Cesty proti proudu času

  Tak někdy vnímám výlety do kraje mého dětství. Už to není cesta domů, je to výlet. V ulicích, kde jsme se kdysi jako děti honily a dováděly, se pohybujeme jako turisté. A sedíce u kávy rozpoznáváte staré tváře. Obličeje, které jste léta neviděly. Změnily se, některé dokonce hodně, ale některé rysy zůstaly zachovány. A při pozornějším pohledu a vytrvalém očním kontaktu se někdy dokonce i poznáte. Protože jsme se logicky změnili oba, váš právě objevený protějšek má úplně stejné pocity jako vy. Ta ženská je stejně stará jako já? Chodili jsme spolu do školy? No, ano, chodili. Někdy i do stejné třídy. Ta doba je ale dávno pryč, teď jsou tu stárnoucí ženy a pupkatí chlapíci, ve kterých jen matně rozeznáváte ty, se kterými jste kdysi chodili do cukrárny na Míšu za dvě koruny. K někomu je čas milosrdný, k někomu zase ne. Někdo vypadá pořád stejně, v jiné babičce, někdy i neupravené, byste marně hledali tu kočku z osmičky, za kterou bláznili všichni kluci od páté A až po devítku. Někdy se spletete, to když vidíte někoho, kdo vypadá stejně jako dřív. Chvíle tápání a pak se rozbřeskne, to je potomek onoho, není to Emilia Marty, ale dokonalý klon někoho, s kým jste třeba seděli na pískovišti ve zdejší mateřské škole. Ale takových není mnoho, děti svých vrstevníků z minulosti většinou neznám, tak jde o tápání ve starších tvářích, které se míhají po náměstí a připomínají staré, dávno minulé časy. A je to někdy opravdu výprava proti proudu času, nese s sebou nostalgii, překvapení, někdy šok či zklamání, ale vždycky úžas nad tím, jak to prostě rychle utekloJ