Říkali jí Nenda...

Leitmotiv našeho dnešního setkání s paní Zdenou Mašínovou. Tedy, mělo být. Situace s přípravou se nečekaně zdramatizovala. Nejprve to vypadalo, že paní Mašínová nebude mít jak přijet. A když už se zdálo, že vše je vyřešeno, upadla a je v nemocnici. Snad nic vážného, ale je a naše Hovory přišly o vzácného hosta. Pokusily jsme se to nahradit, abychom nemusely akci rušit. Slova se chopil Jiří Cihlář, předseda nadace Milana Paumera. Paumer byl ten třetí, co utekl s bratry Mašíny. A tak jsme si povídali o dramatických událostech z dob studené války. Díky technice jsme se ale přes skype přímo spojili s panem Josefem Mašínem, který s námi debatoval přes oceán. Pořád mě to nepřestane překvapovat, my sedíme v deštivé Praze, v podvečer, on ráno v Americe, a společně debatujeme. Skoro hodinu jsme vedli tento transoceánský hovor. Pak přišel na řadu telefon a rozhovor s paní Mašínovou. Je fascinující, jak je i přes všechno stále vitální a svěží. Navíc přislíbila, že na podzim zkusíme akci zopakovat, to snad už zdraví dovolí a přijede. A tak přes pocit, že se proti nám všechno spiklo, protože k nepříjemnostem se navíc přidalo i počasí. Průtrž mračen nad Prosekem jistě přispěla k tomu, že řada hostů dala přednost suchému domovu než rozmáčené cestě k nám, ale i tak se tyto Hovory, v tomto školním roce již patrně poslední, nadmíru vydařily.