Jak jsme vytrestali zloděje

Někdy člověk narazí na lapku v prostředí, kde by to rozhodně nečekal. Nám se jeden takový nenechavec objevil přímo uprostřed pracovního kolektivu. Pravda, nekradl ve velkém, zaměřil se výhradně na naše svačiny, dobrůtky a drobné pochutiny, které jsme si nosívali do práce. V osmdesátých letech, odkud lovím svoji vzpomínku, totiž neexistovalo takové množství rychlých občerstvení či dokonce automatů na mlsky, které nabízí dnešní doba. Prostě vás honí mlsná, skočíte na chodbu do automatu a máte vystaráno. Tehdy tomu tak nebylo, jediná „sámoška“ široko daleko nemohla naše mlsné jazýčky uspokojit, proto jsme se museli spolehnout na domácí výrobu. Mnozí byli v tomto směru dokonce mistry svého oboru a nejedno dnešní luxusní občerstvení by nám mohlo závidět. Ovšem měli jsme k tomu i Tondu. Ten dokázal vždycky spolehlivě vyhmátnout okamžik, kdy se prováděla gastronomická přehlídka, objevit se v pravý čas na pravém místě a sníst, co se dá.  Brzy mu samozřejmě nikdo již k ochutnání nic nenabízel, což Tonda vyřešil po svém. Prostě to šlohnul.  Po nějakém čase se jeho zlodějiny staly neúnosné, protože zatímco on si na pracovišti doslova debužíroval, my ostatní trpěli hlady, neb každou naší svačinu dokázal v nestřeženém okamžiku ukradnout. Nezbývalo tedy, než vymyslet plán, který našeho nenechavce navždy vytrestá. A nutno konstatovat, že byl tak kreativní, že od té chvíle Tonda na cizí jídlo ani nepomyslel, natož, aby sáhl na něco k jídlu, co si sám osobně nepřipravil.

V tehdejším poměrně omezeném sortimentu socialistických cukráren jsme zakoupili kvalitní a krásné kokosky. Nenápadně jsme odstranili marmeládu, které ostatně v tehdejších cukrovinkách nebyla přehršel, a místo jahodové průmyslové směsi jsme do kokosky naaranžovali psí lejno z podchodu vedle našeho pracoviště. Návnada pak byla nenápadně nastražena a čekalo se, kdy past sklapne.

A stalo se velmi brzy, Tonda svůj mlsný jazyk nijak nešetřil. Ledva spatřil v opuštěné kanceláři dvě krásné kokosky, rázem byly jeho. Dodnes vidím jeho hltavé polykání ukradené poživatiny, které doprovodil nevěřícným přičichnutím ke svým prstům. To nevypadá na sladkou vůni našich cukráren? Právě v tento okamžik jsme to nevydrželi a s hurónským řevem vpadli do místnosti, abychom Toníkovi sdělili, cože to právě snědl. Přistižený zloděj zbledl, zapotácel se a v příštím okamžiku zmizel na toaletě. Pravda, chvíli jsme se báli, zda jsme nepřestřelili, ale když Tonda vyšel ven, pro změnu dokonale zelený, nevypadal, že by měl umřít. Ale v očích mu seděla znatelná nenávist. Ta se časem rozplynula, přeci jen to byl jinak dobrák od kosti, ale strach vzít si něco, co mu nepatří, už Tondovi zůstal. Jídlo nám od té doby už nikdo nekradl. Zloděje jsme dokonale vytrestali.
Psáno pro časopis Překvapení