Muži, mistři pera, které bych toužila vidět, zde letos moc nebyli,
i když Jiří Stránský se také řadil mezi mé cíle a potažmo i úlovky. A vlastně i lékař Tomáš Šebek, po kterém pasu už hodně dlouho. Takže jsem to více méně měla genderově vyrovnané, byť autorky mírně převažovaly....
No, a jaké to tedy celé bylo, ten svátek knihy? Z mého pohledu, samozřejmě.
Tak zatímco v pátek byl klid, seděla jsem v rámci
autogramiády u stánku, povídala si s hosty, seznámila se panem Knopem a
s panem vydavatelem plánovala další akce, sobota byla jiná. Trochu to
připomínalo knižní peklo. Horko k nevydržení, davy lidí, lovci autogramů
(někdy dost agresivní), předražené jídlo, jehož pach se místy mixoval
s propoceným odérem, takže nezbývalo než zoufale prchnout na vzduch. Naštěstí ale
byla i místa, kde fungovaly větráky či klimatizace, davy řídly nebo alespoň
dodržovaly nějaký logicky předvídatelný směr, děti vystresované vedrem tolik
neječely, takže se dalo... Měla jsem
několik výše zmíněných cílů, přičemž se mi povedlo splnit jeden, a to setkání
s paní Mornštajnovu a její Hanou v audiopodobě. O knihu je zájem, sál
byl nabitý. Pořadatelé stylově naaranžovali žloutkové věnečky, což někteří
procházející pochopili jako výzvu k občerstvení. Sama jsem byla svědkem
okamžiku, kdy pán suše konstatoval:
“ Já si vezmu, ano?“
„To je dekorace,
pane,“ pokusila se věnečky bránit dívka z organizační agentury, leč marně.
Pán věneček slupnul a byl pryč. Kniha ho nezajímala J, zaujal ho jen věneček. Kdyby
knihu četl a znal konotace, asi by si tak nepomlaskávalJ.
Nu, lidé a návštěvníci
veletrhu zvlášť, jsou prostě různí. Zaujali mě lovci autogramů, takoví ti
agresivní a urputní. S překvapením jsem si všimla, že jsou opět
v kurzu památníčky, což mě na chvíli dojalo, jako taková reminiscence
mládí. Když jsem ale svůj sentiment projevila nahlas, bylo mi vysvětleno, že
památníčky frčí hlavně proto, aby si sběratelé nemuseli kupovat knihu či CD….
To bylo pro mě dost cynické hodnocení, i když asi nebylo
daleko od pravdy. Na druhu stranu, některé ty artefakty jsou tak drahé, že
kdyby si je někdo chtěl koupit všechny, pak by ho ty podpisy přišly dost draho….
Já tedy klidně podepisovala i památníčky, už bez sentimentu, ale
s radostí.
A pak se také pracovalo. Loni jsme na veletrhu navázali
spolupráci ohledně audioknih, letos jsem „ulovila“ pana Pitharta na Hovory a
domluvila dvě knihovny na besedy o mé knize, a exkurzi do slepecké knihovny pro
studenty. Podtrženo sečteno, po pracovní stránce dobré.
Pak jsem také utrácela, klasicky víc, než jsem si
v duchu naplánovala, takže se peněženka dost výrazně provětrala.
A jako poslední, mně velmi milý bod, byla setkávání, kterých
bylo letos poměrně dost. Člověk by neřekl, že v tom mumraji lze na někoho
narazit a sejít se s ním, aniž se domluvíte na nějakém výrazném
orientačním bodu. A šlo to, mně se to povedlo několikrát. I když pravda, často
ten orientační bod byl, tím byl stánek Vydavatelství Tebenas, ale i při prostém
bloudění pavilony se to povedlo.
A pak, sotva pletouc nohama, jsem se odpravila domů. Dunící
Stromovkou, kde je nějaký festival, který svou hlasitostí paralyzuje půlku
Letné stylem, když se mi bavíme, vy to musíte respektovat, ale to je zase jiná
kapitola.
Svět knihy 2018 tímto částečně uzavírám. Částečně proto, že se rodí
jeho bratříček v Plzni, kam možná také pojedeme, pak pojedeme do
Havlíčkova Brodu – to jsou vlastně další pracovní úspěchy festivalových
setkávání. A pak si asi budu potřebovat ještě něco popsat, takže uzavírám jen
částečně….
Žádné komentáře:
Okomentovat