Petr Čornej

Když je pan profesor v našich Hovorech, je to vždycky velký svátek. Ne snad, že by jiní přednášející nebyli, to vůbec nechci říci. Ale s panem Čornejem přichází vždy taková zvláštní aura. Vtáhne Vás do děje hned prvním slovem. Spolu s ním máte pocit, že se těmi dějinami procházíte po jeho boku a on Vás upozorňuje na to, koho zrovna míjíme, glosuje dané dění a vytváří pro Vás iluzi, že jste součástí životních osudů daných osobností. Dnes to byl Zikmund Lucemburský, muž, který nemá v naší historii tu nejlepší pověst. Přesto je to jeden z nejlepších panovníků, kterého jsme kdy měli. Leč doma není nikdo prorokem, i mnohé současné osobnosti by mohly vyprávět, tak ani Zikmunda mnozí moc nemusí. A podle mě ani neví proč. Bezmyšlenkovitě se přejímá jeho hanlivá přezdívka liška ryšavá, která má údajně naznačovat něco o jeho povahových vlastnostech. I proto se dnešní přednáška jmenovala Dvě podoby Zikmunda Lucemburského. Protože vždycky je všechno trochu jinak. A liška ryšavá vůbec není správný termín, když tak šelma ryšavá.