Matně si vybavuji zahraniční televizní seriál o řidičích
kamiónů, který nějak pronikl na socialistické obrazovky. Pokud mě paměť
neklame, tak romantika se v něm vážila na kila a seriál hltaly všechny
věkové kategorie. Dnes takové dálkové řidiče potkáváte dnes a denně a romantiky
v tom neshledávám ani co by se za nehet vešlo. Spíš strach a obavy, protože jestli se něčeho
na našich dálnicích opravdu upřímně bojím, jsou to kamiony. A vůbec nechápu
vztah jejich řidičů k pravidlům silničního provozu. Často je totiž
potkávám s nohama na volantu, zírající buď na monitor telefonu, nebo na
televizní obrazovku. Nerozumím tomu, že je to vůbec možné, pak, že je to
tolerováno a v neposlední řadě že si to vůbec dovolí. Jistě, zvládají
dlouhé úseky cest a může to být trochu nuda, to ale neznamená, že budu za
volantem takového kolosu hrát počítačové hry či relaxovat s nohama na
volantu. Pak není divu, že neustále slyšíme o tom, jak kamion zablokoval už tak
dost neprůjezdné české dálnice či způsobil nehodu, většinou logicky tragickou.
Vím, že to na cestách mají kamioňáci těžké, zejména v poslední době, kdy
probíhá migrační krize. Zrovna nedávno mi jeden vyprávěl, jak mu ve Francii
vlezli do vozu tři uprchlíci ve snaze zneužít ho k cestě do Anglie.
Vloupali se mu do vozu, když spal, prořízli mu plachtu a zalezli mezi zboží.
Při následném zásahu francouzské policie si řidič užil své a teprve když
dokázal, že opravdu nikoho nelegálně nepřeváží a o vniknutí tří Afričanů fakt
nevěděl, byl propuštěn. Škody mu ovšem nikdo nenahradí. Není pak divu, že
podobné zprávy migrační krizi rozhodně neusnadňují, ale o tom tento text není.
Je o kamionech, o tom, zda na současných dálkových řidičích lze objevit nějaký
nádech romantiky. Já ho tam tedy nevidím, a kdyby bylo po mém, kamiony zruším.
Zboží lze převážet po železnici, a kam koleje nedosáhnou, tam se přeci dá žít i
z lokálních surovin. Z těch se ostatně dá žít všude, že ano. A
převážet zboží z jednoho konce kontinentu na druhý pomocí neforemných aut
nepovažuji za smysluplné. A o zvířatech, která se také v kamionech
převáží, už ani nemluvím. Zde by měl ostře zaznít hlas ochránců zvířat a
podobné transporty zakázat. Doba si to ovšem nepřeje, a tak jediným řešením pro
vztah s kamiony je držet se od nich v bezpečné vzdálenosti, protože u
jejich řidičů jeden nikdy neví. Co když se zrovna dívá na televizi nebo ho
popadne nesmyslná touha ukázat, kdo je na silnici nejsilnější?
Byla jsem se svým přítelem kamioňákem tři týdny na cestách. Až z vysoké kabiny auta mi došlo,kolik těch velkých aut brázdí Evropu, kolik zbytečných krámů se vozí z místa na místo a jak jsme všichni s prominutím rozežraní. Přítel tu práci bere jako svobodné povolání, při kterém není uvázaný na místě. Já to naopak vnímala jako naprosto promarněný čas. Člověk pořád někde stojí a čeká,na nakládce,na vykládce,v zácpě, na zprávu od dispečera. Velkým autem nesmí nikam zajet, takže ze zajímavých měst vidí jen pumpy nebo průmyslové zóny. Žádná romantika, chlapi jsou řízeni hodinovým strojkem jak zvířátka na klíček. Ivča
OdpovědětVymazatDěkuji Ivčo. Třeba ty převozy z místa na místo nechápu vůbec, veze se jedna věc na sever Evropy, aby se ta samá, jen s jinou značku výroby vezla zase zpět!!!!
VymazatDo puntíku s článkem souhlasím. Jet na dálnici mezi dvěma kamiony je moje noční můra.
OdpovědětVymazatPro mě nejen můra,ale i vrchol paniky:-)
Vymazat