač politická úmluva roku osmdesát devět zněla, že ji nebude užívat nikdo a oba státy si vytvoří vlajku novou! Nu, ale to je zase jiný příběh.  A svoje dějiny má i hymna, která měla dvě sloky české (naši studenti se je k výročí naučili obě) a i ona vyhrála nad Hej Slované či Ach synku synku. A hraje se dodnes, přes všechny pokusy ji změnit, prodloužit či vyměnit, přes všechny politické vtipy o Borišovi který umí či proč vlastně Češi pořád hledají domov svůj. Hraje se a je krásná. A v poslední době zněla i se slovenskou částí, což mě často až dojímalo. Asi fakt stárnu.  Zaujala mě ale i úcta k hymně. Když zazněla, třeba na Letné v rámci té statické přehlídky, ne všichni se zastavili. Řada lidí vesele korzovala dál, děti lítaly jak zběsilé a nebyl nikdo, kdo by jim vysvětlil, že se to nehodí. Jejich rodiče to totiž neví. Nebyli všichni, ale byli. Ale zase byli i tací, co se zastavili a vzdali tak hymně čest. A přítomní uniformovaní salutovali (také ale ne všichni a to už vůbec nechápu). Ovšem celek působil dost slavnostně. A abych byla spravedlivá, těch, co se zastavili, bylo asi víc. Byla to přeci hymna a ne nějaká povědomá melodieJ