Děti a stres

Nechceme, aby naše děti byly ve stresu. To zcela jistě. Děláme pro to maximum. Opakujeme jim to tak intenzivně, že někteří jsou naopak ve stresu z toho, že by neměly být ve stresu, ve kterém nejsou, ale všichni si myslí, že by logicky být mělyJ.

Některé děti o tom dokonce umí velmi sofistikovaně vyprávět, při rozhovoru běžně používají psychologické termíny. Když si vzpomenu na sebe, rozhodně jsem v páté třídě ani vzdáleně netušila nic o syndromu vyčerpání, přátelské atmosféře ve třídě, napjatých vazbách či stresujícím prostředí. Tehdy se o tom prostě nehovořilo, a kdyby se mnou v páté třídě někdo mluvil o prokrastinaci, tak si myslím, že mi nadává.

   Dnes to děti mají jinak, většinou tedy naší zásluhou. Mnohé věci jim podsouváme, řešíme je za ně, eliminujeme jejich vlastní zkušenost. Třeba v tom, že jim podsouváme tu nutnost zažít stres. Nebo je stresu přímo vystavujeme, ale zároveň jim jedním dechem vysvětlujeme, že by ve stresu být neměly. No, prostě guláš. Kolem přijímaček (stádních, respektive státních) dost peprný. Všichni chtějí své dítě někam dostat. Někteří dokonce bez ohledu na přání dítěte, což je jeden z mnoha současných extrémů. Logicky, vedoucích ke stresuJ. 

Funguje celá řada přípravných kurzů na přijímací zkoušky. Aby se děti naučily a neměly stres. Pak akce sama, dvojí přijímací zkoušky, aby nebyl stres, že se třeba jeden termín nepodaří. Pak dlouhé čekání na výsledky, protože univerzální zkoušky se univerzálně dlouho opravují. Stres z čekání se minimalizuje různými „smysluplnými“ debatami o náročnosti či naopak nenáročnosti právě absolvovaných testů. Pak se vyvěsí výsledky a začne další kolo odvolání, neodvolání, spokojenosti či nespokojenosti.  Stres jako vyšitý.

Tak to vidíme my. Dospělí. A také organizujeme!

    A realita zkoušek? ¨

Viděla jsem tedy víc vystresovaných rodičů než dětí. Ty naopak často vypadaly, že je jim to dost jedno. Nebyl stres (což je tedy asi dobře), ale někdy ani moc respektu či klasických mravů. Většinou nepozdravily (asi tedy stres, když v novém prostředí nezdravím), dost hulákaly (asi potřeba přehlušit stres) a většinová jejich starost byla, jaké je tu heslo na wifi? (asi potřeba podělit se o svůj stres na sociálních sítích).

A aby nedošlo k mýlce, konverzace typu: „Dobrý den, mohla byste mi, prosím, říci heslo na wifi,“opravdu neproběhla.  Naopak, šlo to jasně a stručně. Bez pozdravu a rovnou k věci:

 „Jaký je tu heslo na wifinu…“

   Jestli bychom tedy neměli vést děti spíš k určitým formám klasického chování než k zběsilému boji se stresem, kterému je notabe sami vystavujeme?

 Tolik asi zamyšlení o stresu u státních zkoušekJ. Jen jiný úhel pohledu, který nechce nijak zpochybňovat fakt, že někteří jedinci opravdu stres prožívají. Jsou to přeci zkoušky. Jen bychom jim většinově neměli podsouvat, že jde o takový stres, ze kterého se hroutí. A když se nehroutí, tak by se měli hroutitJ…

 Stres v přirozené míře je snad u každé zkoušky trochu normální, si myslím já?  Stejně jako, že pozdravím, poděkuji. A když jdu na zkoušky, kde se bude něco psát, vezmu si pero….