Lépe řečeno, co je horší, aneb to by jeden neřekl, nad čím vším dokáže přemýšlet. Nedávno jsem měla takovou parkovací příhodu, zajíždím do řady, sleduji tisíc věcí kolem, když tu se jakýsi muž jal přecházet. Z ničeho nic, kráčejíce po chodníku, odbočil za mým zadkem ( autozadkem:-), skočil do ulice a dost jsem se tedy lekla.Žádný přechod nebyl v dohledu a ani ho nikdo na chodníku nepronásledoval ani na protějším ho nikdo nevyzýval k rychlému přechodu vozovky. Prostě se pán rozhodl, asi dle hesla, že chodci mají absolutní přednost absolutně všude a skočil do vozovky bez ohledu na to, že tam zrovna popojíždím a složitě manévruji. Nic se nestalo, ani jsem neotevřela dveře a nenadávala, jen jsem se patřičně zatvářila. To já umím, toho jsem si vědoma a muž,který si asi byl vědom toho, že mi zkomplikoval život (nebo podle jeho mínění já jemu) se zavile otáčel a vysílal mi verbální pozdrav. Kapku odezírám, přesto jsem nedešifrovala, zda na mě haleká " krávo" či "bábo".
A já, místo toho, abych mu také řekla své, jen zaskočeně přemýšlela, co mě uráží víc, zda kráva či bába. A v hluboké depresi dospěla k té bábě:-) Nu, jak jsem pravila, nikdy by mě nenapadlo, k čemu jednou mohu v myšlenkových pochodech dospět. Věk si zjevně říká o pozornost a prosazuje si své:-).
Poslední dobou mi připadá, že někteří lidé žijí v domnění, že mají pět či více životů jako v počítačových hrách. Přesně jak píšete, vyjíždím z parkoviště a najednou mi těsně za autem prochází člověk. Těch pár sekund čekání by ho asi zabilo či co.... Je to kolikrát na facku.
OdpovědětVymazat