Defenestrace

Defenestrace, či-li hezky česky vyhození z okna, z důvodů politických rozepří, je takový náš národní zvyk. Alespoň to údajně pravil Václav Budovec z Budova v okamžiku, kdy otáčel kličkou u okna, ze kterého následně vyletěli Slavata, Martinic i chudák písař Fabricius. Navzdory tomuto nedoloženému tvrzení o národním zvyku máme v dějinách defenestrace pouze tři, byť učebnice dějepisu většinou sveřepě trvají na dvou. Tudíž se dnes můžete dočíst, že si připomínáme druhu i třetí defenestraci, ale jde pořád o tu jednu. A správně třetí, protože ta reálně druhá, v 1483 nezažehla žádný válečný požár a tudíž se nedostala na výsluní historické pozornosti. A tak zatímco první spouští husitství, tato, třetí, rozpoutala třicetiletou válku, což si patrně žádný z  tehdejších aktérů vůbec neuvědomoval. Asi ani nemohl, tehdy šlo totiž hlavně o pozice a i když se dnes tvrdí, jakou roli hrály náboženské ideály, tak hlavně šlo o kariéru. Císař Matyáš totiž kašlal na zákony, respektive hlavně na Majestát, který stále platil. Majestát byl o náboženské svobodě a rovnosti, kdyby si náhodou někdo nemohl vzpomenout. A hlava státu si dělala co chtěla, zákony si vykládala po svém, šikovně si je ohýbala a kdo chtěl dělat kariéru u dvora, musel s tím souznít (ano, stále píši o sedmnáctém století:-)). 
A protestantům v tomto ohledu pšenka nekvetla. Tak se rozhodli vzít věci do svých rukou a nějak pohnout dějinami. Pak tedy musel Martinic a Slavata pěkně z okna ven. Vzali ten pohyb pěkně z gruntu, rozvášnění protestanti.
Dnes je to tedy přesně na chlup čtyři sta let, takové pěkně kulaté výročí. Televize to připomněla poměrně nezajímavým filmem,já sama bych asi nasadila Svědek umírajícího času, ale veskrze je to jedno. Jde hlavně o to, připomenut si výročí defenestrace, zhodnotit, co všechno přinesla. A klást si otázku, jak to bude s tou čtvrtou?