Neuvědomujeme si.

Neuvědomujeme si plno věcí. Některé záměrně, jiné z nevědomosti, něco prostě tolerujeme. Ať už proto, že se daná věc stala obecně přijímanou neřku-li zvykem, nebo i proto,že nám prostě nic jiného nezbývá. Tak třeba nedávné pálení čarodějnic. Letitý zvyk, málokdo se zamýšlí nad tím, co všechno obnáší. Pálili jsme čarodějnice již jako malí, jen si nepamatuji, že by nad hranicí bývala stylizovaná postava, jako je tomu dnes. Když si uvědomíme historické konotace upalování, je to dost brutální. Samotný oheň kdysi symbolizoval očistnou roli, s lidskou postavou na hranici to pro mě onen význam docela ztrácí. Když na to někde upozorním, hledí na mě jako na blázna. Pálí přece všichni, je to zvyk! Mnozí se na tento zvyk pečlivě chystají a hromady dříví se tvoří již dávno před posledním dubnem.  V hromadě roští se ovšem ubytuje poměrně dost zvířátek, které pak v rámci dubnového veselí „vesele“ upalujeme, aniž bychom si to uvědomovali. Někteří „milovníci čarodějnic celý pradávný rituál zpestří reprodukovanou hudbou a někdy dojde i na ohňostroje, Co to asi musí dělat se zvěří, která je náhle připravená o svůj noční klid, si asi těžko někdo uvědomuje. Ono ostatně stačí, co to dělá s některými lidmi, kteří také vyznávají ticho a klid. Ani to si patrně neuvědomujeme. I když pouštět ohňostroj během pálení rituálního ohně je podle mě dost zvrácené, to by si snad mohlo uvědomit povícero lidí. To zcela jistě k pradávným tradicím nepatří, jde o ryze současnou úchylku Hromadně ji ovšem tolerujeme. Stejně jako oslavy svátku práce s komunistickým nádechem. Prý veselá recese. No, představa, že třeba v Německu slaví v duchu nacismu či v kraji Hitlerjugend a vnímají  to jako recesi, je dost nepředstavitelná. U nás podobné radovánky ovšem vesele tolerujeme. Protože si neuvědomujeme podstatu? Nevím, prostě to tak u nás je. A protože toho je k zamyšlení mnohem víc, pokračování bude příště. Zase nad jiným přelomem měsícůJ