Petr Čornej

Když je pan profesor v našich Hovorech, je to vždycky velký svátek. Ne snad, že by jiní přednášející nebyli, to vůbec nechci říci. Ale s panem Čornejem přichází vždy taková zvláštní aura. Vtáhne Vás do děje hned prvním slovem. Spolu s ním máte pocit, že se těmi dějinami procházíte po jeho boku a on Vás upozorňuje na to, koho zrovna míjíme, glosuje dané dění a vytváří pro Vás iluzi, že jste součástí životních osudů daných osobností. Dnes to byl Zikmund Lucemburský, muž, který nemá v naší historii tu nejlepší pověst. Přesto je to jeden z nejlepších panovníků, kterého jsme kdy měli. Leč doma není nikdo prorokem, i mnohé současné osobnosti by mohly vyprávět, tak ani Zikmunda mnozí moc nemusí. A podle mě ani neví proč. Bezmyšlenkovitě se přejímá jeho hanlivá přezdívka liška ryšavá, která má údajně naznačovat něco o jeho povahových vlastnostech. I proto se dnešní přednáška jmenovala Dvě podoby Zikmunda Lucemburského. Protože vždycky je všechno trochu jinak. A liška ryšavá vůbec není správný termín, když tak šelma ryšavá. 

Májová Praha

                           .......má své vlastní osobité kouzlo:-)

Periférie

Zajímavá premiéra v Divadle na Vinohradech. Již v pátek,taková tečka za pracovním týdnem. A příjemný kulturní zážitek. Divadlo na Vinohradech je podle mých posledních divadelních zkušeností vstřícnější ke svým divákům víc než Národní. Jednak repertoárem, jednak přístupem. A neposlední řadě i hygienickým vybavením.Hra Periférie byla premiérou, a premiérou se vším všudy. Slavnostní atmosféra, čestní hosté, sklenka sektu a rozechvělé hraní. Ovšem pod režijním vedením Martina Huby je to koncert od samotného počátku. Pěkné to bylo, Periférii na Vinohradech směle doporučuji. Bavila mě čeština, ti mladí šikovní herci (hoch v hlavní úloze je podle mě velký talent a velká budoucí hvězda), stejně jako se mi líbilo, že dávají prostor i těm dříve narozeným. Některé scény totiž své staroušky nemilosrdně likvidují, zde cítím úctu k odehraným rokům i zkušenostem. Prostě Vinohrady vedou:-) 

Marie Terezie

Letos v květnu k četbě alespoň jedna kniha o Marii přímo jako povinnost:-). Výročí narození si to žádá. Jednu takovou jsem objevila i pro sebe. Pravda, úplně nic nového pod sluncem, ale příjemné čtení to bylo. Vskutku tak akorát na neděli.  Marie Terezie byla zajímavá panovnice, škoda, že se jí nevěnuje tolik pozornosti jako jejím mužským kolegům. Prý neměla Čechy moc ráda, tak asi to bude ten důvod. Ale i tak je to zajímavá osobnost. I celá její rodina. Z hlediska současných dějepisných učebnic mám jen jeden zajímavý "korektní" postřeh. Týká se romské menšiny, o které současné moderní, flexibilní učebnice praví, že je panovnice podporovala a umožnila jim lepší život. Kniha, stejně jako jiné prameny,praví, že je v roce 1746 vypakovala z Prahy, potažmo i z Čech. Nu, něco mi to matně připomíná, ač oficiálně se tvrdí, že dnes už se ničím nemanipuluje, hlavně děti že ničím nemateme…. 

Nu, je to jen poznámka na okraj, podstata je jinde. V připomenutí narozenin Marie Terezie. A zajímavé knihy o jejím životě, vládě a doběJ

                                      

                                           

                                         tak si hrály děti:-)

Atentát na Heydricha

Dnes nemohu jinak. Všude je toho plno, tak také přicházím se svou troškou do mlýna. Sedmdesát pět let od události, která změnila běh dějin. A když ne dějin, tak určitě mnoha tisíců lidí, kterých se tato odvážná akce československých parašutistů dotkla. A spolu s připomenutím přicházím samozřejmě i s připomenutím Doskočiště, které jim vzdává hold. A s malou mojí nadějí, že z něho bude i audiokniha, což by mě těšilo velice. Zatím ale v jednání, takže velmi křehká radost. A dnes hlavně připomenutí výročí.

Zemědělské muzeum

Na Letné všichni míří do Technického muzea. Ovšem i Zemědělské má co nabídnout:-)

U nás v Bille

To někdy vypadá jako v nějakém překladišti. Spíš tedy často než někdy. Na kulturu prodeje se tedy moc nedbá.

Sebepoškozování

Sebepoškozování je jevem, kterým se zabývá psychologie, potažmo psychiatrie. Jde o jev častější u mladistvých, je vnímám ryze v negativních konotacích a definován jako problém. Velký problém. 

Nehodlám zde řešit pohnutky k poškozování vlastního těla ani reakci společnosti, která se k sebepoškozování staví záporně. Tedy, abych pravdu řekla, jen k některému sebepoškozování. Nedávno jsem totiž poslouchala zajímavou debatu na téma tetování, které je vlastně taktéž sebepoškozováním?! Což je věc, se kterou se mohu ztotožnit. Tetovaní jedinci přeci do sebe vpouštějí chemické barvy, ničí svoji kůži a o sebepoškozování nikdo nemluví. Ba naopak, podobně pomalovaní excentrici jsou většinou glorifikováni, často se v souvislostech s tetováním mluví dokonce i o umění. V některých oborech, jako například ve sportu, to někdy vypadá na kvalifikační prvek, jako když někdo není tetován, nemůže hrát fotbal nebo provozovat vrcholovou atletiku.  

Krom extravagance se na tetování většinou nic jiného nehledá. Třeba nedostatek sebevědomí či nějaké další skryté komplexy, které překreslujeme nějakým tetováním.

 Nikdo také moc nekalkuluje s věkem, což je dáno asi mediálně populární představou, že dnešní mladá generace nikdy nezestárne. Ale jak asi působí roztomilá barevná zahrada na dvacetileté kůži, když se pozvolna přetaví do šedesátileté zvrásněné pokožky? To nikdo moc neřeší. Nehodlám to řešit ani já, mě prostě jenom potěšilo, že nejsem jediná, komu současná vlna tetovaných připomíná pradávné heslo našich babiček, jako že jména hloupých na všech sloupech. No, asi to není populární názor, ale my, co si ještě pamatujeme, že tetování prozrazovalo, že dotyčný měl problémy se zákonem, si ho můžeme dovolit. Třeba i proto, že tetovaný člověk ve mně podvědomě budí nedůvěru. Říkám si, že když s takovým gustem sám sebe sebepoškozuje, co za těmi nesmyvatelnými malůvkami vlastně skrývá? Proč to dělá?

Nu, jak říkám, sebepoškozování je téma pro psychology. Neřku-li psychiatry.  Stejně jako přemítání o něm. I to je možná určitá forma sebepoškozováníJ

Fešák

Pamatuji na oblíbený starý český film Fešák Hubert. Hubert byl prostě pěkný chlap. Také tak občas označuji pohledného muže. Nevím, jestli je to nějaká obliba ve staročeštině či zažitá terminologie, ale prostě jsem si tak navykla označovat hezké muže. Když o nějaké vyprávím a chci zvýraznit jeho mužnost, konstatuji, že je to prostě velký fešák. Tedy, konstatovala jsem. Nyní už to dělat nehodlám, protože jsem zjistila, že termín fešák je vlastně označení vykastrovaného psa. Je asi ostuda, že jsem to dosud nevěděla, ale tím pádem ztrácí ono slovo jako synonymum pro mužnost jakýkoliv význam. Je pravda, že ani muži většinou nemívají s virtuální kastrací velký problém a vesele se oslovují ty vole. Nějak to neřeší. Také to nebudu řešit, jen slovo fešák asi uložím na smetiště dějin. Už to prostě není pohledný chlap. I když Fešák Hubert asi zůstane na věky věkůJ

Národní divadlo

Již dlouho jsem v něm nebyla, jeho současné směřování mi nevyhovuje a s jeho avantgardní dramaturgií se nějak neumím (ani nemíním) ztotožnit. Ale dárek je dárek a tak jsme vyrazili na sobotní představení, které se zdálo být nejméně alternativní. A bylo. Šlo o balet Brel -Vysockij- Kryl, který přibližoval život a hlavně hudbu těchto třech mužů. Výkony tedy úchvatné, hudba krásná, divadlo plné.  Atmosféru si zlatá kaplička zachovává, o to víc mi přijde líto, že se z této scény stává jakási moderna, pro mě nepochopitelná. Ne, že bych byla až tak ortodoxním nepřítelem novot, ale v něčem jsem konzervativní až do morku kostí. V otázce ND tedy určitě. Také tam zase pěkně dlouho nepůjdu, onanujícího Hamleta opravdu nemusím. Ale sobotní balet zážitek byl, dokonce si vysloužil ovace ve stoje.  

Jediným kazem na kráse byl klasický nedostatek všech našich divadel, a tím je toaleta. Prostát přestávku na toaletě je jevem takřka pravidelným, ND k tomu přidává ještě menší počet inkriminovaných místnůstek než je obvykle zvykem a jako bonus neskutečný zápach. Takže na WC v Národním divadle se cítíte jako pod mostem u Hlavního nádraží, fakt nechutné a nedůstojné. Nic ale asi není dokonalé, ani naše první scéna. 

Ale představení stálo za to, bylo to vskutku zážitek. Dle mého, jeden z mála, který současný repertoár nabízí, ale to je otázka vkusu a o tom asi zase příště. Brel- Vysockij-  Kryl je krásné divadlo.

Milena Jesenská

Milena Jesenská je v našem povědomí většinou zapsaná jako přítelkyně Franze Kafky. Že tomu tak není, protože vztah s Kafkou byl jen jednou z epizod v jejím bohatém a dramatickém životě, vysvětluje kniha Aleny Wagnerové, Milena Jesenská. Zajímavé čtení o zajímavé ženě, kterou Milena Jesenská beze sporu byla. I já jsem ji dosud vnímala hlavně jako tu novinářku od Kafky, byť by to úplně klidně mohlo být obráceně. Jako že Kafka je ten pisálek od JesenskéJ. Nu, život Mileny Jesenské bylo opravdu bohatší než jen epizodický poměr s depresivním autorem. Narozena v rodině známého lékaře, vystudovala Minervu a začne studovat medicínu, kterou nedokončí. Vdá se za literárního kritika Ernsta Poláka, se kterým odjede do Vídně. Zde zažívá konec monarchie a vzápětí i konec svého manželství. Vrací se do Prahy a pracuje jako novinářka.  Znovu se vdává a znovu se rozvádí. Koketuje s komunisty, ale brzy pochopí, že tudy cesta nevede. Publikuje v Přítomnosti. Zapojí se do protinacistického odboje. Končí v koncentračním táboře Ravensbruck. Dramatický a plnohodnotný život skvěle popsaný v knize Aleny Wagnerové.  

                                        

Protančete Tančícím domem

S módou třicátých let. Krásné retro. Dokonalá iluze. Procházka proti proudu času. Výstavy ve zdejším prostoru mají kouzlo umocněné atmosférou domu, takže opravdu stojí za to přijít. Respektive přitančit.

Intuice

Intuice je slovo v dnešní době velmi frekventované. Když nevíte, jak se rozhodnout, použijte intuici. Jedině dobré řešení je podbarvené intuicí.

Sama jsem intuici nikdy nepodceňovala, ale ani jsem ji nevyvyšovala. Zřejmě proto, že jsem inklinovala víc k pragmatismu.  Zejména v situacích, kdy šlo o emoce, jsem se raději opírala o rozum. Ne vždy se to setkalo s pochopením, ale mně to tak vyhovovalo. Občas jsem ale přemýšlela, zda není dobré dát pocitům a intuici větší prostor než dosud. Jeden čas to vypadalo i hodně nadějně. Začínala jsem podléhat emocím, podle některých náladám. Řešila jsem plno věcí intuitivně. Tedy jen do okamžiku, kdy jsem se šeredně spálila a pokorně se vrátila k pragmatickým metodám. Zvolila jsem jistotu.

 Tato jistota se ovšem začala lámat v okamžiku, kdy došlo na nějaké návody. Obecná rada zněla, řešte to intuitivně.  Třeba atmosféru ve třídě dešifrujte intuitivně. To mi tedy moc nejde, většinou potřebuji vědět, co se za problémy skrývá, ale módním trendem je řešit to intuitivně. Když nám zavedli elektronické třídnice, byla to jedna ze zásadních pouček, to se vyplňuje intuitivně.

Pravda, v okamžiku, kdy se ztrácím v kolonkách, které jsou pro mě nepřehledné, stejně nic jiného než intuice nefunguje.

Zkoušela jsem lobovat za staré a přehledné třídní knihy, které (podle mého) do školního prostředí patří, byla jsem označena za starou strukturu. Je třeba intuitivně postupovat v souladu s dobou.

Můžu tedy všechno řešit intuitivně? Elektroniku asi ano, i když to stojí za starou belu. Ale vztahy? Copak lze problematiku pubertálních výrostků řešit intuitivně?  A co když intuice selže? Nefunguje správně?

Dobrat se pragmatického řešení mi prostě nejde. A to se snažím. Trénuji. Dobře vím, že intuice je na tom stejně jako oheň, je to dobrý sluha, ale zlý pán. Co kdyby se náhodou sluha vzepřel a zatoužil po panském postavení?

Bývaly doby, kdy se vůbec nedoporučovalo ukazovat nějaké city. Dneska naopak, kdo skrývá svoje emoce, bývá podezřelý. Že není dost empatický, třeba.

Podle mých zkušeností je to výstřelek doby. Kde kdo dneska šermuje s intuicí a emocemi. Ví se, že musíme být empatičtí. Empatičtí takřka ke všemu.

Přitom vůbec nezáleží na nějakých zdrojích, na pragmatickém základu. Všichni dneska vědí, že emoce hýbou světem. Syrovou pravdu většinou nikdo nechce slyšet.

Už mě napadlo, jestli nejde o určitý druh manipulace. O intimní snahu o nový druh diktatury. Takřka jsem si tím jistá. Intuitivně, samozřejmě. Rozum zatím nemá logické podklady.

Jenomže, a v tom je právě ona pragmatická potíž, intuice je v některých případech naprosto nezpochybnitelná.  Zatímco většinově podléháme intuici a všechno řešíme intuitivně, někde se chystá naprosto pregnantní pragmatické vyvrcholení. A tam už nebude pro emoce( minimálně ty pozitivní) žádné místo. To vím intuitivně naprosto přesně.

Pěkná intuitivní konspiraceJ

Maturity v plném proudu

ale foto jen ilustrační, bez dětí. To je každodenní start, odpoledne je to tu úplně jiné, plné emocí a zatím jen úspěšných výsledků:-)