Tabletizace

Elektronizace v našem školství utěšeně roste. Nedávno jsem si přečetla, že tablety mají už i v mateřských školkách a moc si je pochvalují. Když jdeme na exkurzi do muzea, mnohde se snaží poskytovat dětem pracovní listy v tabletech, aby je vůbec nějak upoutali.

Z toho usuzuji, že digitalizace se šíří napříč generacemi a jiná forma výuky než elektronická už brzy nebude považována za relevantní. Všichni budou propojení všemocnou sítí a ti, co nebudou, natož pak ti, co chtějí být off line dobrovolně, přesněji řečeno nechtějí být závislí, budou označeni za zpátečníky a posláni na smetiště dějin.

Nechci podobnou vizi příliš rozebírat, ale drobné protitabletovské filipiky si neodpustím. Nebudu strašit digitální demencí. Ne, že by snad nehrozila, ale lobby příznivců digitalizace by mě rozcupovalo. Zkusila jsem s nimi párkrát vést polemiku, ale žádná nevedla směrem, který by se dal označit za smysluplný.

Donedávna jsem se nad snahou dostat tablety do škol s určitým nadhledem usmívala, ale dneska pomalu měním názor a začínám se viditelné glorifikace všeho elektronického poněkud obávat. Pozoruji přitom děti školou povinné, které ztrácí schopnost psát rukou, dlouhodobé paměti či trvalejšího soustředění. Protože co není podané formou rychlého klipu, nejsou schopni pojmout

a vstřebat. A od nesoustředěnosti je jen krůček k povrchnosti.

 Možná jednou přijde doba, kdy dlouhodobá paměť či schopnost vytvářet vlastní hypotézy a analýzy ze vzdělávacích požadavků úplně vymizí. Všechno si přeci lze najít, vyhledat, vygooglit. Na tabletu lze psát, sledovat filmy, vyjadřovat svoje názory, seznamovat se, pracovat, prostě všechno…. A hlavně poměrně jednoduše a bez námahy, což je evidentně motto dneška. 

Děti logicky většinou obdivují všechno nové, snadno podléhají vlivu mediálních lobbistů, kteří si v jejich generaci budují svoji klientelu, k čemuž jim školy svou tabletizací zdárně napomáhají. 

   Není to poprvé, co se zamýšlím nad budoucnosti klasického vzdělávání.  O reformě školství se mluví patrně od dob Marie Terezie, která ale asi jako jediná přistoupila do slov k činům. Od té doby se vezeme na vlně sloganu, že „slova se mluví a skutek utek“. Nebo moderněji, „slibem nezarmoutíš“. Ale smysluplná reforma školství není ani na obzoru, natož na pořadu dne.

    Nemělo by se, samozřejmě, učit stejně jako v době rozvíjející se průmyslové revoluce, ale zase bychom neměli kontraproduktivně zapudit veškerá pozitiva stávajícího systému. Myslím tím schopnost něco si zapamatovat déle než dvě minuty, umět psát i jinak než na klávesnici, na které většinou datluji jedním prstem bez diakritiky a v často nesmyslných zkratkách, znát i jinou formu utváření vlastního názoru než tu, kterou přináší vševědoucí internet…

   Nejsem si jistá, jestli dnes příliš nepodléháme tlaku módních vln. Kdo nemá tablet s nejnovějšími aplikacemi, jako by neměl právo na vzdělání. Školy ukazují svoji vyspělost rychlostí připojení na internet a poměřují se tím, kdo má akčnější webové stránky či větší počet tabletů pro každodenní výuku.  Úkoly se zadávají metodou google class roomu a všichni mohou mít hezky všechno na jediném účtu od Google!!!!

 V okolí každého z nás je navzdory několika nemobilním rebelům víc digitální techniky než je svéprávný jedinec schopen obsáhnout v jediném okamžiku. Někteří žáci ( ale i dospělí)  totiž vlastní vícero tabletů, mobilních telefonů či dalších elektronických „udělátek“, na kterých při sebelepší vůli nedokážete pracovat naráz. Zdá se, že se aktivně razí heslo čím víc tím líp, proto se jedinci bez podobných zařízení snad ani nezapočítávají do mediálních statistik.

   Většinou mě to dost udivuje, protože nejsem v zásadě fanatický odpůrce moderní techniky, ale vím, že nic se nemá přehánět. Jenomže když dnešním maturantům zadám písemné práce, které jsem běžně dávala studentům před deseti lety, nezvládnou to ani premianti. Prý je toho moc a je to těžké!  

    Samozřejmě tuším, kde hledat kořeny podobného stavu současné vzdělanosti.  Vlastně je to dost jasné.  Jen to asi zní kapku zpátečnicky, ale měli bychom si položit otázku, zda opravdu chceme dětem zjednodušovat úplně všechno, včetně písma?  Chceme vskutku generaci, která neumí psát vlastní rukou, protože na všechno máme techniku? Která nezvládne základní počty, protože vše řeší kalkulačkou na mobilu? Která ztrácí schopnosti přečíst delší text a porozumět mu? Děti, co se nevydrží soustředit, pokud na ně něco barevně nebliká a nekřičí z youtube? A i tady jde o schopnost časově omezenou, redukovanou nejlépe na minuty, když už ne na vteřiny!

 Čím dřív začnou s tabletem, tím víc je tato vize reálnější. 

Jenže všichni víme, jak hezky se na školních webových stránkách vyjímá informace, že učíme s pomocí tabletů a další současné moderní techniky?!

Takový začarovaný kruh. Nicméně, přimlouvala bych se za trochu historizující klasiky, tedy víc psát rukou, cvičit paměť a vlastní úsudek. A s těmi tablety pomalu, do školky tedy určitě ne! Snad na střední školu…?

Psáno pro časopis Rodina a škola