Střelba

  Střelba v moravské restauraci minulý týden hýbala českým mediálním světem.  Vlastně hýbe jím dodnes, neboť jde o senzaci, která média živí a oni se snaží vytěžit z ní co nejvíc. Tím se samozřejmě česká média naprosto neliší od těch zahraničních. Žijeme prostě v mediokracii a tím je to dáno. Nechci tím říkat, že dřív taková žízeň po senzacích a skandálech nebyla, chci spíš říci, že dnes už to zjevně kapku přeháníme. Stala se tragédie. Obrovská a nepochopitelná. Což by v podstatě měla být tečka za sdělením. Místo toho už řadu dní (a těžko se tomu uniká, byť se člověk snaží) mediální svět hemží detaily ze života města, lidí, pozůstalých i zemřelých, ze života pachatele i jeho rodiny. Ze střelce je mediální hvězda, píše a mluví se o něm všude. Jak inspirativní pro další pochroumané duše, které touží po tomto druhu virtuální slávy. Aby toho nebylo málo, hbití novináři rázem připomenou všechny další násilníky a vrahy do vzdálenosti padesáti let od posledního masakru. Se všemi detaily, způsob provedení a jejich další osudy. Znovu je uvedou do povědomí široké veřejnosti. A tak to jde pořád dokola. Nikdy jsem nezažila, aby takto medializovali a oslavovali něco hezkého, pozitivní hrdiny. Vím, že jde o přání naivní, doba baží po krvi, média z ní žijí. Leč po týdnu permanentní masáže se mi to zdá přeci jen přes čáru. Co nějaká etika, pieta či kapka umírněnosti?

Asi se nehodí do dnešní doby, přesto si myslím, že by bylo na čase začít. Protože ten veřejný hyenismus je živnou půdou pro další podobné zoufalce. Je solí do ran pozůstalých a přátel. Je pláčem nad rozlitým mlékem, protože se věci řeší ex post.  Je potvrzením faktu, že se věci začnou hýbat až díky takovému děsivému skutku.  Je smutnou vizitkou nás všech, že na to přistupujeme…