Dějiny jsou plné takových příběhů, napříč staletími. Mně
v poslední době hodně zaujal příběh Heliodora Píky. Že šlo o oběť
komunistických monstrprocesů je všeobecně známá věc. Když ale jeho osud
sledujete podrobněji, odkryjete drama jako hrom. Zajímala jsem se o něho
v rámci našich Hovorů a tragických osmiček, určitě bych stála o nějakou
vzrušující přednášku, ale asi nám zůstane až na tragické devítky. Protože stojí
za to si ho připomenout. Jako statečného člověka, který pomohl tisícům lidí,
aby sám skočil na popravišti díky závisti a zlobě tehdejších soudruhů. Jako
velký paradox vnímám fakt, že on vlastně pomohl z gulagu i Karlu Vašovi,
který se mu odvděčil tak, že vedl jeho zinscenovaný proces a poslal ho na
šibenici. Aby toho nebylo málo, generálův osud byl dramatický i po smrti, kdy
jeho tělo nejprve statečný doktor ukryl v anatomickém ústavu, aby se mu
dostalo čestného pohřbu. Ale jeho tělo se ztratilo a nenašlo. A hrob
v Ďáblicích je tedy jen symbolickým místem piety. Když se ale vrátím k životu pana
generála, vidím tam člověka, kterých není mnoho. Statečného, vzdělaného,
obětavého, moudrého. A navíc pěkný chlap. Zdá se, jako bychom v naší
historii těmito lidmi nemístně plýtvali, nevážili si jich. Anebo se jich báli,
což je asi vzhledem k tomu, jaká luza rozhodovala o jejich konci, asi
nejpravděpodobnější. Navíc je ani neumíme ocenit, a tak nezbývá, než si je
neustále připomínat. Protože kde kdo dneska ví, kdo byl Gottwald, Jakeš a
někteří jemu podobní si dokonce vesele užívají výhod vysokého soudružského
důchodu, ale kdo byli popravení (ale nejen zavraždění)hrdinové už se tak
všeobecně neví. I proto máme naše Hovory. J
A ještě jedna zmínka příběhu pana generála. I
v televizních Reportérech myslím proběhla. Setkání syna pana Píky a dcery
prokurátora Vaše. To byla emotivní bomba. A zároveň v osobě paní Vašové
živoucí důkaz, že děti nemohou za svoje rodiče a že někdy jablko opravdu padne
daleko od stromu a je to tak dobře. Klobouk dolů před tou dámou.
Žádné komentáře:
Okomentovat