Turistický ruch

Masová turistika je vynález dvacátého století. Ač jsem často jeho aktivní účastnicí, musím konstatovat, že jde o vynález dost ďábelský a patrně díky němu jednou zhyneme na úbytě.  Zatím je ale turismus a s ním spojený průmysl v plném proudu. Je zajímavé to pozorovat, ať jako pasivní pozorovatel v Praze, či aktivní účastník někde u moře či v horách. Smutným a dnes již uvědomovaným faktem je, že turismus na jedné straně přináší peníze, ale na druhé straně plno věcí ničí. Třeba z některých městských center dělá vyprázdněná místa, kde běžný život není díky turistům možný. Praha 1 by mohla vyprávět. Stejně tak mi připadá, že někteří lidé přeměnou v turisty mění svoji identitu. Najednou se chovají jako zvěř, někdy jako stádo, jindy jako predátoři. Produkují neskutečný hluk, jako by se potřebovali vyřvat za celou dobu, kdy museli na svou dovolenu vydělávat. Jsou schopni vyprodukovat takové množství odpadků kdekoliv, kde je napadne. Jaksi automaticky čekají, že když jsou na dovolené, mají na to právo. O jídelních návycích v hotelových restauracích snad ani nemluvě. Nu, je to fenomén, ten turistický ruch.

Letošní moje postřehy měly místy docela šokující odstín, byť jsem si myslela, že po letech cestování už mě nic moc nepřekvapí. Ale ano. Začněme kulturou leteckého cestování. Tam je vidět, jak na lidech přestalo záležet, jde jen o dopravní masový průmysl, přesunout (nikoli tedy přepravit) co nejvíce lidí a co nejvíce si namastit kapsu. Létala jsem na Rhodos i počátkem milénia. Letěli jsme včas, dostali občerstvení s nerezovými příbory, bonbon proti přetlaku před přistáním byl samozřejmostí. Letěla jsem nyní, za mnohem víc peněz, s obrovským zpožděním, bez občerstvení…. Nabídka vody zdarma do plastu…. Asi tak. Průmysl.

Hotel v Řecku mě zase překvapil, ba snad i šokoval, svou plastovou úchylkou. Jejich letošní all inklusive spočíval v tom, že vše lili do plastových kelímků, vodu, džus, pivo, víno, kávu…. A dost se divili požadavku na sklo či šálek. Ten plast jim přišel ohromně in. Dětem to ještě vylepšovali brčkem. Hrůza, co plastů se vyprodukovalo jen za dva týdny našeho pobytu.

Šokující bylo i nahlédnutí do hlavního města, ale to je již klasika, známá i z Prahy. Všude prostě mraky lidí, přeplněné kýčovité obchody, univerzální hudba v restauracích, dost dunivá tedy, ztráta jakékoliv místní identity. Pravda, třeba právě na Rhodosu je to jen pár hlavních ulic, stačí zajít vedle do uličky a je to rázem jiné, ale třeba v Praze, nebo v Českém Krumlově, už v centru pomalu takovou uličku nenajdete! Prostě cestování má plno tváří, jen mám v nějakém návalu pesimismu hořký pocit, že převládá ta horší.