Večírek

Ačkoliv se navenek zdá, že učitel si pěstuje svou přísnou image a odpor ke všem závislostem, ve skutečnosti je většina učitelstva od podstaty veselá a ráda využije kde jaké příležitosti k nějakému posezení. Pravda, dle zákona se na půdě školy nesmí požívat žádný alkohol, což logicky vede k omšelé rádoby vtipné hlášce, že nebudeme pít na půdě, ale v přízemí. Nicméně, zákony kantoři převážně ctí, proto se opravdu ve většině sboroven nepije. Takové situace, jako za mého mládí, kdy se rozhlasem vyhlásil „výjimečný stav“, což znamenalo, že někdo slaví narozeniny a máme si přijít ťuknout, již opravdu nastat nemohou. Stejně bizardní je i představa kantora ve škole s cigaretou v ruce, což třeba v době mých gymnaziálních studií bývalo naprosto běžné. Zejména u tělocvikářů se tvořila taková clona, že nalézt svého vyučujícího byl mnohdy takřka bojový úkol. Dnešní škola je z tohoto úhlu pohledu naprosto sterilní a kantorské večírky se tudíž v převážné většině odehrávají mimo školní areál. Další specifikou školních „firemních“ večírků je, že si účastníci platí vše sami, v lepším případě mají gratis pouze přípitek. Žádné orgie, jaké známé z opravdivých firemních mejdanů se zde tedy konat nemohou. Ale zase důvodů k setkání je v rámci školního roku poměrně dost: lze zažít večírek na konci roku či na začátku roku, na konci prázdnin stejně jako na začátku (každých) prázdnin. Oblíbeným večírkem bývá ten maturitní, po kterém následuje řada pomaturitních a abiturientských. Svoje kouzlo má samozřejmě večírek vánoční, velikonoční či ten u příležitosti dne učitelů. Nelze opominout večírky narozeninové, jubilejní či takové, které byly svolány pro utužení kolektivu, jakousi formu školního team buildingu. Nezastupitelné místo mají setkání rozlučková, která sice původně mířila na pedagogy, kteří se ve školství dožili důchodu, do kterého se chystají odejít, ale v podstatě mohou být rozlučková s kýmkoliv, kdo se rozhodl opustit školství a věnovat se nějaké výdělečné činnosti, což se v poslední době stává čím dál častěji. Jak vidno, není ve strohém kantorském světě nouze o rozptýlení, přičemž večírek je mnohdy opravdu eufemismus. Někdy totiž lze hovořit i o opravdu bujarých mejdanech, které by žactvo skutečně udivily (ostatně, často udiví i kantory samotné, že jsou ještě něčeho takového schopni. )Jediné, co je  liší od ostatních večírků je asi to, že kantoři se snaží oslavovat v okamžiku, kdy druhý den nemusí do školy. Protože, co si budeme povídat, s kocovinou lze sedět někde za přepážkou, lze se i schovat někam do kanceláře, ale učit s ní opravdu nejde. Už jen proto, že děti neomylně vycítí, že nejste ve formě a hned vám ukážou, čeho jsou schopni. Jen tak, cvičně, aby byla nějaká legrace. Jen ten kantor s kocovinou tu legraci nevnímá, proto v rámci vlastní sebeúcty jsou učitelské večírky většinou ve dnech, kdy druhý den v osm hodin nezazvoní. Aby si zachovali svou přísnou image a jasně deklarovali odpor ke všem závislostemJ