Slavnostní úterý

Dnes je státní svátek. Připomínáme si den bojů studentů za svobodu a nezávislost. Tak praví kalendář. Realita je zjevně jiná. Za svobodu a nezávislost u nás dnes nikdo moc  nebojuje, protože si každý myslí, že ji má a nikdo mu ji nevezme. Že většinou zaměňujeme svobodu za nějaký pocit, že všechno (mnohé) můžeme a že nám nedochází, že zmapováni a hlídáni jsme tak, jak se v minulosti nedělo ani největším rebelantům, si mnozí buď neuvědomují, nebo uvědomovat nechtějí. Je možné, že brzy proto budeme sklízet hořké ovoce naší naivity. 
Poměrně hořce vnímám tu medializaci neznalostí, která je takovým zažitým klišé,byť raději bych napsala floskulí. Staví se na dojmu, že o listopadu studenti nic neví - ba i veřejnoprávní reportáž na takové laciné medializaci vytváří svou reportáž s klasickou tečkou, že za to může škola, kde se to prostě neučí. Co na to říci jiného, že že stokrát nic unaví i vola. Těžko bojovat s tak silným větrným mlýnem zažitých klišé. A když se šije do fiktivních neznalostí studentů a nijak se nekomentuje to, kam tuto zemi dovedli ti, co u té "revoluce" byli a tvořili její zákulisí. 
  Ovšem  sváteční den ( i přes všechno já osobně sedmnáctý listopad jako svátek vnímám)  by neměl být otravován nějakou skepsí, ostatně za pár dní, 26. 11., se budeme některým revolučním i porevolučním myšlenkám věnovat v rámci našich Hovorů, na které vás tímto znovu svátečně zvu s důrazem na fakt, že se sejdeme ve čtvrtek a ne ve středu. A dnešní slavnostní (byť kapku deštivý) den si užijme. Třeba tradičně na Národní.

Nebo i jinde, prostě se jen tak svobodně projít, popřemýšlet a užít si sváteční atmosféry. I když, po tom pátku? Ale to raději až zítra.