Pokrok jde mílovými kroky vpřed. My, moderní lidé
jednadvacátého století se s ním ale pereme stejně, jako naši předkové ve
století devatenáctém. Někteří mu bezvýhradně věří a jsou nadšeně pro, jiní zase
varovně zvedají prst, že tudy cesta nevede. Určitá skupina je radikálně proti,
jelikož veškerá změna je podle nich k horšímu, zatímco jiní zase
vyčkávají, co z toho bude. Stejně jako kdysi, kdy rychlost první
lokomotivy, pro svou závratnou rychlost 40 km v hodině přezdívanou Raketa,
byla vnímána jako zdraví nebezpečná a odvahu jet v ní projevili jen ti
největší pokrokáři, si dneska nevíme rady s virtuální realitou. Mobilní
telefony přirostly k rukám nejen mládeže, jak by se nám chtělo mravoučně
vykřiknout. Naopak, sem patří jiná obecná fráze, je to napříč generacemi. Ale
děti, pravda, vítězí. A my nevíme, co s tím. Je to klasický pokrok a jiné
už to nebude, nebo je to cesta do pekel? Ničí nám virtuální realita nastupující
generaci (a dává ránu z milosti té naší) či je to výzva a okénko do
světlých zítřků. Popravdě řečeno, nevím. Může jít i o slepou uličku, cestu
zatracení či prudký výtah směrem k umělé inteligenci. Chceme ale umělou
inteligenci? Nestačí nám ta přirozená? A co na to Karel Čapek?
Často mobilní problematiku řešíme ve škole. A nejen absenci
pohybu a utkvělou potřebu být neustále on line. Ale i klasickou ztrátu
soukromí, respekt k soukromí ostatních (přičemž slovo respekt se pomalu
vytrácí ze slovníku běžně srozumitelných slov), ztrátu času, reality, ale i
kyberšikanu a další věci s tím úzce související. Jde o neřešitelný
problém. Někteří rodiče na telefonu visí víc než jejich děti nebo přinejmenším stejně
a bez mobilu jsou jako bez ruky. Ti z opačného názorového spektra by je
nejraději zakázali. Mezi tím samozřejmě zlatá střední cesta, která je ale i tak
názorově dost klikatá. Takže je to jako kdysi s onou Raketou. Někteří ji
vnímají jako životu nebezpečnou (což dost dobře může být, o nádorech
způsobených telefony se vedou seriozní diskuse) jiní jako naprostou nutnost nezbytného
pokroku.
Jako fanoušek knihy Digitální demence se kloním spíše
k tomu konzervativnějšímu táboru, byť zatím nijak ortodoxně. Je mi sice
jasné, že svítit lucernou také nikdo nechce, ale chceme realitu naši a hlavně
našich dětí dobrovolně zaměnit za virutálno? A jak jim vysvětlit, že některé
věci se s mobilním telefonem prostě nedělají, když náhodou zjistíte, že
při debatě o tomto výchovném problému si vás jejich rodiče bez vašeho vědomí
nahrávají? Je to začarovaný kruh. Jen nevím, zda je víc virtuální nebo reálný?
A je to pokrok nebo klasický chléb a hry pro plebs, což má odvrátit pozornost
od hrátek těch nejmocnějších?
Těžko říci, každopádně míra svobody, té reálné, je
v podstatě menší než v době hluboké totality. Rozdíl je v tom,
že nyní se svobody vzdáváme dobrovolně. Nebo v tom, že si toho nejsme
vědomi. Či spíš nechceme být vědomiJ.
Žádné komentáře:
Okomentovat