Svatobořické děti

Tento pojem je patrně širší veřejnosti neznámý. Je to asi tím, že do veřejného prostoru se občas něco dostane, zobecní se to jako platné pro danou dobu a na ostatní příběhy se trochu pozapomíná. Takový osud zjevně postih svatobořické děti, byť dnešek snad už trochu tuto nevědomost kolektivní paměti napravuje. Kdo tedy byly tzv. svatobořické děti a proč o nich píši? Tak dnes jsme měli jednu dámu z oné skupinky na besedě. Silný emoční zážitek pro děti i pro mě. A oč jde? Když proběhl atentát na Heydricha, okupanti s pečlivostí sobě vlastní likvidovali všechny, kdo nějakým způsobem přiložil ruku k dílu. Tedy všechny obětavé a statečné pomocníky z řad civilistů dohledával, a když dohledal, zatkl a popravil. Ostatně, jejich vraždu v Mauthausenu jsem tu připomínala 20. října, když byla mše v katedrále.  A jejich děti? Ty jim sebrali, předali do ústavu na Jenerálce a později do Svatobořic, kde čekaly na popravu. Okupační režim je zamýšlel popravit, protože co až dospějí a budou chtít své rodiče pomstít? Ale k nejhoršímu nedošlo, děti válku přežily a vrátily se domů. Domů, kde je nečekali jejich rodiče. Nastal koloběh dohadů, kdo se jich ujme. Mnozí navíc na rodiče pořád čekali, nevěřili, že už nežijí. Někteří zase měli štěstí hned a ujali se jich blízcí příbuzní a získali tak náhradní rodinu. Ale pořád tam bylo to, že nejsou jejich. Nu, jde prostě o příběh plný emocí. A dáma, která nás dnes navštívila, nám předestřela příběh, který se vzpírá uvěření. No schválně, zkuste si představit, jsou vám tři a najednou zmizí tatínek i maminka? Nebo obráceně, máte malé děti a najednou jste bez nich…. Nu, strašné. Ale setkání z dnešního dopoledne bylo úžasné. Snad se takhle učí historie, snad to ty  naše současné děti nějak uchopí a pochopí.